Na projektu ilustrace často píšu ke svým obrázkům jakési vysvětlení, úvod do děje. A při tom posledním se mi stala taková věc, že samotný můj úvod překročil stanovený počet znaků. Ale jelikož jsem to měla již rozepsané, přišla mi škoda to najednou tak zahodit, proto jsem to dopsala a nakonec se to dostalo sem. Krátké pojednání psané rovnou tak, jak mi slova přicházela na mysl i s onou jednoduchou a rychlou ilustrací.
Týká se Bílé rady. Z pohledu Gandalfa, který započítává do Bílé rady protentokrát jen a pouze čaroděje.
Gandalf často přemýšlel, proč se jejich srazy nazývaly Bílou radou. Ano, radit se chtěli, alespoň zpočátku, ale často je od toho něco vyrušilo a již nikdy nedořekli to, co měli na srdci. Možná se jim to najednou nezdálo natolik důležité, možná to jen zapomněli - věk už by na to přece měli. A vůbec, kde se přišlo na tu bílou barvu? Jestli měla bílá signalizovat dobro, o které se snažili, pak budiž. Do té doby, než se jejich hlavní představitel zkazil, by to i dávalo smysl.
Pokud ovšem chtěli poukázat na barvu, do které se odívali, pak musel Gandalf protestovat. Bílou nosil pouze Saruman. Ten, který sice oplýval největší mocí, ale také nevysvětlitelnou touhou promlouvat s kameny a zkoušet odolnost elfů. Až se dočista zkazil a díval se na svět zachmuřenýma očima zpoza široké kápi.
Pak tu byl on, Gandalf. Šedá sice nemá k bílé barvě daleko, ale i tak míval občas pocit, že by se rada měla jmenovat po něm, když jediný na jejích sezeních dává pozor. Měl takové podezření, že původně byl jeho háv také sněhově bílý, jen se při praní k němu připletl plášť kohosi jiného a obarvil ho do špinavé šedi. Vypadala nevábně a méně urozeně, ale alespoň na ní nebyly vidět skvrny a známky dlouhého cestování.
Často se sice jejich sezení účastnil i Radagast, tentokrát v hnědém oděvu, ale ten vnímal jen pár počátečních vět, dokud nezaslechl první náznaky pištění či kvičení nějakého zvířete. Poté jako by ho popadl amok, vrhl se nešťastnému tvoru na pomoc a donesl ho zpět na jednání ve své náruči. Po zbytek času pak uzavřen do sebe zíral do prázdna a neslyšně si něco mumlal.
Ale i tak na tom byl s účastí lépe, než poslední dva členové rady. Čarodějové, kteří se nejspíš na některé ze svých toulek ztratili. Jak jinak si vysvětlit to, že odešli a nikdy se nevrátili? Vždycky mu připadali podivní, už jen tím, že se oba odívali do stejného šatu barvy letní oblohy. Jako kdyby Jedinému došly nápady nebo barviva. Dělalo to z nich takové vyvrhele už od samého začátku. Saruman dokonce odmítal připustit, že by to mohly být dvě osoby a zásadně s nimi mluvil jako s jediným jedincem. Vlastně, tak by se vysvětlovalo, proč odešli na tu prodlouženou dovolenou. Tehdy, když poprvé od té doby Gandalf přišel do síně a našel na jejich místě položenou cedulku se slovy "přijdu hned", přišlo mu to ještě vtipné. Ale jak léta ubíhaly, stále více ho přemáhal syndrom vyhoření, jak se tomu dnes říkalo. Jak tak nad tím přemýšlel, asi bude muset brzy zajít za svým blízkým kamarádem Balrogem, aby mu pomohl znovu zapálit nadšení pro službu Ardě. A pokud by to náhodou nevyšlo, pořád ještě má možnost vydat se za modrými čaroději a k jejich dovolené se přidat. Saruman a Radagast by si toho nejspíš ani nevšimli.
Žádné komentáře:
Okomentovat