První část Irska, která zcela nelogicky končí v půlce středy, protože blog je hloupý a odmítá mi moje texty vzít celé. Jnak, v nejbližších dnech se můžete těšit na pokračování Irska a na reportáž z Bilbovek. Fakt se omlouváme za tu zmateknst, ale kdo se někdy snažil narvat přibližně 150 fotek na blog rozdistribuovat do článků, naše zdržení pochopí.
Sobota - První den Irského výletu a celého dobrodružství. U autobusu jsem už zdálky poznala Polly (strašně se mi ulevilo), takže následovalo emotivní přivítání dvacet-čtyři-hodin-jsme-se-neviděli. Palladin prohlásil, že už tedy půjde, narychlo se pozdravil s Pollyinými rodiči a odešel. Sice jsem byla jediný účastník zájezdu, komu rodič zdrhl hned na začátku, ale vzhledem k tomu, jak se situace vyvíjela později, jsem byla celkem ráda. Esmeralda a Saramír mi bohatě stačili. Pozdravili jsme se s dalšími studenty a poflakovali se kolem. Výlet byl složen z celkem pěti tříd, z čehož z naší třídy nás tam jelo pět. Ovšem měli jsme obrovské štěstí na ty ostatní. Jen ze čtyřletého studia byla ta třída totálně příšerná, ale z těch ostatních jeli vesměs nám sympatické bytosti a většinou totální magoři (v dobrém, samozřejmě). Do odjezdu autobusu zbývalo čtvrt hodiny, když se Polly ozvala, že chce na záchod. Odmítla se ovšem zkusit probít do školy a místo toho se přidala ke skupině holek z béčka, které se také vydaly hledat záchod. Šla jsem za ní. Nějak nám nedošlo, že ty holky moc nikomu neřekly, kam jdou a my také ne. Hmmm. Další velká chyba byl čas. Protože nám bylo jasné, že nestíháme, musely jsme klusat. Já v podstatě celou cestu táhla Polly za ruku a mlela povzbudivé řeči, protože jinak by mi tam s těmi svými koleny zkolabovala. Nejbližší záchod (McDonald) byl dost daleko. Ovšem podstatně jsme si to zkrátili přeběhnutím silnice a přelezením přilehlých svodidel. Vtrhli jsme do restaurace jako velká voda a ihned zamířili za šipkou WC. Dost by mě zajímalo, jakého idiota napadlo, zřídit ten záchod ve sklepě, tři patra schodů dolů. A aby toho nebylo málo, samozřejmě že vstupné deset korun. Naštěstí jedna z oněch holek měla s sebou peníze, takže to za nás zatáhla a my proklusali na onen vysněný záchod.
Cesta zpátky byla podobně příšerná. Ale mělo to jedno plus, přestala mi být zima. U autobusu nás přivítali totálně rozzuření Esmeralda se Saramírem (ale měli jsme ještě pět minut!) s tím, že jsme neřekli, kam jdeme, že jdeme pozdě a že už jsou všechna místa v autobuse zabraná. Ještě že tam nebyl Palladin. Kufry nám Pollyiny rodiče naštěstí naložili, takže jsme jen vlezli do autobusu. Bylo tam plno. Ale ne moc plno. S jakýmsi podivným štěstím, které se nás drželo celou dobu, se nám podařilo vyfasovat snad ta nejlepší sedadla vůbec (ob jedno za profesorama). Následovala kratší diskuze, jestli mám mávat nebo nemám mávat a jelo se.
Průvodce byl stejný, s jakým jsme jeli před několika lety do Anglie. Nemám ho ráda. A co dodat k cestě dál? Film nebyl, nuda ano, místo polštáře jsem nakonec měla Pollyinu bundu a v půl jedné v noci jsme se na benzince s Polly bavily tím, že jsme před autobusem tančily blues.
Neděle - Dnešní den byl vyloženě přejížděcí. Přes Německo a Francii do přístavu Cherbourg a odtamtud osmnáctihodinová plavba do irského Rosslare. Čas jsme měli výborný, takže jsme stihli zastávku ve francouzském Bayeux. To byla velice dobrá volba. Jestli vám Bayeux nic neříká, tak byste se měli stydět, protože v tomto městě je k vidění (za mastné vstupné) slavná tapiserie z Bayeux, popisující bitvu u Hastings.
