Prokletí

Co bylo za předmluvu tady, to netuším, možná že tam ani žádná nebyla. Jedná se o první část geniální trilogie Prokletí, Když se dva míjejí a Domov. Osobně považuji tuto povídku za úplně nejlepší z autorčiny tvorby. Je... úchvatná.

Pro mě má i jednu speciální hodnotu. Je to první, úplně první hobití fanfikce, kterou jsem kdy četla. Narazila jsem na ní na nějaké jiné stránce (proto je to také jediná povídka, která se dá aktuálně najít jinde než na mittalmaru :-) ). Tehdy jsem myslela, že je to prostě uzavřená povídka, takový geniální výstřelek. Pak jsem našla Let me say. Ještě pořád si pamatuji, jak jsem to tajně na chalupě hltala, snažila se, aby o tom nikdo nevěděl a přitom jsem brečela nad Domovem a Dvěma životy (jo, Životy trvaly asi měsíc, než jsem je byla schopná rozdýchat ). Díky téhle povídce jsem se i rozhodla napsat svojí hobití fanfikci - Levanduli. Takže vlastně za celý mittalmar vděčíte tomuto dílku...

Nééé, teď jsem zjistila, že Když se dva míjejí NEMÁM!!! Takže tu bude chybět celá prostřední povídka. Truchlím.

Ale o čem to je. Pipin se vyznává z lásky ke Smíškovi, popisuje všechny ty situace, co o nich tady vypráví Smíšek a nastiňuje je "z druhé strany pohledu". Nechápe, proč se od něj Smíšek odvrací a bojí se, že ho Smíšek nenávidí, protože poznal, že jej Pipin miluje a hnusí se mu to. Končí to dost melancholicky.

A mimochodem. Tohle je 51 článek tohoto roku na blogu.

---

Měl jsem rád strýčka Paladina Brala. Měl jsem obrovskou radost, když jsme ho po návratu v Bralově našli celkem nepoznamenaného krutým zacházením skřetů a zlých lidí ze Železného pasu. Vždycky mi chyběla jeho vyprávění. Byl to právě strýček Paladin, kdo mi prozradil, jak velká je tradice přátelství mezi Braly a Brandorády. A já nadšeně poslouchal, protože jsem tomu rozuměl. Předtím, než jsme společně s Frodem a Samem opustili Kraj, jsem však netušil, že se za nimi skrývá mnohem víc. Nevyřčené věty za Paladinovými příběhy. Něco, co mi nechtěl nebo nemohl říct.

Pochopil jsem to tenkrát po Bitvě na Pelennorských polích. Vzpomínám si, jak jsem ležel na zemi a jak malý jsem si připadal. Malý; příliš malý a bezvýznamný dokonce i na hobita. Ze severu přicházel chlad a přinášel sebou pach pomalu se rozkládajících těl. Pronikal pod moji tuniku a já věděl, že konec na sebe nenechá dlouho čekat. Možná, že tehdy jsem se měl cítit poctěný. Měl jsem být hrdý, že zemřu jako hrdina při jedné z největších a nejslavnějších bitev v historii Středozemě. Jenže já byl hobit a v hloubi srdce mě tyhle věci nezajímaly. Byla mi zima, měl jsem hlad a před očima jedinou osobu, kterou jsem toužil před smrtí spatřit. Pipina. Chvílemi se mi dokonce zdálo, že slyším jeho hlas volat moje jméno. Před očima se mi promítl náš společný život v Kraji i po něm. Protože není a nikdy nebylo pochyb, že náš život byl společný. Nedokážu si už vybavit, jak prázdný musel být ten můj, než můj krásný Pipin poprvé otevřel svoje zelené oči, a já věděl, že jim budu navždycky patřit.

A tehdy, jak jsem tam tak ležel na té zemi, mi došlo, že nic jiného vlastně ani nepotřebuju. Každý hobit toužil po založení rodiny, pěstování mrkve a kouření dýmkového koření. Tohle všechno byly krásné představy, ale bez Pipa mi tak nějak nedávaly smysl. Proč zakládat rodinu, když by to nebyl Pipin, koho objímáte každou noc ve spaní. Proč pěstovat mrkev, když na poli sedláka Červíčka je jí dost pro každého vychytralého hobita. Proč kouřit dýmku, když vedle vás nesedí Pipin s tím širokým úsměvem na tváři. Tušil jsem, že tyhle myšlenky jsou přehnané a sžíralo mě, jestli snad Pipin necítí některé věci podobně. Znal jsem ho stejně dobře jako sám sebe a věděl jsem, že Pipin je na tom jinak.

Byl tak mladý.

Vzpomněl jsem si na ten lesk v Paladinových očích, když mi vyprávěl, jak šli jednou s mým druhým strýčkem Merimakem Brandorádem lovit ryby. Strýček Paladin se (jako všichni hobiti) bál vody, ale věděl, že Merimakovi může věřit. Byl to jeho nejlepší přítel a navíc, Brandorádi byli ve vodě vždykcy jako doma. Vyprávěl, jak se lodička kymácela na malých vlnkách rybníka, jak se pevně držel jejích hran a srdce mu pod vestičkou tlouklo. Jak se mu Merimak smál. Potom vzal jeho obličej do dlaní a palcem pohladil Paladinovu tvář. Podzimní slunce se třpytilo v jeho vlnitých vlasech barvy medu.

Zašeptal mladému Paladinovi, že mu může vždycky věřit, a věnoval mu letmý polibek na překvapené rty.

Pamatuju se, jak jsem se rděl a ošíval, když mi to strýc vyprávěl. I on zrudnul a zamumlal, že od té doby chodili s Merimakem na ryby častěji.

Shledal jsem, že pokud přežiju, budu muset každý den čelit myšlence na to, že Pipin je pro mě něco víc než nejlepší přítel a bratranec. A on mě našel. Pipin mě zachránil. Když ze mě odvalil toho odporného skřeta a já se mohl konečně nadechnout, měl slzy v očích. Možná věřil, že umírám. I já jsem byl na pochybách, jestli se dožiju dalšího dne. Ale měl jsem u sebe svého Pipa. Jeho zelené oči tolik blízko a jeho paže náhle tak pevné a silné kolem mého těla.

Zotavil jsem se celkem brzy, ale už jsem se nikdy nezbavil vtíravých myšlenek na Pipinovy oči, které mě pronásledovaly ve snu. V jeho přítomnosti jsem byl nervózní a nemohl jsem zabránit náhlému bušení srdce pokaždé, když mi položil ruku kolem ramen, když rozcuchal moje vlasy nebo se svými sametovými rty otřel o mou tvář v kamarádském gestu. Choval se jako vždycky. Žertoval, smál se, objímal mně a tančil se mnou. Ale já už nebyl stejný. V každém jeho objetí jsem hledal něco víc. V každém z jeho nevinných úsměvů jsem hledal příslib něčeho, co mi bratranec nemohl dát.

Už jsem s ním nedokázal spát v jedné posteli a on to nedokázal pochopit. Snažil jsem se mu vysvětlit, že od té příhody s Pánem nazgúlů mívám noční můry a nemůžu proto v noci spát. Že ho tím nechci budit. On se jen láskyplně usmál a slíbil, že mě bude držet, abych se nebál. A já celou tu noc strávil zíráním do zdi s vytřeštěnýma očima. Protože s Pipovým příjemně hřejícím tělem zezadu přišpendleným k mému a jeho malýma rukama omotanýma kolem mého hrudníku by neusnul nikdo.

Myslím, že od té doby začal být Pipin podezřívavý. Věděl, že se se mnou něco děje, ale nedokázal přijít na to, co to je. A já mu to rozhodně neplánoval vykládat.

Když jsme se po cestě zpátky zastavili v Roklince, po dlouhé době jsme já a moji přátelé měli možnost, vykoupat se v opravdové vaně. Já a Pip jsme se vždycky koupali společně. Jenže tentokrát to bylo něco jiného. Při pomyšlení na jeho bledou kůži pokrytou kapkami vody a nevinný úsměv, se kterým by umýval moje záda, mi naskočila husí kůže. Něco takového bych nedokázal snést. Proto jsem se zamknul v umývárně a strávil jsem pár hodin přemýšlením ve vařící vodě. Pamatuju si, jak Pipin tloukl na dveře a nechápavě se na mě díval, když jsem vylezl zabalený do osušky od hlavy až k patě, doprovázen oblaky páry.

