Noc, kdy je dovoleno všechno

Tato povídka neměla vyjít. Jedná se o první verzi té Maeglinovské povídky, která vyšla na Vánoce ve Středozemi. Z prvotní verze je to trochu upravené, ale stále říkám, že na ní vážně nejsem hrdá a je to jen z nouze ctnost, žádné super dílo nečekejte. Ale i tak se snad bude líbit.

---

Noc, kdy je dovoleno všechno

Byl přelom roku. Noc, která nepatřila ani tam ani tam. Noc ničeho a nikoho, noc kdy se snění a bdění prolínalo a rozdíly stíraly. Noc, kdy bylo dovoleno snít. Noc, kdy bylo dovoleno všechno.

Vracel se domů. Ulice bělostného města voněly a vzduch jiskřil, když kráčel po dlažebních kamenech a jeho kroky se rozléhaly tmou. Byl sám. Jako vždy.

Za okny domů viděl světlo, míhající se postavy a slyšel smích a zpěv. Byl přelom roku, noc, která nepatřila ani tam ani tam a všichni slavili. Sešli se se svými rodinami a přáteli a oslavovali, tančili, zpívali a smáli se. Každý dům byl plný radosti a vůně. Každý obyvatel byl šťastný. Až na něj. On neměl rodinu. On neměl přátele. Jeho nikdo nechtěl. On byl sám. Alespoň tak to Temný elf viděl, když kráčel ve svém zadumání Gondolinem a ve tváři se mu zračily temné stíny.

Lehce mávnul rukou před sebou, jako by chtěl ponuré myšlenky zaplašit, a bledá kůže zazářila ve světle měsíce a hvězd. Výtrysk smíchu z domu, kolem kterého právě procházel, donutil úzkou tvář stáhnout se v zamračení. Maeglin si přitáhl plášť blíže k tělu a zrychlil, ve snaze uniknout štěstí a radosti druhých.

Trhnul s sebou, když se náhle otevřely dveře domu, kolem kterého procházel, a zvuk smíchu a stříbrných píšťal se rozlil na ulici. Jako když se roztáhne závěs opony, celý svět se najednou rozzářil, hudba zněla všude okolo a do jeho temného světa vtančil jas a barvy. Trhnul s sebou a zamrkal nad tou náhlou záplavou. Viděl siluety elfů, míhající se ve dveřích a ovanul ho záchvěv tepla a vůně, který náhle vytrysknul zpoza divadelní opony bílého domu a donutil ho o krok ucouvnout. Zaslechl hlasy a pokusil se ustoupit do stínů, než ho obyvatelé domů spatří, ale nestihl to. Záplava zlata ho sevřela do pevného objetí, když se ze dveří vypotácel opilý elfí bojovník a bez jediného slova či pohledu se mu vrhnul kolem krku. Maeglin s sebou trhnul a pokusil se elfa od sebe odstrčit, ale Glorfindel, zjevně značně opilý Glorfindel, ho odmítl pustit.

Maeglin vyděšeně zamrkal, když ho začala váha vyššího elfa táhnout k zemi . Musel se opřít o zasněženou zídku. Vzápětí zamrkal podruhé, když mu z největší blízkosti do obličeje zamžouraly dvě modré oči. "Je tak krásně, Maj… Mage…Malegine…," prohlásil zlatovlasý šťastně a cvrnknul šokem ztuhlého Maeglina ho do nosu. Vzápětí se zachichotal a stáhl ubohého Temného elfa ještě více k zemi.

"Pojď se s náma na… na to. Jako tak, napít," divokými gesty naznačil Glorfindel popisovanou činnost. "Ecthelion donesl skvělý víno," vybreptal na konec.

Maeglin otevřel ústa, napůl šokem a napůl nechápavostí, ale v tu chvíli se ve dveřích objevil Glorfindelem popisovaný elf i s inkriminovanou tekutinou. Ecthelionovy temně modré oči se zúžily, když elf ve dveřích spatřil Glorfindelovu oběť. Maeglin se náhle napjal jako luk a připravoval se na elfova slova. Nevěděl, co má čekat, a tak pro jistotu očekával všechno. Ecthelionovi, věrnému rádci krále Turgona, nikdy nepadl do oka. Vždycky předtím byl na jeho přezíravost a chladná slova připraven, ale dnes… dnes ne. V srdci se mu zažehl stesk, stejný stesk, jaký cítil vždy, když se slavily svátky rodiny a on věděl, že chladná obrana jeho mysli a citů (kdyby jen Ecthelion věděl, že Maeglin opravdu cítí) je podkopána a není tak pevná, jak by potřeboval. A opilý bojovník pověšený na jeho krku mu na vnitřním klidu také příliš nepřidával.