Vystoupili jsme z autobusu a klusali k muzeu, kde je vystavená. O klusání ještě řeč bude, neb tuto tělocvičnou disciplínu měl náš průvodce opravdu rád. Chvilka čekání a byli jsme vpuštěni dovnitř. U kasy jsme nafasovali audiomobily, které nám měly (česky!) onu tapiserii komentovat a těch 60 lidí se nahrnulo do celkem úzké a zatočené chodby s dlouhatánskou vitrínou s tapiserií. Jak jsme postupovali, text se odvíjel a popisoval jednotlivé části. Bylo to hezké a zajímavé. Jednou jsem tam zaregistrovala jméno Conan a nápis elf. Tapiserie je opravdu hezká, ale fakt nevím, co o ní dál říct, když tak si to najděte na internetu.
Po skončení prohlídky nám byl dán asi hodinový rozchod. Celý zájezd vyrazil uličkou nalevo, takže my s Polly vyrazily napravo. Byla to dobrá volba. Procházely jsme úžasnými uličkami, zarostlými portály a prohlížely si výklenky se sochami. Ty uličky a budovy vypadaly tak nějak… neskutečně… jako by to byly jen filmové kulisy a ne kamenné domy. Ale více než slova vám určitě řeknou fotky, že?
Postupně jsme dospěly až na náměstí (kratší diskuze, jestli na poště kupovat známky či ne) a radnicí prošly do zadní uličky vedoucí ke katedrále Notre-Dame. A tam… Yggradsil. Ne, jinak se to opravdu nazvat nedá. Obrovitý platan, mohutný zelený obr stojící na dlážděném náměstíčku a ve stínu (či v jeho stínu?) úchvatné, gotické kamenné "Naší Paní". Asi jsem se zamilovala. Chvíli jsme s Polly obdivovaly a fotily strom (ale fotky nejsou ani zdaleka tak působivé jako originál, především proto, že se nám do hledáčku celý dřevěný obr prostě nevešel.
Ještě jsme se došly podívat do kostela. Měli tam strašně zajímavou… reliéfní… asi reliéfní, nevím jak to nazvat jinak… výzdobu stěn. A na stropě tam měly napsaná nějaká biblická jména proroků. Některá zněla fakt dobře.
Pak jsme zjistily, že docela nestíháme a vyklusaly jsme na cestu zpět. Ale ono se to lépe řekne, než dělá. V tomhle městě jsme byly poprvé v životě, mapu jsme neměly a cestu, kterou jsme šly sem, jsme si sice celkem pamatovaly, ale byla strašně dlouhá a spletitá a po ní bychom to opravdu nestihly. Ale Polly se vytasila se svou super jasnozřivostí a bezpečně nás dovedla k autobusu.
Nastoupili jsme na cestu k přístavu. Bylo nám řečeno, že se máme rozdělit do čtveřic, jak budeme spát v kajutách na trajektu (cesta měla být přes noc, dohromady 18 hodin). A copak se stane, když se má autobus plný lidí ve kterém jsme i my rozdělit do čtveřic? Bez ohledu na počet výletníků Irith a Polly vždy zbydou. Ano! Takže nám bylo řečeno, že máme kajutu pro čtyři sami dvě, ale je možné, že k nám obsluha trajektu někoho narve.
Polly ihned hbitě uhádla, že oni dva nešťastníci, kteří s námi budou muset spát v jedné kajutě bude Boyd s Monaghanem. Takže jsme ihned po výstupu z autobusu začaly prohledávat loď, jestli tam náhodou někde nejsou. Nebyli. Odplouvat se ale mělo až za hodinu, takže jsme jim daly čas a šly si dát věci do kajuty a navečeřet se.
Abychom dodržely naši trajektovou tradici, vytáhli jsme si jídlo ve výklenku pod schody, sedly si přímo naproti výtahům a začali jíst. Průběžně jsme přitom hypnotizovaly ukazatel čísla, kam výtah jede ("Už jedou! Jsou v osmičce! To je znamení!"), chodily kontrolovat, jestli už náhodou nevlezli do té naší kajuty a brouzdaly po lodi. Polly mezitím stihla přímo před lodním personálem vylít na čistý červený koberec malinovku.