Od toho incidentu s vanou jsme se odcizili. Pipin vycítil, že před ním něco skrývám a začal se mi stranit. Byl uražený, a já věděl, že nás to oba bolí. Stýskalo se mi po jeho zvonivém smíchu. Byl jsem zvyklý mít svého Pipa pořád u sebe, a když tu nebyl, začaly se mi vracet pocity z války. Sám. Byl jsem znovu sám. Titěrný hobit uprostřed polí, která byla poseta mrtvými těly.

Myslím, že Pip to nějak vycítil, protože v noci přišel ke mně do postele. Řekl mi, že nemůže spát, ale já věděl, že mě slyšel vzlykat do polštáře. Propletl jsem naše prsty a zašeptal mu do ucha omluvu. On se na mě smutně usmál a odpověděl, že je smutný, když je jeho Smíšek smutný, a že bych mu měl říct, co mě trápí. Přiznal jsem, že je to něco moc špatného. Něco, co nechci, aby věděl. Pipin mi dal pusu na tvář a řekl, že ať už je to cokoliv, stejně mě bude pořád milovat.

Ani tu noc jsem nespal. Naše čela se dotýkala, naše dlaně byly spojené a jeho dech voněl po jablkách.

Do Kraje jsme přijeli s plnou parádou; jako páni. Naše bitvy byly slavné a já s Pipem po boku jsem vymetl Kraj od neřádů, co zpustošili náš milovaný domov. Chtěl jsem, aby to tak zůstalo navěky, ale zároveň jsem věděl, že už nic nebude jako dřív.

Strýček Paladin měl radost. Dlouze objal mne i svého syna, když jsme se objevili v Bralově. Poznal to na mně, a to mi nahrnulo krev do tváří. Pozval mě na žejdlík k Zelenému drakovi. Společně jsme se dívali, jak Pipin s hlasitým smíchem protáčí mladé hobitky a v tichosti popíjeli svoje pivo. Potom mi strýc znovu vyprávěl o Merimakovi. Kroutil jsem hlavou nad tím, jak odlišný a přesto stejný osud jsme měli.

Paladin mi vyprávěl o dnech a nocích u jezera. Oči se mu leskly a já pozorně poslouchal, přestože mi tváře hořely studem. Přestože se Paladin a Merimak tak moc milovali, každý z nich se oženil a odcizili se.

Další z nocí, kdy jsem nezamhouřil oko. V posteli jsem byl sice sám, ale vidina tančícího Pipa, jeho veselých očí a skořicových vlasů nadskakujících nad jeho hlavou mi nedala spát.

Paladinova slova mne řezala jako nůž. Věděl jsem, že jsme prokletí. Bralové a Brandorádi. Navěky spolu, ale nikdy ne spolu.

~ * ~

Theres a feeling I get

When I look to the west,

And my spirit is crying for leaving.

In my thoughts I have seen

Rings of smoke through the trees,

And the voices of those who standing looking.

Ooh, it makes me wonder,

Ooh, it really makes me wonder.

-

(Led Zeppelin; Stairway to Heaven)

Tři prstýnky

Přichází po dlouhé době znovu nějaká písnička z naší skromné dílny. Aredhel a ti, co s námi byli na Oslavě zničení Prstenu už ji slyšeli, ale to nám nebrání v tom, ji sem dát. Původní text určitě všichni znáte, jsou to Tři kříže.

Dokonce přikládáme zvukovou nahrávku už teď. A na vaši žádost jsem vyzkoušela, jaké to bude s pochybným hudebním doprovodem. Ale řaknu vám, byl to boj, aby bylo něco slyšet.

---

Tři prsteny

Dávám sbohem, všem břehům východu,

který v drápech měl Sauron sám.

Bílou přídí elfského člunu,

mířím k útesům, co neznám.

R:

Tři prstýnky z drahýho kamení

Celerbrambor kdys ukoval.

Teď už plují pryč, do země Valinor,

spolu s knihou, co jsem do ní psal.

První z nich se Nenya jmenuje,

Galadriel ho nosila.

Lórien ho teď potřebuje,

jeho moc však pominula.

R:

Já, Gandalf, byl bílý čaroděj,

mnohé skutky jsem vykonal.

Naryu měl a klobouk špičatej,

před Balrogem jsem ve tmě stál.

R:

Poslední pak v sobě safír měl,

Elrond půlelf ho nosíval.

Sauron kdysi sebrat mu ho chtěl…

Recitace: Vím, trestat je maiský, ale odpouštět božský, snad mu tedy Valar odpustí.

R: Tři prstýnky, z drahýho kamení,

Celerbrambor, kdys ukoval.

Teď už plují pryč, do země Valinor,

bez mé knihy, co jsem tu nechal.

Velikonoce

A už je to tady! Přišel čas pomlázek a vajíček natvrdo. Doufáme, že si dnešní den všichni užíváte plnými doušky a že ho všechny osoby ženského pohlaví přežijí alespoň v relativním zdraví.

A jak bychom mohli na blogu oslavit Velikonoce co nejlépe? No přece povídkou! Třeba vás dokáže alespoň malinko pozitivně naladit.

Ano, jsem si vědoma toho, že v Kraji Velikonoce nebyly, ale tady jde o princip :-)

Aredhel, Šárko, tahle povídka je pro Vás. Abyste věděly, že tu s Vámi počítáme i do budoucna a že tu pro Vás zůstanou dveře navždy otevřené (a možná, že se s Vámi i rozdělíme o svačinu). Bez Vás by to totiž vážně nebylo ono...

---

"A co mám udělat teď?" zeptal se bezradně Pipin a prosebně pohlédl na svého staršího bratrance.

Smíšek opatrně odložil svou pomlázku, vstal a šel mu pomoci. "Ukaž, kde jsi skončil?" zeptal se Pipina.

"Já nevím." Přiznal se Pip.

Smíšek si tedy jeho pokus o upletení pomlázky vzal do ruky a chvíli ho zkoumal. Otáčel ho kolem dokola a snažil se zjistit, ve které části to Pip pletl ještě dobře. Musel uznat, že se to jeho bratranci povedlo zamotat dokonale.

Nakonec to vzdal. Odložil tohle zašmodrchané něco a z hromádky náhradních proutků (která se od začátku pletení rapidně zmenšovala) si vzal osm nových. Dole je svázal maličkým, ohebným proutkem a udělal začátek.

"Podívej, je to jednoduché," otočil se na svého bratrance a snažil se mu to, dnes už asi po dvacáté, vysvětlit " jenom si ty proutky rozdělíš, potom vezmeš krajní a přehneš ho sem. Uděláš to samé z druhé strany a opakuješ to pořád dokola." Přitom mu vše názorně ukazoval.

"Já to nechápu." Ozval se potichu Pipin.

"Ale vždyť ti to loni tak šlo."

"Jenže to už je dávno, já jsem to asi zapomněl."

Smíšek byl bezradný, jediná věc, která mu nikdy nešla, bylo vysvětlování. A poslední dobou se mu zdálo, že je Pipin nějak moc nechápavý.

"Tak já ti to ukážu ještě jednou." Navrhl.

Najednou se na něj Pipin podíval s jiskřičkami v očích. "A nechceš ji raději uplést za mě?" zeptal se nevinně.

"Ale Pipe, každý správný koledník si svou pomlázku přece musí uplést sám…"

"V tom případě nechci být správný koledník. Upleteš mi ji? Smíšku. Prosím, prosím, prosím." Pipin na něj udělal svůj osvědčený přemlouvací pohled.

"Tak dobře, ale letos je to naposledy. Příští rok už si ji upleteš sám." (To, že přesně to samé řekl loni, předloni a předpředloni je vedlejší).

Pipin se usmál. Jak to tak vypadalo, ani letos se nemusí bát o to, že bude všem se svým pokusem o pomlázku pro smích.

"Ach jo. Proč mi to nikdy nejde?" postěžovala si Diamanta své starší kamarádce. Ta se k ní otočila a prohlédla si její výtvor. Protože byly Velikonoce, tak se Estella nabídla, že Diamantě pomůže ozdobit vajíčka.

"Ale vždyť je to pěkné. Povedlo se ti to."

"Nene, podívej se, tady se mi to totálně rozmazalo a tady je to divný." Nenechala se Diamanta odbýt.