Ecthelion zkřivil rty a Maeglin odvrátil pohled.

"Maegline, příteli, půjdeš se s námi napít?" zeptal se náhle Ecthelion a pozvedl karafu s vínem.

Maeglin strnul a rychle k němu kmitl pohledem. Cože? Slyšel dobře? Ale Ecthelion se opravdu usmíval (jak jen dokázal být jeho pohled vřelý, když neshlížel s odmítáním).

Příteli? Opravdu mu řekl příteli? A pozval ho na oslavu nového roku?

Ecthelion, jako by si jeho zmatku nevšiml, přistoupil k Maeglinovi blíž a opatrně si "přebral" Glorfindela, který se sotva držel na nohou a okamžitě se na svého společníka pověsil.

"Postrádali jsme tě u večeře. Neměl bys při tak slavností příležitosti chybět. Lidé se chtějí potěšit hovorem s tebou."

Temnému elfovi uvízla slova v hrdle. Soudil by, že to je jeden z Glorfindelových nízkých vtipů, ale Ecthelion vypadal naprosto vážně a v očích mu hořely přívětivé ohníčky přátelství. Co se to dělo?

"Tak pojď s námi aspoň teď," pokračoval Ecthelion. Jistě chtěl ještě něco dodat, ale nestihl to. Právě v tu chvíli se Glorfindel i s ubohým Ecthelionem otočil tak, aby se díval víceméně Maeglinovým směrem a zašermoval proti němu prstem.

"Ale nech, nech ho. Tak. Má doma to, tu…" Glorfindel vypadal trošku zoufale, když obrátil oči k Ecthelionovi. Elf tázavě nadzvedl obočí.

"Ženu!" dokončil Glorfindel vítězně.

V tu chvíli Ecthelion ztratil rovnováhu, zapadl dovnitř a za oba elfy se zavřely dveře. Opona se zatáhla, světlo, vůně i smích zmizely a Maeglin zůstal stát sám v prázdném a tichém divadelním sále.

Vše se seběhlo tak rychle a bylo to tak nereálné, že tomu skoro odmítal uvěřit. Jediné, co ho utvrzovalo v tom, že se mu nic nezdálo, byly lehké elfí stopy před domem a stříbrná čelenka, která se mu svezla přes oko, jak se o něj Glorfindel opíral.

Rychle si přejel rukou čelo a sundal čelenku. Nedůvěřivě se na ní zahleděl. Blouzní? Nebo snad blouznili oni? Připisoval by to na vrub vínu, ale Ecthelion vypadal rozhodně střízlivě.

Kam zmizelo nepřátelství a chladná odmítavost ze strany Pána fontány? Kam se poděly podezřívavé pohledy, prázdné fráze a ledové srdce? Kdy naposled jeho někdo postrádal na slavnostní večeři? A zvláště Ecthelion, vždy příjemný a okouzlující společník, nešetřící dobrým slovem na nikoho kromě něj?

Maeglin si upravil stříbrnou čelenku, která se mu, jak se o něj Glorfindel opíral, svezla na stranu a znovu se zarazil. Doslova strnul uprostřed pohybu, když si vybavil frázi zvláštnější, než všechny ostatní. Opravdu Glorfindel, i když značně opilý Glorfindel, mluvil o ženě? Maeglin potřásl hlavou. Tahle noc byla podivná. Vznešení Gondolinští bojovníci se opíjeli a vrhali na kolemjdoucí, elfí pány zachvátilo šílenství a on sám jen ztěžka hledal ztracenou rovnováhu. Měl raději zůstat ve své kovárně. Tam by ho nic nevyrušovalo, tam by opět mohl být sám se svým žalem. Představil si svůj prázdný a tichý dům a povzdechl si. Ono se to od liduprázdnosti a klidu kovárny lišit příliš nebude.

Když došel až k Domu Krtka s černými dveřmi, s úlekem si uvědomil, že se uvnitř svítí. Že by se tu ještě zdržovali služebníci? Ale vždyť dnes měl být sám, všichni odešli za svými rodinami, za těmi, které milovali. Žádný ze služebníků by přece nechtěl zůstat. Skrz záclonu uviděl zamihotání se temnějšího stínu a uvědomil si, že uvnitř někdo přechází. Že by ho někdo čekal? Nebylo to pravděpodobné. Pro jistotu povytáhl dýku z pochvy, když otevřel dveře a vstoupil.