Někdy kolem osmé jsme usoudily, že to nemá smysl, že už asi nepřijdou a šly jsme spát. A musím říct, že tady jsme se vyspaly rozhodně nejlépe za celou dobu. Kajuta neměla okénko, takže tam byla pořád tma (a neměly jsme absolutní pojem o čase), moc se to nehoupalo a ještě to tak hezky vrčelo.
Pondělí - Dnešní den byl první doopravdy Irský. Kolem deváté jsme se nasnídaly, do půl jedenácté se poflakovaly po kajutě a pak se do půl jedné nudily spolu s celým zájezdem v restauraci v nejvyšším patře. Já jsem Polly vytáhla jít se podívat na horní palubu. Fouká to a je tam zima. Oceán… eche. Jako moře. Přesně jako moře. Také velké, mokré a slané.
Polly si četla Bídníky (má je na povinnou četbu a na konci se půlka zájezdu snažila, aby je konečně dočetla) a já luštila křížovky.
Kolem té půl jedné jsme přirazili ke břehu a vylodili se. Ten autobus byl po krásně prostorném trajektu docela šok. Naše první zastávka bylo Glendalough.
Glendalough je klášterní komplex v County Wicklow, ve Wicklow Mountains. Klášter byl založen v šestém století svatým Kevinem (netušila jsem, že to fakt existuje, tenhle svatý) a ve století čtrnáctém rozbořen anglickou armádou při pokusu o anexi Irska. Glendaloug pochází z gaelského Gleann Dá Loch. Z kláštera se do dnešní doby zachovaly jen kamenné domy, kamenná válcová věž a hřbitov.
Vystoupili jsme na obřím parkovišti. Takovém to parkovišti, co má na vstupní bráně velkými žlutými písmeny napsáno "Vítáme vás v Glendaloughu, kraji tisíce divů" a pod tím menším "Obchod je za rohem".
Já se ihned vydala na kešku a ostatní do infocentra na záchod. Krabku jsem samozřejmě nenašla, neb byla na silnici nad údolím. Ale zato jsem vyslechla dokonalý rozhovor skupinky Čechů, kteří si provozovali, že tímto jazykem tady mluví sami.
Vyklusali jsme na prohlídku areálu. Cesta vedla podél levého břehu dolního jezera směrem ke klášteru, ten minula a pokračovala k hornímu jezeru podél úžasného lesíka. Polly na začátku nějak nefungovala, neb jsem nedokázala pochopit, proč musíme fotit na dva foťáky a později se jí totálně rozbila kolena. Výsledek byl, že jsem vedle ní kráčela vzadu, tvářila se zahanbeně a sledovala, jak úpí a baví se s učitelkou, že tu cestu opravdu zvládne, děkujeme za optání. Neb měl průvodce tendenci opravdu hnusně klusat a my byly stále poslední, nestihly jsme si nic pořádně prohlédnout ani vyfotit. Výsledek byl, že jsem začala školní výpravy nenávidět ještě více než předtím. U horního z obou jezer se cesta dělila. Jedna vedla nahoru na vyhlídku a druhá podél jezera zpátky. Polly vypadala, že opravdu neujde ani metr, takže jsme si vyjednaly, že se odpojíme, půjdeme si po svých a sejdeme se u ruin kláštera. Následovala menší debata průvodce vs. profesorky, protože kantorky chtěly, abychom na ně počkaly na parkovišti a průvodce tvrdil, že tam budeme hrozně rychle a budeme se tam strašně nudit, ať radši počkáme někde po cestě. Hmm, tak to nás nezná. Jakmile se za posledním spolužákem uzavřely haluze lesa, hbitě jsme si s Polly lehly na tu senzační fluffy trávu (dle Šárčina vzoru jsme tak říkali jakékoliv zelené trávě, kterou jsme po cestě potkaly. Výsledek byl, že se co pět minut po autobusu rozléhalo "Jé! Fluffy tráva!"). Tam jsme chvíli ležely a vychutnávaly ten pocit, že je tady něco zelené a měkké. Pak jsem Polly odložila (za tento zájezd to bylo asi jen dvakrát, což je rekord) a šla si vyfotit kamenné kříže a zbytky kostela.