"Mně se to líbí." Podotkla Estella. "Můžeš říkat, že je to takhle schválně."

"Ale…prostě se mi to nepovedlo."

"Když se to tak vezme, tak se ty vajíčka stejně sní…" Snažila se ji Estella utěšit.

Diamanta si ale pořád nenechala přesvědčit. "Já se to prostě nikdy nenaučím tak dobře jako ty."

"Neboj, naučíš, musíš to jen trénovat. Příští rok ti to půjde lépe, potom ještě líp…"

Bylo vidět, jak se Diamanta při slovech 'příští rok' otřásla. "Ale já bych to chtěla mít hezké teď. Estello, že mi s tím pomůžeš? Prosííím."

Estella se pousmála. Mělo jí být jasné, že to letos takhle znovu dopadne. Vždyť to tak bylo vždycky. Vždycky malovala většinu vajíček jen ona.

Smíšek s Pipem byli dohodnutí, že se tento Měsíčník sejdou hodně brzo. Chtěli si ten den náležitě užít. Tedy spíš dopoledne.

V sedm už oba vycházeli z Velkých Pelouchů s první výslužkou od Pipových sester a od jeho matky Rosany. Ta to ovšem nesla o něco hůře, jelikož si na rozdíl od svých dcer nezměkčila dopadovou zónu několika vrstvami polštářů.

Smíšek s Pipinem měli plán obejít co nejvíce hobitek a po poledni se včas někam zašít. Loni se jim to nepodařilo a následky byly opravdu špatné. Celá výslužka se jim rozmočila a už se nedala jíst. Hobitky totiž svoje privilegium koledníky polévat vodou, braly docela vážně. Tedy alespoň ta část z nich, která přežila ráno ve stavu relativního zdraví.

A jako taková třešnička na dortu byly samozřejmě jejich nejlepší kamarádky (a zároveň sestřenice, což ale u hobitů bylo zvykem) - Diamanta a Estella. A právě proto k nim šli až naposled.

"Už jdou! Támhle!" šeptala vzrušeně Diamanta své kamarádce. "Myslíš, že nás tady najdou?"

"Určitě, ale otázka je kdy a jak," usmála se na ni Estella.

Společně se totiž schovávaly v keřích za komínem u rodinné nory Bulvů. Nechtěly se nechat tak snadno, jen tak stát za dveřmi s vajíčkem v natažené ruce by bylo hluboko pod jejich úroveň. A navíc, odtud měly skvělý výhled a mohly se bavit překvapenými pohledy obou hobitů.

Smíšek s Pipinem napřed zdvořile zaklepali na dveře. Když byli vpuštěni dál, naprosto dokonale to tam celé prohledali, ale kromě Estelliny matky tam žádná jiná hobitka nebyla. Zaraženě vyšli ven a prohledávali přilehlé okolí. Dokonce bodali i do hromad slámy a obraceli kolečka. Ale nikde nic.

Estella s Diamantou se bavily, až se za břicho popadaly. Tedy, obrazně řečeno. Ale asi by bylo lepší říct, že se smály tak, až je Smíšek s Pipem zaslechli. Nastražili uši jejich směrem, a když se jim jejich podezření potvrdilo, vydali se na střechu nory. Drápali se nahoru a úpěnlivě se drželi všech stébel trávy, na které po cestě narazili. Jakmile konečně stanuli na vrcholu, začala pořádná honička.

Napřed to bylo všichni proti všem, ale po chvíli se to jaksi vyfiltrovalo. Takže Pipin honil Diamantu a Smíšek Estellu.

První dvojice jen třikrát proběhla slalom mezi komíny a bylo dobojováno. Pipin Diamantu chytil, poctivě vyšlehal a s úsměvem od ucha k uchu natáhl ruku pro očekávanou odměnu. Diamanta z kapsy vytáhla krásně pomalované vajíčko. "Dělala jsem ho speciálně pro tebe," řekla a usmála se na něj.

"Děkuju!" Pipin si ho od ní vzal a zkoumavě si ho prohlédl. Bylo světle zelené a voskem na něm byla namalovaná snítka levandule. Právě tohle bylo jediné vajíčko, u kterého Diamanta nakonec uznala, že se jí jakž takž povedlo (což už doopravdy muselo být něco, protože Diamanta měla v tomto ohledu doopravdy vysoké nároky). A právě proto se rozhodla, že ho dá Peregrinu Bralovi.

Mezitím o kus dál probíhal běh o život. No dobře, ne úplně o život, ale Estella běžela přinejmenším tak rychle, jako kdyby jí o ten život doopravdy šlo. Dokonce už komíny vyčuhující nad terén přeskakovala, aby se nemusela zastavovat a zdržovat obíháním. I Smíšek se pokusil ten komín přeskočit. Jenže si to tak trochu nevypočítal, zakopl, upustil pomlázku do trávy a po hlavě do něj zapadl. Nikdo už se nikdy nedozvěděl, jak se mu to podařilo. Nicméně, v tuto chvíli vězel hlavou a rukama v komíně, klátil nohama a snažil se dostat ven.

Po chvíli, vyplněné především peprnými výrazy, které by asi nebylo vhodné zde vypisovat (nicméně, jako malá ochutnávka by snad mohlo stačit 'do tuřínu!' a 'hobit, aby do toho kopl!') se mu konečně podařilo osvobodit. Po neúspěšném pokusu odstranit ze své košile saze, kdy si je spíše dokonale rozmazal do temně černé šmouhy, se rozhlédl kolem, zvedl pomlázku ze země a rychle doběhl za Estellou, která se smíchy válela po zemi.

"A mám tě!" vykřikl, když ji chytil a šlehal pomlázkou.

Estella se stále nemohla zbavit smíchu, a tak Smíškovi jen podala ruku s vajíčkem, které měla zase ona připravené pro něj.

To zase vypadalo jako louka posetá kopretinami. "Ó, děkuji." Řekl Smíšek a kývnul na Pipina, že už můžou jít dál.

Společně oba hobiti slezli zpět na cestu a po chvíli se ztratili v dálce.

Estella s Diamantou se za nimi dlouho dívali, potom Diamanta prohlásila, "to teda bylo něco. Byla to o dost větší legrace než loni."

Estella se na ni s šibalským výrazem obrátila "A to ještě nepřišla ta nejlepší část!"

"To tedy bylo něco!" zasmál se Pipin, když se Smíškem mířili k jejich úkrytu. "Tos tam sebou takhle praštil schválně? Nikdy bych nevěřil, že je to možné."

"Věř mi, že ani já bych tomu nikdy neuvěřil, kdybych to nezažil na vlastní kůži."

Smíšek žmoulal v ruce vajíčko, které dostal od Estelly a zvažoval, jestli ho má sníst už teď. Nakonec zvítězil hlad. Naposledy si ho prohlédl a zahájil svou oblíbenou akci 'loupání vajec'. Bylo to jednoduché. Spočívalo to v tom, že si najdete nějaký velký, placatý a pokud možno alespoň trochu čistý kámen. Pořádně se napřáhnete a mrsknete vajíčkem proti tomu kameni. Pak vajíčko zkusíte najít v okolní trávě, očistíte ho, oloupete a sníte.

Tedy, ve většině případů to takhle probíhalo. Především k tomu bylo potřeba vajíčko natvrdo. Což, jak se ukázalo, to vajíčko od Estelly rozhodně nebylo, to by se dalo označit jako ukázkové vajíčko na hniličku.

A tak tato akce dopadla tak, že totálně rozbila čtyři věci. Zaprvé samotné vajíčko, které se už rozhodně nedalo považovat za něco, co by se dalo pozřít. Poté kámen, který se změnil ve slizké něco s překrásným vzorem z přilepených skořápek. Smíškovu košili, na které se vedle černé šmouhy objevil žlutý mazlavý flek. A naposledy to byl Pip, již podruhé v tomto dni se svíjející smíchy.

Mezi zoufalými pokusy o nádech se ze sebe snažil vysoukat nějaký chytrý komentář. Ale nedařilo se mu to. Jediný výrok, který se dal jakž takž, reprodukovat mohl znít přibližně takto: "A tohle se ti podařilo jak?"

Smíšek na všechny tyto čtyři věci jen zíral a snažil se to pochopit. Nakonec to vzdal. Zhodnotil, že nejdůležitější bude, když budou pokračovat ve svém původním plánu. Proto si utřel ruce do trávy, zvedl Pipa ze země, nenápadně si ukousnul kousek z jeho výslužky a společně se vydali dál.