Zevnitř ho okamžitě ho ovanula sladká kořeněná vůně a před očima mu vybuchl doslova ohňostroj barev. Již podruhé za pouhou půl hodinu byl donucen ustoupit před návalem tepla, vůně a smíchu. Taktak stačil sklonit dýku, když se mu, opět již podruhé za tento večer, vrhla do náruče záplava zlatých vlasů. Malá, sladká ústa vyhledala ta jeho a Maeglinovi se zatmělo před očima. Stál v chodbě svého vlastního domu, vždy tak temného a tichého, který najednou zářil a voněl a on v náručí držel Idril Celebrindal.

"Kde jsi byl tak dlouho, Lomione? Čekala jsem tě už před hodinou," zašeptala Idril a s úsměvem od něj odstoupila.

V bílých šatech vypadala jak malá dívenka, a celý dojem ještě umocňovaly květy zapletené ve vlasech. Zcela nelogicky mu blesklo hlavou, kde je jen teď, uprostřed zimy, natrhala. Byly živé, byly skutečné a voněly. Stejně jako byla živá a skutečná ona. Ještě mohl cítit chuť jejích rtů.

Opatrně mu sundala kabát z ramen a pověsila ho na háček u dveří. Vzápětí se jeho ruce ocitly v jejích a starostlivé oči na něj hleděly s láskou, když mu je mnula a zahřívala vlastními dlaněmi.

Potřásl hlavou a opatrně se jí vymanil.

"Idril?" dostal ze sebe nakonec. "Co tady děláš?"

Sestřenka se na něj tázavě otočila. Vzápětí se usmála. "Co tím myslíš? Čekala jsem, až se vrátíš."

Elf se zarazil. Když Idril uviděla jeho výraz, zamračila se. "Děje se něco, melda?"

"Turgon…," zachrčel elf neurčitě a opřel se o rám dveří.

Idrilino dokonalé obočí se stáhlo do nechápavého výrazu. "Vždyť od té doby, co je otec pryč nechceš trávit Slunovrat v paláci. Říkal jsi, že ti to až příliš připomíná tvé vladařské povinnosti."

"Vladařské povinnosti?" zopakoval Maeglin tupě její poslední slova.

Idril netrpělivě dupla nohou. "Lomione, děje se něco?"

Maeglinovi se myšlenky míhaly hlavou rychlostí blesku. "A kde je strýc?"

"Vždyť on přece…," Idril zaváhala, "…odjel. A vládu nad… proč se tak podivně ptáš?"

"Já jen…," nedokončil větu Temný, ale elfka se najednou usmála a sáhla mu na čelo. "Ty jsi pil s Glorfindelem a Anáriem?"

Maeglin neřekl ani slovo, ale nechal Idril aby ho odvedla do vyhřáté místnosti a usadila do křesla. Nechápal. Nechápal nic a nikoho. Hlava se mu točila a před očima míhalo. Co se to dělo? Ochotně si od Idril vzal číši vína, kterou mu podávala, a napil se, doufaje, že se mu podaří v rudém moku utopit část svého zmatku.

"Nevím co se to děje," řekl nakonec tiše a elfka se k němu otočila. Opatrně ho políbila na čelo.

"Možná jsi jen unavený."

"A kde je Tuor?" vymanil se Maeglin náhle z jejího objetí.

Idril se zamračila. "Co tím myslíš?"

Zamračila se. "Jaký Tuor?"

"Ten ciz… smrtelník. Člověk," Maeglin poslední slovo vyslovil se značnou nechutí.

"Ten?" Idril se zamračila. "Proč o něm mluvíš?"

Maeglin zkřížil ruce na prsou.

"Ten přece odešel už dávno. Smrtelník," její rty se pohrdavě ušklíbly.

Elf potřásl hlavou. "Takže ty ho už nemáš ráda?"

"Ráda? Jak bych mohla mít ráda někoho takového? Mám ráda tebe, svého muže."

A Maeglin strnul. Všechno, co se v něm příčilo, zdráhalo se vzít Idril do náruče a odmítalo i jen přijmout to, co patřilo jinému, povolilo. Díval se do jejích očí a věděl. Pochopil.

Turgon byl pryč. Tuor byl pryč. A jemu patřilo vše, o čem kdy snil. Dnešní noc se zázraky plnily.