Ještě jsme se rozhodly navštívit místní muzeíčko s překrásnou zahradou. Mimochodem, víte co má Wicklow Mountains ve znaku? No přece sokola stěhovavého, peregrin falcon.
Potom jsme zaregistrovaly dokonalý strom, který stál na té louce u muzeíčka. Měl super tlustou větev docela (čti DOCELA) nízko nad zemí. No, a protože jsme hobiti, rozhodly jsme se, že zrealizujeme Nildaynu a na tu větev se prostě vyškrabeme. Polly se tam dostat dokázala. Já ne. Doteď to považuji za osobní prohru, ale opravdu se mi to prostě nepodařilo.
Polly mě musela vysadit. Když jsme si tak hezky sedly na strom, napadlo nás, že by přece bylo fajn se tak vyfotit. Ovšem foťáky jsme měly dole. Takže jsem sklouzla a nastavila samospoušť. Ale ani na třetí pokus jsem se za deset vteřin nedokázala na větev vydrápat. Tak mě Polly vysadila nahoru a šla experimentovat sama. Zahájila tím, že nedokázala ten foťák postavit tak, aby nás zabíral. No a pokračovala nestihnutím časového limitu. Pomohla jsem jí nahoru a zoufale jsme tam hřadovaly, dokud jsem nezaregistrovala postarší sympatický pár, kterak jde po cestě pár kroků od nás. Zavolala jsem na ně, jestli by nás nemohli vyfotit. Paní sice nějakou dobu bojovala s fotícími přístroji (dohromady jsme měly dva foťáky a jeden mobil), ale nakonec se zadařilo.
Chvíli jsme ještě poseděly a pak se rozhodly, že budeme pokračovat dál. To v tomto případě znamenalo k jezeru. Abychom v našem hobitím dnu pokračovaly, rozhodly jsme se, že si vycachtáme nohy v jezeru a dál půjdeme na boso. Takže jsme se brodily podél jezera, hledaly zlato (už máme první vklad do mittalmarské pokladničky na noru) a juchaly nad výhledy na okolostojící hory. Pak jsme kousek dál zahlédly takové podezřelé jakoby přístaviště a rozhodly se, že to jdeme prozkoumat. Bylo to dřevěné a rozpadlé. Ale tekl u toho vodopádek (asi 10 cm), který jsme hbitě překřtily na nejvyšší vodopád v Irsku neb jsme si matně pamatovaly, že ten by se měl nacházet někde tady. Později nám byl náš omyl vysvětlen, ale mezitím mi Polly stačila totálně vybít foťák pokusem o zachycení této přírodní rarity.
Pokračovaly jsme bosky dál. Ale protože jsme nemohli odolat krásnému lesíku s fluffy trávou, směrem ke klášteru jsme za tu hodinu ušly sotva padesát metrů. Lesík byl vážně úžasný. Dokonce jsme tam našly i houby, takže následoval pokus o "rozpláclý Pip po zkratce na houby" a jelikož jsme objevily i super kládu tak "hobit skákající přes kládu". Skákala jsem já a fotila Polly. Musela jsme ale skákat asi pětkrát, k velkému pobavení kolemjdoucích bytostí, neb se Polly nedokázala trefit.
Jako takovou lesní perličku nemůžu nezmínit úžasně měkoučký mech, na kterém jsme nafotily "hobitovi mizí nohy". Ale fakt, stoupnete si tam a za chvíli ze sebe vidíte jen lýtka trčící ze zeleně. Ale strašně jsem se bála, že mě něco uvnitř toho mechu kousne.
Protože jsme se bály, že nás naše spoluzájezdctvo dožene, vydali jsme se dále na cestu po "šprušlatém chodníčku". Tak jsem nazvala dřevěnou lávku, po které se tam šlo a do které byly zatlučené ohnuté hřebíky, aby tam nemohla přejít místní zvěř. Jako… bolelo to. Ale dalo se to a šprušlíky byly už docela ochozené.
Spolužactvo nás zastihlo cestou, takže následovala komická scéna "Polly, která vypadala, že totálně nemůže chodit, kluše se svou kamarádkou naboso po chodníku a snaží se utéct houfu puberťáků".