"Už jsme tady!" drknul po chvíli do svého mladšího bratrance, kterému se za tuto chvíli v rámci možností podařilo se uklidnit.

Tak se dva mladí hobiti pořádně ukryli. Zalezli si do jakési díry u břehu Brandyvíny. Dost daleko od cesty, aby se dokázali dobře schovat a dost vysoko nad vodou, aby se nenamočili.

"Hlavně potichu." Pošeptal Smíšek, když se oba konečně uvelebili.

"Tak pojď už, honem!" poskakovala Diamanta po celé noře.

"Jen klídek, už to bude!" zavolala Estella z druhé místnosti.

"Tak, už jsem tu." Oznámila, když se doplahočila za Diamantou. V každé ruce držela jednu velkou konev plnou vody. "Už můžeme jít." Pousmála se při představě věcí budoucích, podala menší konev Diamantě a obě se vydaly ven.

Smíšek s Pipinem jim samozřejmě sdělili, kde přibližně se budou nacházet. Jinak by to nebylo spravedlivé. Kdo to kdy viděl se někde schovat a zabarikádovat aniž by někdo věděl, kde je?

Proto teď Estella s Diamantou šly po proudu Brandyvíny a snažily se objevit nějaké známky života.

Všude bylo ticho. Tedy, pokud nepočítáme cinkání kostek ledu v Estellině konvi (její speciální vylepšení zvané 'ledová sprcha'), zpěv ptáků, šumění vody a vzdálené kýchnutí. Kýchnutí?

"Tam!" pošeptala Diamanta a vydala se potichu daným směrem.

Estella na ni mrkla a vydala se tam z druhé strany, aby případně mohla klukům odříznout únikovou cestu.

"No tak, potichu!" napomenul Smíšek Pipa, když už po páté kýchl. Ale už bylo pozdě. Za chvíli zaslechli tiché kroky Diamanty, která se k jejich úkrytu pomalu blížila.

"Takže, až řeknu teď, tak vyrazíme." Pošeptal svému bratranci.

Následovalo několik vteřin ticha.

"Teď!"

Oba hobiti vyrazili. Každý na jinou stranu. Neomylně se Pip vydal směrem k Diamantě a Smíšek směrem k Estelle. Těžko říct, jestli to byla náhoda či pečlivě naplánovaný žert.

Každopádně následující aktivita silně připomínala dopoledne, tedy až na to, že si vyměnili role. Pipin dlouho odolával a nasadil skvělou taktiku. Proběhl skrz mladé stromky do lesa a kličkoval mezi keři a tlustými kmeny již urostlejších exemplářů stromů. Diamanta se plahočila za ním, odhodlaná se nevzdat. Jenže křivolaký terén zafungoval a vody v konvi silně ubývalo. Když Diamanta Pipa konečně chytla, zbylo jen na symbolické pokropení. Ale to Pipinovi samozřejmě nevadilo. Byl rád, že vyvázl tak lacino a těšil se, až uvidí, jak dopadl Smíšek. Proto se smíchem vzal Diamantu za ruku a oba se vydali směrem za Smíškem a Estellou.

Oba zmínění mezitím praktikovali stíhací závod. A Smíšek to viděl opravdu bledě. Běh zrovna nebyl jeho silná stránka. Ale snažil se, to se musí uznat. Dokonce se dostal až k prvním norám. Proběhl těsně okolo zdi a jen tak tak se vyhnul Frodovi, kterého asi nenapadlo nic lepšího, než se v tuto dobu vydat na procházku po Kraji.

Zato Estella se mu vyhnout nestačila. Nastala ohromná srážka. Vzduchem létala konev i oba zmínění hobiti. Nakonec to dopadlo tak, že polití byli všichni kromě Smíška, který se nemohl nesmát.

"Promiň, já nechtěla." Omlouvala se zoufale Estella. Takhle to přece být nemělo!

"Tto nicc…" vysoukal ze sebe Frodo. Jak byl celý mokrý, tak už mu začínala být zima.

"Asi bude nejlepší, když se vy dva půjdete domů převléct, ne?" rýpnul si Smíšek, který si tuto příležitost nemohl nechat ujít.

Tak šli. Vzali to cestou zpátky a šli všichni vedle sebe, až se potkali s Pipinem a Diamantou. Jakmile je uviděli, byli Smíšek s Estellou donuceni jim převyprávět co, že se to vlastně stalo a proč s sebou táhnou Froda.

"No tak, mohli bychom už jít?" poprosil všechny Frodo, když mu přišlo, že všeobecný záchvat smíchu trvá už moc dlouho.

"Och, promiň, my jsme zapomněli, že tady stařečkovi je zima." Neodolal znovu Smíšek. Bleskově uhnul před ranou, která od Froda přiletěla a vykročil vpřed.

Ostatní šli za ním. Nikdo už nechtěl riskovat, že by kdokoliv nastydl.

Tedy skoro nikdo. Estella se nenápadně přiblížila ke Smíškovi, a když přecházeli most, tak do něj silně strčila.

Ten (překvapivě) spadl do vody. Po chvíli se konečně vynořil nad hladinou a vyprskl vodu, která se mu dostala do pusy. "Jen počkej!" křikl na Estellu, hrnul se ke břehu a snažil se ji chytit za nohu a stáhnout do vody.

Ale Estella vždycky včas uskočila. Po nějaké chvíli už to Smíšek vzdal. Zkusil tedy vylézt na břeh, ale velký nános kluzkého bahna mu v tom zabránil a on se znovu svezl pod hladinu. Ani na druhý pokus to nevyšlo.

"Asi tam budeš muset zůstat," volal na něj Pip. Bylo vidět, že si to dokonale užívá. Pro dnešek nebyl on ten nešikovný. A musel uznat, že je to docela legrace, smát se někomu jinému.

"Hm, asi jo." Řekl smutně Smíšek. Ale najednou ho něco napadlo, "alespoň si můžu umýt z košile to vajíčko." Poslední slovo adresoval Estelle.

"Koukám, že to vyšlo," pousmála se, "ani jsem v to nedoufala."

"Vyšlo, všechno vyšlo." Bylo to tak, dnešek se Smíškovi doopravdy nevydařil. "Ale příští rok to určitě bude lepší!"

Nakonec Pip Smíška vytáhl nahoru na cestu a všichni se už bez jakýchkoliv naschválů vydali domů. Byl na ně velmi zajímavý pohled. Diamanta v ruce nesla dvě konve, Pip se smál od ucha k uchu, Frodo se celý třásl zimou, Estella se spokojeně šklebila a pošťuchovala Smíška, ze kterého proudem tekla voda.

Postupně se po cestě odpojila Diamanta s Estellou a po chvíli i Frodo. Pipin se Smíškem ještě museli dojít do Bralova Městce, kde byl v tu dobu Smíšek na návštěvě. Když osaměli před rodinou norou Bralů, tak už to Pip nevydržel.

"To ti vážně nevadí, že tě takhle Estella vypekla?" vyhrknul na Smíška.

Smíšek se na chvíli zastavil a pak odpověděl, "nevadí, já ji mám rád."

"I přes to, co si k tobě dovoluje?"

"Právě proto." Řekl Smíšek a razantně si vyždímal lem košile.

"Vypadá to, že tyhle fialky už nebudete muset měsíc zalívat." Oznámil, když se podíval na tu malinkou květinku, která se právě teď topila v ohromné kaluži vody.

Genius Loci

"Smeagol a Deagol jdou ve Druhém věku rybařit. O pár set let později se na totéž místo vypraví jiná dvojice hobitů..." Tady ta autorčina předmluva asi není úplně přesně, protože tak dokonalá má paměť zase není ( i tohle považuji za megaúspěch). Ale co si pamatuji je, že inspirace pro tuto povídku byly dvě. jednak tohle http://www.deviantart.com/art/Fishin-Hobbits-15468652 a pak ještě nějaké video, které se mi ovšem nepodařilo otevřít.

Jedná se o slash. Obsahuje "neviditelné ač přítomné hobití milování a smrt jedné z postav". Autorka dala, tuším, věkovou hranici 15 let, ale tak drsné to rozhodně není. Pokud si vzpomínáte na Arweninu slashovou povídku s Kozkem, tam to bylo mnohem, mnohem popisnější a hranice 15 tam byla také. Takže na vlastní uvážení.