Náhle se ho zmocnila pochybnost. Jestli Tuor nebyl… "Kde je Earendil?" zeptal se tiše.Idril mu sundala čelenku z vlasů a položila ji na stůl. Zatvářila se nechápavě.

"Tvůj syn."

"Ale Lomione," Idriliny oči zesmutněly. "Vždyť my máme dcerku!"

Maeglin se nechal odtáhnout ke kolébce, stojící v rohu. Z peřinek se na něj dívala malá elfí holčička. Idril ji láskyplně zvedla. "Ada je tady," usmála se. Maeglin stál bez pohnutí. Elfí děťátko se zavrtělo matce v náručí a pak natáhlo ručky k Maeglinovi. Idril mu ji podala a Maeglin si dítě převzal.

Fascinovaně hleděl na elfí holčičku ve svém náručí. Měla krátké lokýnky černých vlasů a ve tváři zcela jasně nesla jeho rysy. A když děvčátko otevřelo oči, viděl, že ty zdědilo po matce. Po Idril? Nechápal, neodvážil se. Elfí holčička si přitáhla jeho tuniku blíže a spokojeně jí začala cumlat. Opatrně jí podal zpět Idril. Ta dítě políbila na čelo a opatrně uložila zpátky do kolébky. Pak se otočila zpět k elfovi.

Maeglin pochopil a náhle se rozesmál, hlasitě a bláznivě. Idril mu okamžitě přikryla pusu rukou a varovně zasykla. Ale už bylo pozdě. Elfí děťátko s sebou překvapeně trhlo a domem se rozezněl jeho pláč. Idril Maeglina zpražila vyčítavým pohledem a vzala dcerku do náruče.

"Hvězda září nad městem bílým…," začala tiše zpívat ukolébavku.

Maeglin strnul.

"…ulicemi zní elfů smích,…"

Samozřejmě, že si tu píseň pamatoval. Ecthelion ji složil pro Earendila, k jeho narození. Idril ji tenkrát zpívala celé dny. Píseň byla krásná, jistě. On ji nesnášel.

Idril elfí holčičku utišila a opatrně svého, ano, svého muže odtáhla ze dveří.

"Pojď spát, Lomione. Nejsi dnes ve své kůži a já mám o tebe starost. Oslavíme svátky zítra,"

A její rty se znovu pokusily vyhledat ty jeho.

Maeglin zprvu ještě váhal, ale pak se prostě podvolil.

Dnešní noc byla divná, dnešní noc se plnily zázraky.

A Maeglin stál ve svém vlastním domě u kolébky své vlastní dcery a líbal svou vlastní ženu Idril. Byl šťastný, poprvé v životě byl opravdu šťastný.

A Idril šeptala slova o lásce a touze.

Byl přelom roku. Noc, která nepatřila ani tam ani tam. Noc ničeho a nikoho, noc kdy se snění a bdění prolínalo a rozdíly stíraly. Noc, kdy bylo dovoleno snít.

***

Maeglin se s výkřikem probral. Ještě cítil její polibky, ještě cítil vůni její těla. V srdci měl mír a radost.

Ztěžka otočil hlavu. Pouta na rukou zachřestila. Tak skutečné, tak jasné to bylo. Přátelství Ectheliona a Glorfindela, jejich smích a pozvání, modré oči malé elfí dívenky, Idriliny polibky. Bylo to skutečné, mohlo to být. Už to přeci jednou bylo. Věděl to, cítil to. Nemohl to být sen, bylo tak živé. Stále ještě cítil tlak čelenky na svém čele, cítil pomačkanou látku tam, kde ji svírala malinká pěstička, a když si jazykem přejel po rtech, zachytil jemnou chuť Idril. Bylo to, opravdu. Věděl to.

Zaklonil hlavu a prohnul se v zádech. Zlámaná žebra mu způsobovala krutou bolest, ale nic už nemohlo zastavit jeho sen.

"Jak ses rozhodl, Temný elfe?" stín před ním nabral konkrétní podoby. Maeglin zvedl hlavu a pohlédl na svého věznitele. Vlastní hlas mu zněl tlumeně a vzdáleně, když se rozkašlal a promluvil.

"Chci Idril."

A Temný pán se smál.

Byl přelom roku. Noc, která nepatřila ani tam ani tam. Noc ničeho a nikoho, noc kdy se snění a bdění prolínalo a rozdíly stíraly. Noc, kdy bylo dovoleno cokoliv.