Nakonec jsme byly dohoněny, ale zachránil nás klášter, který jsme si měli sami projít a za půl hodiny se sejít u autobusu. Válcová věž i hřbitov byli hezké, kříže úžasné a… fotky mluví za vše.
(Dárešek pro Jeremiáše a Clarissu)
Ani teď jsme nebyly poslední a to i přesto, že jsme se po cestě zastavovaly nad každým alespoň trochu hobitím nápisem a obdivovaly lavičku, která byla zarostlá v keři a vypadala jako nora, dokud jsme nezjistily, že má představovat srdíčko.
Další na programu byly Powerscoutské zahrady a Powerscoutský vodopád. Ale zahrady jsme nestíhali vůbec a vodopád (jako tu bránu k němu) nám zavřeli před nosem. Naštěstí se nad námi ale hlídač slitoval a zase nám hbitě otevřel, tak jsme měli možnost vidět nejvyšší vodopád v Irsku. Bylo to hezké, ale fakt nevím, proč jsme tam měli rozchod hodinu. Jednou se podíváte na vodopád a to stačí, ne? Většina lidí se šla nudit na hřiště, ale my s Polly jsme se rozhodly, že prozkoumáme ty podivné pěšinky v kapradí, co vypadají jako v Ithilienu.
Bylo to nádherné. Obrovité kapradí a mezi ním malinkaté cestičky a zatáčky… Nakonec jsme objevily planinku s úžasným, dokonale hobitím dubem. Chvíli jsme pod ním poležely a vydaly se dál. Ještě jsme stihly podívat se na říčku a na most, přes ni vedoucí, a byl čas vrátit se.
Ubytování bylo v hostelu v Dublinu. Byly jsme na pokoji s našimi spolužačkami. Mohlo to dopadnout hůř. Ale ten pokoj mi strašně připomínal Terezín, takže jsem zrovna dvakrát šťastná nebyla. A do toho ten bordel, když se v kuchyňce třikrát dva metry snaží třicet lidí najednou udělat si večeři.
Úterý - Dneska byl v plánu přesun do severního Irska. Ano, tento zájezd byl totiž organizován někým s opravdu velkým zeměpisným cítěním a proto jsme přistáli v Dublinu, den byli v jižním Irsku, pak se přesunuli do severního Irska, den byli tam, načež zpátky do Dublinu a do Londýna. Na palici.
Abychom udělali zadost značně prořídlé spíži, byla první zastávka v supermarketu. Protože ale ne všichni jsou jako my a stačí jim tedy koupit chleba a máslo, měli jsme tam rozchod tři čtvrtě hodiny.
Potom, co jsem si už pošesté přepočítala librové šušníky a vzpomněla si na Rosanino "Hlavně tam prosím tě utrať všechny tyhle malý" jsme mohly vyrazit nakupovat. Nakonec jsme koupily nějaké housky, dvě mufíny a pomazánku. Protože ostatní se vybavovali jak na třicetiletou válku, došli jsme k frontě u pokladen jako jedni z prvních. Paní s plným košíkem před námi se nad námi slitovala a pustila nás před sebe. Zboží bylo úspěšně namarkováno, cena ukázána - jenže v eurech! Já si až pozdě vzpomněla, že tady se platí eurama. Prodavačka zavrhla náš pokus dát jí útratu v librách a Polly tedy musela klusat do relativně vzdáleného autobusu pro svou peněženku. Já zůstala u pokladny jako rukojmí. Prodavačka to vzala v pohodě a ta nebohá paní kupodivu také. Strašně se na mě smála, a bavila se se mnou o Irsku. Ale do fronty za námi už se stihli mezitím zařadit další lidé z našeho zájezdu. Po pár minutách to vzdali. Polly byla naštěstí rychlá, takže zaplaceno nakonec řádně.
Měly jsme ještě půl hodiny. A tu se dostavila celkem akutní potřeba - záchod. Polly si všimla, že na malém vršku nad supermarketem je malý lesík a nenápadně jsme se k němu přesunuly. Věci jsme nechaly u velké žluté kytky s tím, že je pak najdeme a zapadly jsme za stromy.