Jedná se o jednu z nejpromyšlenějších povídek, všimněte si těch souvislostí mezi odstavci...

Mimochodem, je tam jedna faktická chyba. Autorka zřejmě nečetla Hobití Silmarillion, takže neví, že aby Smíšek s Pipinem mohli jít rybařit na to samé místo co Smeagol s Deagolem, trvala by jim cesta asi tak dva měsíce (i když by to možná vysvětlovalo Smíškovo hlášku na konci)...

---

Here hills and vales, the woodland and the plain,

Here earth and water seem to strive again,

Not chaos-like together crushed and bruised,

But, as the world, harmoniously confused:

Where order in variety we see,

And where, though all things differ, all agree.

(Alexander Pope, Windsor Forest (1713))

Soustředěním vystrčil z pusy špičku jazyka a div si jej nepřekousl leknutím, když ucítil na rameni kamarádovu ruku. Rychle se ohlédl a zamračil se. Loďka se pod jeho nohama nebezpečně zhoupla, což se mu ani trochu nelíbilo. Jeho bratranec se mu zatím očividně vysmíval do obličeje.

"Dobře, Déagu, teď jenom namotej ten provázek a pevně to drž. A snaž se to, prosím, neupustit, dobře?" Ve Sméagolově tónu bylo slyšet pobavení, což Déagolovi na sebevědomí moc nepřidalo. Nakonec jej však bratrancův povzbudivý pohled přeci jen přiměl, aby se otočil zpátky, a upocenýma rukama pevně uchopil prut.

Moc dobře věděl, že má Sméagol celou dobu co dělat, aby nevyprskl smíchy - kdo by taky neměl. Bylo to směšné. Hobit z národu Statů, který se bojí vody. Sméagol byl jen o něco málo starší a jako většina hobitů žijících na břehu Velké řeky rybaření miloval. Jeho kulaté modré oči byly přímo stvořené zahlédnout sebemenší záblesk rybí šupiny pod říční hladinou. Oproti tomu Déagol měl s vodou vždycky tak trochu problém. Dívat se na ni, ano, proč ne, to bylo fajn. Vždycky se mu líbila ta barva. Anduina nikdy nepostrádala všechny krásné odstíny modré a zelené. Někdy, když přišla bouřka, nebo za chladných nocí, kdy se v ní zrcadlily hvězdy, se barva řeky změnila v nepropustnou černotu, která vytrvale šuměla do ticha. To Déagola trochu děsilo, ale nikdy ne natolik, aby veřejně přiznal, že má strach. Ale jízda na řece, to bylo něco jiného. Žádný hobit se zdravým rozumem by přece nevkročil do něčeho tak nestabilního, jako byla rybářská loďka!

...

"Ne. Absolutně ne. Ani Náhodou!" Pipin rozhodně zavrtěl hlavou, když spolu se Smíškem stáli na břehu Velké řeky a starší z hobitů zrovna palcem u nohy zkoušel teplotu vody. Smíšek se musel rozesmát, když viděl bratrancův výraz. Jeho zelené oči byly plné strachu. Smíšek ten strach nikdy nedokázal pochopit. Hobiti ze Západní marky byli vždycky tak trochu usedlí a konzervativní, ale jejich strach z řek byl spíš směšný. Proto se také rozhodl, že Pipinovi ukáže, jak může být taková řeka užitečná.

"Co se ti na tom nelíbí, Pipe?! Tohle je vyhlášená rybářská oblast! Všichni Brandorádi sem chodí chytat ryby už celé věky! Říká se, že tu dřív sídlil národ hobitů, kteří rybařili na malých loďkách přímo v proudu řeky!"

Pipin se mračil na klidné vlnky Velké řeky s rukama vraženýma hluboko v kapsách. Takhle na dívání byla voda vlastně moc hezká. Vždycky měl slabost pro modrou barvu a klokotavý zvuk řeky mu připomínal noci trávené v Brandově. Začervenal se nad náhlou vzpomínkou, která mu při té myšlence proletěla hlavou, a rychle se odvrátil. Smíšek, jako by mu četl myšlenky, jej objal kolem ramen a vtiskl mu letmý polibek do vlasů.

"Neboj, Pipe, nic se ti nestane." Pipin se zachvěl pod dotykem bratrancových rtů a zrudl ještě víc, když zamumlal: "Já vím." Stejně se však neubránil dalšímu ustaranému povzdechnutí.

...

Neodvážil se spustit oči ze svého prutu, když Sméagol napichoval žížalu na háček. Ne, že by to potřeboval vidět. Pomyslel si, jak se asi musí cítit žížala, která se jen tak vesele plazí po zemi, až ji jednoho dne nějaký ošklivý chlupatý hobit sebere a spustí ji na provázku do vody plné hladových ryb. Déagol rozhodně žížalu nelitoval. Na to měl moc rád pečeného pstruha. Ale stejně se neubránil myšlence na její osud. Byla chycená, napíchnutá na háček a musela tak splnit to, k čemu byla předurčená - prostě skončit jako návnada. Stejně tak Déagol teď musel dělat něco, k čemu byl předurčen. To, co dělali všichni Statové. Chytat ryby na kymácející se loďce. Život je občas hrozně těžký, dokonce i když jste hobit.

Krajina kolem Anduiny byla ovšem nádherná. Teplé paprsky slunce se opíraly o trsy ostřice vyrůstajících ze břehů a dělaly ji tak ještě zelenější. Lehký vítr šelestil listy stromů a z jejich větví se jako doprovod ozýval líný ptačí zpěv. Déagol odvrátil hlavu a snažil se soustředit na splávek, který mezitím Sméagol hodil do vody. Když už se vydal rybařit, bude se alespoň snažit, aby si odtud odnesl nějaký úlovek.

...

Pipin a Smíšek se usadili na dřevěné molo, které zde kdysi dávno zbudoval národ hobitů, žijících na břehu Velké řeky, a Smíšek okamžitě spustil nohy do vody.

"Máš tu žížalu, Pipe?" Pipin provinile zavrtěl hlavou a Smíšek se na něj zamračil.

"Proč ne?"

"Nemůžeš přece jenom tak zabít žížalu, Smíšku!" vypískl, a nasadil to, čemu Smíšek říkal dospělý pohled.

"Té žížale by to bylo jedno, byla by mrtvá," Smíšek zvedl obočí a bezradně pohlédl na svůj prut.

"Teď ale nevím, jak chceme rybařit, když nemáme žádnou návnadu. Leda že by ses chtěl nabídnout místo té žížaly, Pipe."

Pipin se na něj zakabonil, přitáhl si kolena k bradě, vytáhl z kapsy svou dýmku a něco si pro sebe zamumlal. Ať už bylo tohle místo jakkoliv uchvacující a ať už vypadaly Smíškovy vlasy sebevíc krásně ozářené odpoledním sluncem, neznamenalo to, že si jen tak mírnix týrnix hodí svoje ubohé nožky do té nebezpečné řeky a začne zabíjet nic netušící žížaly. Navíc měl hlad a vzali s sebou jenom jeden koš s koláčky, dvě jablka, lahev okurčiček, marmeládu, sulc a paštiku, což stačilo sotva na svačinu. Trošku se mu zvedla nálada, když mu konečně chytilo listí v dýmce a spokojeně potáhl, aby mohl fouknout kouř Smíškovi přímo do obličeje.

"Nech toho!" ohradil se Smíšek a zamával rukama, aby kouř rozehnal. Nedokázal pochopit, jak může být jeden mrňavý hobit tak tvrdohlavý. Jistě, existovala jednoduchá odpověď: Byl to Bral. Což ho ovšem neomlouvalo. Strach z vody byl směšný. A dvakrát tolik směšný po tom všem, co zažili. Při té myšlence mu pohled automaticky sklouzl k vlastní ruce. Ještě pořád ho trápila, ale časem si na tu bolest a podivnou slabost v ní zvykl. V noci, oproti tomu, ho stará jizva pálila, jako kdyby měl předloktí v jednom ohni.

