Pod vývěsní tabulí

Zazněl tady hlas, který si přál více povídek. Ale protože povídka není něco, co vznikne z hodiny na hodinu, řekli jsme si, že nejdřív zkusíme prohrabat šuplíky, jestli něco nenajdeme. A opravdu, jednu povídku jsme našli. Je od Polly a nazývá se Pod vývěsní tabulí.

Pozn. - Po domluvě měníme vydávání článků. Trochu zvolníme a nově budeme vydávat jednou za čtyři dny (nikoliv za tři). Znáte to, stáří, škola, povinnosti... zkrátka je toho moc a je nutné zpomalit.

---

Pod vývěsní tabulí

V místnosti byl čirý ruch, ale to ho netrápilo. Ba naopak, zahrnovalo ho to neskonalým štěstím. Vždycky, když jdou dobře obchody, tak je důvod k úsměvu. A v zimě o to víc.

Lidé zdaleka se chodili k nim do hospody ohřát. Ale ovšem, že nejenom lidi, ale také hobiti, trpaslíci a všudypřítomní hraničáři. Skoro se netrhly dveře, až byla kvůli tomu v místnosti taková zima, že se všichni natlačili ke krbu. A to nejenom kvůli tomu, aby si poslechli nějaký příběh, co hraničáři vyprávěli.

Museli narazit ten večer už třetí sud a zábava ještě zdaleka nebyla u konce. Někteří hosté se v koutě rozohnili natolik, že poskakovali po stole a hlasitě si prozpěvovali. Hezkých pár džbánků jim otupilo hudební sluch, ale také sluchové buňky, takže se ani v nejmenším nenechali rozptylovat tím, že není vůbec poznat, jaký popěvek měli původně na mysli.

Přejel očima lokál plný lidí, svoji největší chloubu. Když hostinec od otce přebíral, trochu se bál, jestli ho dokáže udržet. Jestli nebude prodělávat. A jestli udělá všechna rozhodnutí správně. Takový perspektivní podnik s sebou nese kromě spousty výhod i všelijaká rizika. Úspěch vždycky visí na vlásku. Ale jemu se ten vlásek nepřetrhl. A dlouho ještě nepřetrhne. Dokázal podnik podržet na úrovni a možná ji ještě zvýšit. Velká křižovatka, kde se stýkali poutníci ze všech možných světových stran, levné, pohodlné pokoje, občerstvení, snídaně, večeře. A hlavně to pivo - prvotřídní! Na tom si zakládal snad ze všeho nejvíc. Vždyť také trvalo, než našel toho správného dodavatele!

Vtom si při několikátém přelešťování půllitrů všiml, že na něj od krbu mávají. Načepoval jim tedy čtyři korbele a automatickým pohybem je položil na stůl.

Vracel se za pult, když do něj někdo vrazil. Sklonil hlavy a spatřil svoji malou dcerku.

"Tati, tati, pojď se podívat ven! To musíš vidět!"

"Víš, že musím pracovat… Rád bych se šel s tebou projít, ale mám tady obchody, víš?" trochu se ostýchal. Ano, děti… nerozumí obchodům, nerozumí práci a tomu, jak těžké je si udržet zákazníky a jak snadno o ně lze přijít.

"Tatínku, vždyť jsi pracoval včera a předevčírem. A dnes celý večer. Tohle musíš vidět, je to důležité!" Děvčátko se nenechalo snadno odbýt, tahalo otce za šos kabátu a z jejího hlasu ta naléhavost jen čišela.

Tak se stalo, že otec podlehl. Nedokázal své malé dcerce, svému druhému štěstí, cokoliv odepřít. Ještě se ale pečlivě rozhlédl po lokálu, jestli nevyžaduje jeho pozornost i někdo jiný, a pak svolil.

"Tak dobrá, ale jen na chvilinku. Brzy musím být zase zpátky."

Děvčátku se rozzářily oči, roztančila se po místnosti a odhopkala ke dveřím. Otec ji následoval a cestou jen houkl na svou ženu, aby to na chvíli vzala za něj.

"Tak cos mi chtěla ukázat?" zeptal se maličké, když spolu stáli pod stříškou u vchodu.

"Ty to nevidíš? Vždyť sněží! Konečně sněží!" Radovalo se děvčátko a tančilo mezi poletujícími vločkami. Pak k němu přiběhla, čapla ho za ruku a vytáhla ho doprostřed ulice.

Tak tam tak společně skotačili a prožívali svůj okamžik štěstí, ten okamžik, který patřil jen jim dvěma. A z nebe se pomalu snášely lehounké sněhové vločky, jež zahalovaly celý svět pod bělostnou přikrývku.