Stále nám ale zbývalo docela dost času, takže jsme se rozhodly, že se nebudeme chovat jako hrdí studenti výběrového gymnázia a budoucí elita národa (tyhle fráze mě vždycky naprosto dostanou), ale budeme se pěkně hobitit a házet si kaštany. Abych tento neobvyklý krok vysvětlila, ten lesík byl kaštanový a na obrovitých jírovcích rostly místo klasických českých uprděných kaštánků obrovské, zelené a pořádně bodlavé koule akorát do ruky. Urvaly jsme si tři a začaly si házet. Šlo nám to celkem dobře, ač na začátku byla taková rána obrněným kaštanem do břicha docela šok (a to prvotní idea byla uspořádat kaštanovou bitvu). Protože už k odjezdu zbývalo jen pár minut, nenápadně jsme se přesunuly k autobusu a házeli si u něj. Ale nikdo si nás moc nevšímal.
Dnešní první pořádná zastávka byla Knowth. Tam jsme také po nezbytném Have a nice day (písnička, kterou ten cvok průvodce pouštěl každé ráno. Na konci už na ní měli všichni pořádnou alergii a nice day začal až poté, co dozněly poslední tony této "písně" https://www.youtube.com/watch?v=1rPe0BtYvTA ).
Knowth je prehistorická osada ležící na řece Boyne. Skládá se z obrovské mohyly, na níž kdysi dokonce stával hrad a celá vesnice, a asi osmnácti menších mohylek kolem. My zaparkovali u návštěvnického centra a měli hodinu volno, než nám pojede autobus na samotné "místo nálezu". Takže jsme se s Polly poflakovaly po expozici, snažily se přečíst anglické popisky, o co tu vlastně jde, a prohlíželi si pohledy. Ano, odtud jsou také ty pohledy, co jsme posílaly Pomněnce a Aredhel.
Hodina nám uběhla a my se začaly řadit venku na nástupišti autobusů. Bylo nás asi čtyřicet a těch autobusů pět. Stejně to ovšem vypadalo, že se s Polly nikam nevejdeme, takže nám nakonec nezbývalo než vlézt do autobusu "2.E a jejich dozor" (čtyřleté studium). Ale za tu čtvrt hodinu jízdy s nimi jsme naštěstí stačily utrpět ztráty jen minimální. Cestou jsme se bavily parodováním Aredhel s Finrodem jako Podleze a Podraza (můžete hádat, kdo byl kdo). Konečně jsme dojeli na místo. Byli jsme vyhnáni ven z olifantů a dovedeni za vstupní bránu. Tam se rozprostíral jiný svět - svět malých mohylek porostlých travou, kopečků s kulatými dveřmi a fluffy zelenou travičkou na střeše, domečků akorát tak pro… hobity. Ano, vstoupili jsme do Kraje. Do opravdového Kraje, existujícího nějakých pět tisíc let před Tolkienem.
Dostali jsme přidělenou průvodkyni, která s námi celý komplex prošla a něco nám k němu řekla. Nevím, jestli má úplně smysl o tom psát, takže zmíním jen hřeb této prohlídky - vstup do nory. Mohli jsme vstoupit do nejbližší místnosti té obrovské mohyly a prohlídnout si zamřížované uličky vedoucí dál do útrob monumentu. A tady se stala opravdu nemilá věc. Přihodilo se mi to už předtím, ve Slavonickém podzemí, když jsme byly s Polly poslední týden prázdnin na Vysočině. Mám obavu, že začínám mít klaustrofobii. A co může být pro hobita horší, že? No, typické, konečně si najdu živočišnou rasu, která mi vyhovuje a bum ho, klaustrofobie. Jako ne že bych omdlévala, ale to asi nedělám jen proto, že kdybych omdlela, vím, že bych tam uvízla a už by mě nikdo nikdy nedostal ven.
Pak byl ještě tři čtvrtě hodinový rozchod. Ten jsme s Polly využily focením nor a těch krásných, ornamentovaných kamenů. Nakonec jsme ještě vylezly na vršek té nejvyšší mohyly a podívaly se na zbytky hradu, co tu stál, a na výhled do kraje (či Kraje?).