Většinou to byly ty z nocí, kdy se mu zdálo o Černokněžném králi a o černotě jeho tváře, která se jej snažila pohltit. To se potom budil celý zpocený s Pipinovou malou chladnou dlaní na čele a chápavým výrazem v jeho ustarané tváři. Nechtěli potom znovu usnout. Raději si s Pipinem celé noci povídali a společně se stulení pod pokrývkou bránili síle spánku. Byl to taky jeden z důvodů, proč Smíšek navrhl rybaření. Chtěl je oba trochu rozptýlit a taky se porozhlédnout za hranicemi Kraje, kde dříve žili jiní hobiti.

...

"Držíš to pevně?" ozval se za ním Sméagolův pobavený hlas. Déagol jen přikývl. Nechtěl promluvit a riskovat tak, že ztratí koncentraci a unikne mu sebemenší pohyb splávku. Byl rád, že má na hlavě svůj klobouk, protože bylo odpoledne a slunce se dostalo tak vysoko nad jejich hlavy, že by mu mohlo lehce způsobit úžeh. Déagol se pořád něčeho obával. Že dostane úžeh, rýmu, že spadne ze schodů, že spadne do vody - to jej mimochodem děsilo nejvíc.

Sméagol oproti němu byl odvážný. Déagol si nikdy nevšiml, že by se něčeho bál a bratranec se mu nikdy s ničím takovým ani nesvěřil. Zrovna napíchl na háček další žížalu a hodil do vody vlastní splávek. Konečně jednou vypadali jako praví hobiti od Anduiny - usazení na loďce s udicemi v rukou, čekající na životní úlovek. Déagolovo srdce to už málem naplnilo hrdostí, když se jeho myšlenky znovu stočily k žížale, která plavala někde pod vodou napíchnutá na háček a čekala na naplnění svého osudu. Nechtěl o té žížale přemýšlet. Ne.

"Jak dlouho to bude ještě trvat?" otočil se opatrně na Sméagola, který se na něj široce usmál.

"Tak dlouho, dokud nějaká rybka tam dole nedostane chuť na žížalu," odpověděl vesele. Sméagol se vlastně pořád usmíval. Jeho úsměvy bývaly o to širší, když mohl čas trávit ve vodě, nebo alespoň na vodě. Déagol byl rád, že tu mohl být s ním. Sám by se rybařit nikdy nepřinutil, a navíc, nic neudělalo Sméagolovi větší radost, obzvlášť na jeho narozeniny, než strávit den s v loďce rybařením se svým nejlepším přítelem.

Déagol chvíli pozoroval Sméagolův prut, když jej nenadálé cuknutí přinutilo rychle se vrátit k tomu vlastnímu. Nemohl tomu uvěřit. Nějaká ryba nejspíš opravdu zabrala, protože se splávek se žblunknutím ponořil do vody, prut se ohnul a bylo těžké jej vůbec udržet.

...

Pipin spokojeně pokuřoval a po očku sledoval Smíška, který si mezitím připravoval prut.

"Jak chceš vlastně chytat ryby, když nemáš návnadu?" zeptal se nevinně a musel se zasmát nad obličejem, kterým jej bratranec počastoval.

"Asi budu muset použít něco jiného, nemyslíš, Pipe?" Smíšek zvedl obočí a pohlédl vedle Pipina. Pipin zesinal, když mu došlo, na co Smíšek myslí.

"Ani náhodou, Smělmíre! Ne jídlo!" Smíšek se rozesmál.

"Když nejsi schopný zabít žížalu, musíš obětovat něco jiného, Pipe," pokýval hlavou a užuž se natahoval po koši.

"Když budu muset, budu ho bránit vlastním tělem!" rozohnil se Pipin a vyskočil na nohy. To Smíška rozesmálo ještě víc.

"Pip-eee!" protáhl hlasitě a naklonil hlavu ke straně. "Prosím," dodal.

"Běž a zabij si raději nějakou žížalu!" Pipin vyjekl. "Zabij třeba deset žížal, klidně si obětuj celé žížalí království, ale na jablečný koláčky mi nesahej!" Pro jistotu si sedl na koš a výhružně se na Smíška zaškaredil.

"Takhle budeš mít z těch tvých jablečných koláčků leda tak placičky, Pipe!"

"Chceš tím říct, že jsem tlustej?" Smíšek se uculil a sklonil se, aby mohl Pipina obejmout kolem pasu a políbit jej na ucho.

Pipin se ze začátku vzpouzel, ale Smíškův sladký hlas u jeho ucha mu rozlil v bříšku tak příjemný pocit, že se rád podvolil.

"Líbí se mi, když se tak strachuješ o svoje jídlo, Pipe. Každý hned pozná, že jsi hobit," Smíšek přesunul svoje rty k jeho krku, aby se zase mohl vrátit nahoru a vlepit mu pusu na čelo.

"Mh-mm, zatímco normálně by si toho nikdo nevšiml, že," usmál se Pipin pod Smíškovým dotekem.

...

Déagol byl jako u vytržení. Splávek tancoval pod hladinou jako zběsilý a udici už téměř nebylo možné udržet. Rychle zamával pravou rukou ve vzduchu, aby nabyl ztracený balanc a pevně se chytil okraje loďky. Cítil, jak mu rychle buší srdce.

"Sméagole!" vykřikl "Jednu mám!" a hlasitě se rozesmál, když spadl nazad do sedu. Tohle mohl být dost dobře zlom v jeho životě. Chytil totiž rybu. A jakou! Určitě musela být obrovská, když měla takovou sílu! Sméagol se taky smál a pochvalně na něj hleděl.

"Mám rybu, Sméagu!" zopakoval hlasitě, jakoby chtěl sám sebe ujistit.

"Přitáhni ji! Honem, honem!" poradil mu bratranec. "Rychle ji přitáhni!" Udice sebou nebezpečně cukala a Déagol měl co dělat, aby se vůbec udržel v loďce. Byl zároveň nesmírně vyděšený a nadšený. Nemohl se přestat smát, ačkoliv jej prut neustále stahoval dolů. V jednu chvíli sebou prut cukl tolik, že Déagol ztratil balanc Vzápětí vypadl z loďky a spolu s ním vklouzl pod hladinu...

Jak ohyzdné to tam bylo! Pěkná modř se rázem změnila ve studenou šeď, která jej přijala do svého náručí jako nic. Pořád se ještě držel prutu a dokonce mohl vidět tu vypasenou rybu, která jej měla na svědomí. Na dně řeky rostly tmavě hnědé a zelené trávy, které se líně vlnily v proudu a všude kolem poletovaly drobné částečky bahna. Bylo to děsivé. Nejděsivější věc, co kdy Déagol viděl. Bezmocně máchal rukama, ale místo nahoru ho proud stále tlačil ke dnu. A Déagol nemohl dýchat.

...

Pipin nemohl dýchat. Jeho srdce se téměř zastavilo, když se Smíškovy rty konečně přesunuly k jeho ústům a on je mohl ochutnat. Miloval Smíška a nikdy se nedokázal nabažit společných momentů, především od té doby, co se vrátili z Gondoru. Byl to jeho Smíšek a málem o něj přišel. Usmál se, když si uvědomil, že jeho rty chutnají jako jedno z těch jablek, která se neustále válelá všude v Pipinově ložnici. Měl si ráno všimnout, že to na prádelníku schází. Smíšek se odtáhl a tázavě zvedl obočí.

"Co?" řekl a znovu se sklonil, aby Pipinův úsměv políbil.

"Nic," zasmál se Pipin, když ucítil Smíškovy ruce na nejsvrchnějším knoflíku svojí košile.

...

Uvědomil si, že se začíná dusit a snažil se znovu dostat nahoru nad hladinu, když vtom zahlédl dole v bahně záblesk něčeho zlatého. Něčeho, co jej přinutilo přestat bojovat a jen se dívat. Dívat se na to. Kopl nohama a připlaval blíž, aby si to mohl lépe prohlédnout. Chtěl to mít. Musel to mít. Nezáleželo na tom, co to vlastně bylo, ale musel to mít. Byla to nutkavá touha, která ho ovládla, když znovu vší silou kopl nohama a sevřel pěst kolem toho kousku zlata. Okamžitě poté se kdesi hluboko pod jeho kůží rozlilo podivné teplo.

...

Pipin pocítil to známé mravenčení pod kůží, když ucítil Smíškovu ruku na svých holých zádech.

"Počkej, Smíšku, a co ryby?" zamumlal s úsměvem, a ucítil, jak Smíškovo sevření zesílilo.