Záhy jsme ale musely končit, takže cesta autobusem zpět, nakoupení pohledů, oběd a napsání jedné z oněch čumkaret.
Další zastavení bylo Monasterboice. To, co jsme samozřejmě hbitě překřtily na Monaghanboyd je hřbitov v jižním Irsku, jež se může pyšnit dvěma nejkrásnějšími vysokými kříži v Británii a doopravdy neobvyklou výzdobou hrobů. Najdete tu fotbalové hřiště na hrobě náruživého fotbalisty, figurky skřítků a také nezbytnou válcovou věž. Hřbitov jsme si prolezly a dokonce odlovily i místní kešku. Pak už jsme jen koupily pohledy, došly si na záchod a muselo se jet dál.
Poslední zastávka byla pláž. Jedna z učitelek se totiž hrozně toužila podívat na pravou Irskou pláž. Takže třičtvrtě hodiny rozchod. Jako správní hobiti jsme si s Polly zuly boty a ťapaly na pláži bosí. Cestou jsme sbíraly mušle. Pak jsme ovšem objevily pahorek, u kterého byly celé hromady a hromady vyplavených pokladů moře. Takže jsme mušle zase vysypaly a nahrabali je tady. Jednak klasické jakubské, ale pak i takové zvláštní zatočené. Ale to už jsme zase musely k autobusu. Já se strašně bála, že nám ten pytel vzít nedovolí, takže jsem donutila Polly, aby si ho narvala do kapsy (doteď netuším, jak se jí tam vešel). Ale když jsme uviděly jinou dvojici, táhnoucí podobný pytel, uklidnily jsme se.
Cesta autobusem byla dost nudná. Ovšem našly jsme s Polly celkem fajn zábavu - předčítání. Protože se Polly dělá špatně, když si čte za jízdy, opřela si mi hlavu o rameno a já jí četla z průvodce o Irsku o tom, kde jsme byli a kam pojedeme. Výsledek byl, že to s napětím poslouchala půlka autobusu a učitelé nás chválili, jakou mravnou zábavu jsme si to vyprovozovaly. Protože nám ale průvodce po nějaké době došel a Polly stále šílela, že nestihne dočíst Bídníky, začala jsem jí předčítat toto dílo. A musím říct… po tom, co jsem přečetla stránku o Pařížské kanalizaci a pak zjistila, že je tam těch stránek ještě pět, radši jsem tuto nepochybně velmi poučnou a důležitou pasáž knihy přeskočila.
Ubytování bylo v hostelu na severoirském pobřeží. Sice jsme tam fakt dlouho bloudili, ale bylo to super. Úžasné místečko, krásně izolované a byli jsme tam úplně sami.
Jen dveře od pokojů se tam nedaly zamknout, takže jsem zažila úžasnou situaci, kdy jsem šla do našeho pokoje pro něco, chci vyjít ven a najednou slyším "No, takže se vlastně můžeš dostat do jakého pokoje chceš" otevřela jsem dveře ven a za nimi dva kluci, ruku na klice od našeho pokoje. Asi jsem je musela pořádně vyděsit, protože okamžitě "Ne že bychom se chtěli dostat k vám, to ne!"
Na pokoji jsme byli opět s našimi spolužačkami, dalo se to.
Středa - Na dopoledním programu byl výšlap po pobřeží k Giant's Causeway - obrovým schodům. Jak se tak na to zpětně dívám, musím říct, že fakt obdivuji Polly, že to se svými koleny zvládla. I mě to dost vyřídilo a mnoho našich souputníků na tom bylo také špatně.
Poté, co se třikrát změnil plán cesty a skončili jsme s úplně opačným postupem, než se původně zamýšlelo, nás autobus vyhodil u trosek Dunseverick Castle. Hrad dosti plochý, moc tam z něho nezbylo.
Vydali jsme se na cestu po pobřeží. Hned na začátku se mi začalo chtít na záchod, ale nezbývalo, než to vydržet, neb cestička vedla z jedné strany podél útesů a z druhé podél plotu. A navíc nás tam šlo asi padesát.
Výhledy byly úžasné a krajina úchvatná. Šťavnaté zelené louky, fialový vřes, ocelově šedé útesy a opálově modrý oceán.