"Jestli to budeš rozmazávat, Pipe..." zamumlal mu Smíšek výhružně do ucha. Pipin se zasmál a zabořil nos do Smíškovy vestičky.

Ačkoliv líbat Smíška byla jedna z jeho nejoblíbenějších činností, cítit Smíška mu často dávalo úplně stejný pocit. Zatímco Smíšek se staral o jeho knoflíky, Pipin vdechoval jeho vůni. Smíškovo oblečení vždycky vonělo jako on - což byla samozřejmě vůbec ta nejlepší vůně ve Středozemi a vždycky mu přinášela spoustu pocitů a vzpomínek. Byla to mimo jiné Smíškova vůně, která jej tehdy na Pellenorských polích přinutila vytrvat a pokračovat v pátrání po milovaném hobitovi. Vzpomínal, jak si k obličeji přitiskl Smíškův plášť a vdechoval jeho vůni, zatímco se do elfské látky vsakovaly jeho vlastní slzy. Voněla jako Kraj. Jako Dolanské listí. Jako odpolední čaj a kmínové bochánky. Voněla jako Smíšek.

...

Máchl rukama a jako zázrakem se ocitl nad hladinou. Snažil se vykašlat říční vodu a zároveň popadnout dech. Konečně se mu podařilo vyškrábat na břeh, kde se rychle zvedl na nohy a snažil se najít pozbytý rozum. Honem se rozhlédl, jestli někde neuvidí Sméagola, ale nedokázal ani určit, na kterém břehu se vlastně z vody vynořil. V tom si vzpomněl, že něco chňapl tam dole v bahně a zvedl sevřenou ruku, aby si to mohl konečně lépe prohlédnout.

Když v hromádce bahna spatřil prsten, srdce se mu okamžitě rozbušilo a dech se mu zatajil. Něžně se jej dotkl ukazováčkem a okamžitě k němu pocítit příval lásky. Našel ho. Byl jeho. Jeho mi-

"Déagole! Déagu!" vyděšené bratrancovo volání přetrhlo jeho myšlenky. Nedokázal však spustit oči z prstenu, aby se otočil a ujistil kamaráda, že je na živu.

Déagol ucítil, že není sám, kdo prsten upřeně pozoruje. Uslyšel, jak za jeho zády Sméagol zatajil dech úplně stejně jako on a náhle pocítil strach, že mu ten prsten, ačkoliv byl jeho, sebere.

"Dej nám to, Déagole, drahý," ozval se Sméagol, jeho hlas zněl jako by se ozýval z velké hloubky. Nepřirozeně skřípavý a dutý. Déagol okamžitě schoval prsten zpět do bezpečí zaťaté pěsti a otočil se.

"Proč?" nechápavě se podíval na bratrance, jehož nepřirozený úsměv mu ztuhl na rtech.

"Protože... mám narozeniny a... moc to chčeme." V zápětí se vztyčil a chňapl po Déagolově ruce. Déagol byl však rychlejší a uhnul. Zadíval se na Sméagola, jako by jej viděl poprvé v životě. Neviděl v něm bratrance, neviděl v něm nejlepšího přítele. Jen někoho zlého. Někoho, kdo jej chtěl připravit o to nejcennější, co vlastnil. Když se Sméagol znovu natáhl po prstenu, uskočil stranou, ale bratrancovy ruce jej zachytily a bolestivě jej stiskly kolem pasu.

...

Pipin konečně sklouzl z košíku s jídlem a ucítil Smíškovy ruce obmotané kolem svého pasu. Jednu ruku měl Smíšek uvězněnou mezi dřevěným molem a jeho zády. Bříšky prstů jemně přejížděl po zjizvené kůži, kterou mu způsobila zranění v bitvě u Morannonu, které se Smíšek nezúčastnil, a vždycky se tak trochu vinil za to, že tam nebyl, aby mohl svého Pipa ochránit.

Jizvy už však Pipina nebolely. Vlastně ani nevěděl, že je tam má. On sám byl v pokušení zlíbat každou oděrku na Smíškově poraněné ruce. Pro teď se však spokojil s jeho ústy. Znovu a znovu ochutnával Smíška a snažil se jejich těla přiblížit natolik, aby se navzájem dotýkali každým centimetrem.

...

Sméagol znovu a znovu chňapal po prstenu a zoufale se snažil Déagola přeprat. Déagol byl však silnější a tak se mu dařilo jeho útoky odrážet. Hluboko v něm se zdvihla vlna nenávisti. Nenáviděl Sméagola. Přál si, aby... Ano, přál si, aby zemřel. Chtěl zabít Sméagola, za to, že mu bere jeho prsten. Byl to jeho prsten. On jej našel, když se topil. Ne, nenašel jej, přišel k němu. Prsten k němu ve vodě přišel a zachránil mu život.

To vše Déagolovi vířilo hlavou, když se Sméagolem zápasil o prsten. V jednu chvíli jej Sméagol vší silou kousl do ruky a on zařval. Sméagol jej porazil na zem. Déagol nedokázal popadnout dech. Jediné, na co se dokázal soustředit, byl prsten. Držel pěst pevně sevřenou a snažil se znovu nabýt dostatek síly, aby mohl zase začít bojovat.

...

Pipin vnořil prsty do Smíškových zlatých vlasů a na moment zatajil dech nad jejich krásou v odpoledních paprscích. Zadíval se do jeho přivřených očí a shledal, že mají úplně stejný odstín modré jako Velká řeka, když do ní pražilo slunce. Políbil Smíška na obě víčka. Potom na čelo a nakonec znovu na usmívající se ústa. Něžně uchopil jeho zraněnou ruku a pohladil drobné jizvičky, kterými bylo jeho předloktí poseto. Hlavou mu prolétla vzpomínka na chvíli, kdy si na Pelennorských polích na okamžik myslel, že je jeho Smíšek mrtvý. Nechtěl na to vzpomínat. Nechtěl na tyhle věci myslet, když byl se Smíškem. Chtěl být šťastný. Šťastný, že jsou spolu, i když ne nezměnění.

"Pipe," zašeptal mu Smíšek do ucha, když spatřil smutný výraz na jeho tváři a rozhodl se slíbat jej pryč. "To lechtá, Smíšku!" zasmál se Pipin, když se Smíškovy rty lehce otřely o místečko mezi jeho nosem a horním rtem. Potlačil nutkání kýchnout a raději je uvěznil ve sladkém polibku. Zároveň jednou rukou neustále bloudil ve Smíškových kudrlinách.

...

Déagol zjistil, že mu prsten při pádu vyklouzl z ruky a jako na povel se po něm zároveň se Sméagolem vrhli. Podařilo se mu jej znovu ukořistit a popadnout Sméagola kolem krku, když se mu jej znovu snažil sebrat. Pevně svíral kamarádovo hrdlo a tiskl. Toužil mít v rukách dost síly, aby tohle ukončil. Chtěl jej udusit, zabít. Chtěl zabít toho neřáda, co mu bere jeho prsten. Díval se na tu touhu a nenávist v průzračném modru Sméagolových očí a toužil ji navždycky umlčet.

Nevěděl jak se to stalo, kdy se jejich pozice proměnily, a najednou to byl on, kdo byl škrcen. Ležel na zádech, Sméagol nad ním, s rukama kolem jeho krku. Déagol cítil, jak jej prsten v ruce pálí. Cítil v sobě sílu vzdorovat, ale Sméagol byl příliš silný. Viděl jeho bílý obličej a soustředěný výraz jeho tváře, když jej rdousil. Jak Déagolovi docházel kyslík, přestal se konečně tolik bránit a soustředil se už jen na prsten ve své ruce. Tak či tak, byl teď jeho. Jeho prsten, který k němu přišel v hlubinách strašlivé řeky.

...

Dřevěné molo mu vůbec nepřipadalo tvrdé, když objímal svého Smíška a měl jej celého pro sebe. Ani by si nevšiml, že se mezitím skutáleli až na kraj, kdyby se jeho noha nezačala máčet ve vodě. Nevyděsilo jej to. Naopak, vyvolalo to u něj další vlnu smíchu. A Smíšek se smál s ním.

"Můj Pipe," pořád opakoval a smál se a stromy na břehu řeky šuměly, jako by jej chtěly doprovázet.

Smíšek přejel ukazováčkem volné ruky po Pipově boku a skončil až pod kolenem. Potěšilo jej, když ucítil, jak Pipinovo tělo na jeho dotyk reaguje zachvěním, a posunul se trochu výš, aby mu mohl vlepit pusu na krk. Pipin něco nesrozumitelně zamumlal. Měl zavřené oči a na jeho holé kůži se odrážela třpytící se voda řeky.

...

Déagol se nebál smrti. Jen se bál, že přijde o prsten. Že jej o něj Sméagol připraví. Byl smrti čím dál blíž. Cítil, jak jeho ústa lapají po dechu, jako ryba, co ji hobiti vytáhnou na břeh, než praští její hlavou o kámen. Jako ta žížala bezmocně se kroutící v rybím žaludku. Beznadějný. Život z něj vyprchával rychle, jako z ryby, která za sebou v tlamě proudem řeky táhla celou udici a dalším metrem byla blíž a blíž vykrvácení.

A potom to skončilo.

...

"Pipe?" Ozval se Smíškův unavený hlas. Pipin ležel s hlavou na Smíškově hrudi a poslouchal stále ještě zrychlený tlukot jeho srdce. Palcem jedné ruky hladil Smíškovu tvář a druhou měl obtočenou kolem jeho pasu.

"Mhmm?" odpověděl, aniž otevřel oči a bezděky zaklimbal jednou nohou, která se stále ještě máchala v Anduině.

"Příště, až půjdeme zase na ryby, připomeň mi, ať se netrmácíme tolik mil a klidně zůstaneme u tebe v ložnici, dobře?"

Pipin se zasmál a políbil Smíška.

Dva životy

Je tu první ze serie povídek z Let me say. Tahle je možná úplně nejlepší (tedy pak tu je ještě ta triologie, ale to je na dlouhý běh). Dávat nějakou věkovou hranici podle mě nemá smysl, přečtěte si to na vlastním uvážení. Jedná se o slash Smíšek/Pipin. Do povídky jsme nijak nezasáhly. Dokonce i ten obrázek jsem tam po menších komplikacích narvala!

Z autorčina komentáře: "Pipin je nešťastný a Smíšek se mu vyhýbá. Obsahuje hobití alkoholismus a přemíru fluffu! Součástí jsou i úryvky ze Sto sonetů o lásce od Pabla Nerudy".

---

Pipin za tu dobu docela odvykl pití. Přestože i na hobita měl většinou dobrou výdrž, na cestě po Středozemi rozhodně neměli tolik příležitostí k tomu, aby si ji udržel. Navíc, pivo od Zeleného draka se s těmi šťávičkami, co pili muži na Denethorově dvoře, nedalo vůbec rovnat. Hobit by řekl, že budou mít velcí lidé v zásobě něco silnějšího, a přitom je porazí už pár džbánků té jejich slabé břečky.

Vůbec, v Minas Tirith, a na většině míst, kde žili lidé, se většinou upřednostňovalo víno před pivem. Studené nebo teplé kořeněné, čisté nebo smíchané s vodou. Nápoj, nad kterým mohli moudří lidé (a Denethor) rozjímat o velkolepých skutcích. Prostě nuda. Hobiti se chtějí bavit. Velkolepé skutky jsou na tak maličký nárůdek opravdu moc velké sousto, a pokud ne, můžou počkat alespoň po svačině.

V Kraji samozřejmě měli vinice, ale víno tam přesto nikdy nedosáhlo takové obliby jako pivo. Používalo se spíš jako lék na drobné hobití neduhy, popřípadě jako znecitlivující látka při trhání zubů.

Hobití víno bylo dobré a sladké. Poctivé; žádné míchání s vodou a kořenění. Ne každému hobitovi však víno chutnalo. Oproti tomu na pivo by nedal žádný z nich dopustit.

Velcí lidé - například ti z družiny krále Theodéna, si mysleli, že umí pít a vařit pivo. Málokdo z nich už však věděl, že to byli právě hobiti, kdo jej vynalezli (stejně jako dýmkové koření, druhou snídani a látkové kapesníky) a v průběhu věků zdokonalili jeho chuť, barvu i vůni. Hobiti se navíc vyznačovali až obdivuhodnou výdrží, se kterou se mohli měřit snad jedině elfové. Na toto téma napsal roku 1257 studii Mungo Pytlík, který byl jeden z mála hobitů, který se s elfy osobně setkal, a na vlastní oči je při pití piva pozoroval.

Pipin, který do sebe právě obracel pátý džbánek, začínal pomalu brát v úvahu, že už by možná mohl být trošku v náladě. Co by na tom mohlo být asi špatného? Stát se to například před rokem, to by byl jiný případ. To by totiž Pipin určitě neseděl u stolu sám. Znovu se uslzenýma očima rozhlédl po místnosti. Lokál Zeleného draka byl plný hobitů, ostatně jako vždy. Hobiti tančící na stole, jásající, mladí hobiti ležérně opření o bar, rukávy košilí vykasané, knoflíky u vestiček polo rozepnuté. Ve tvářích spousta červené barvy, pro hobity tolik typické. Pipin si uvědomil, že býval taky takový. Taky postával u baru a veselýma očima si prohlížel dovádějící hobitky. Často tančil a taky zpíval. Rád se smál.

Nicméně teď seděl sám, obracel do sebe další a další džbánky, a v mysli se mu neustále přehrávaly obrázky z cesty, kterou nedávno prožil. Nezlobil se na své přátele, že ho nechali v lokále samotného.

Nebyl naštvaný na Sama, který se nemohl odtrhnout od blankytně modrých očí budoucí paní Křepelkové, a nezlobil se ani na Froda, který se na veřejnosti ukazoval co nejméně a nejraději trávil čas doma ve Dnu pytle nad svými mapami a zápisky. A nezlobil se na Smíška, že tu s ním není. Napětí mezi nimi dvěma dosahovalo vrcholu. Něco bylo ve vzduchu, jak se tak říká, a o kouř z dýmkového koření se rozhodně nejednalo.

Pipin posledním douškem vyprázdnil další džbánek a zrovna se chystal zamávat na Růžu pro další, když ho zadržela čísi ruka.

"Hej!" ohradil se a pokusil se zaostřit na postavičku, která se usadila na prázdné místo vedle něj. Sam Křepelka. Pan brzy-se-budu-ženit hobit.

"Pane Peregrine, já myslím, že už jste toho měl dost," upozornil jej Sam jemně.

"Ssože?" zamračil se Pipin a vší silou odstrčil Samovu paži od svého džbánku. "Nech mě být, Same, jo? Tenhle stůl je, jak vidíš, obsazený."

"Ale vždyť tu kromě vás nikdo nesedí!"

"No právě," přikývl Pipin tak vehementně, až kudrliny na jeho hlavě nadskakovaly. "Sedím tady sám a tak to je. Budu teď vladyka a proto potřebuju celý stůl jen pro sebe, rozumíš."

"Pane Pipine, bude vám špatně," Sam zoufale zakroutil hlavou a znovu se pokusil mladému hobitovi ukrást džbánek z vláčných rukou. "Nemůžete tu přece celou noc sedět sám a opíjet se. To mi nepřipadá jako vy."

"Ale vždyť jsem to celý já, Samíčku!" Pipin rozhodil rukama a zmateně se usmál. "Koukni, Same. Nech mě tady hezky sedět, já si docela dobře vystačím sám. Moje osobnost je dost rozlehlá, aby zabrala všechny zbývající židle. Navíc, tohle je teprve můj šestý džbánek. Víš, že toho zvládnu mnohem víc."

"Jenže to bylo předtím. Budete strašně zřízený," zamračil se znovu Sam. V jeho očích však nebyla zlost. Bylo vidět, že má o Pipina starost a Pipin to cítil. Nechtěl Samovi přidělávat starosti.

"Koukni, Same, já... necítím se moc ve své kůži. Od té doby co jsme přijeli, mám pocit, že je něco špatně. V noci moc dobře nespím, a myslím, že nikdo z nás asi nemá moc hezké sny. Jsem pořád sám..." při poslední větě se trochu otřásl. Nechtěl toho říkat tolik, jenže pivo od Zeleného draka mu rozvazovalo jazyk.

"Sám?" Sam pozvedl obočí. "Vy přeci nejste sám, pane Pipine. Co vaši přátelé?"

Pipin si odfrkl. "Jojo, Same. I přátelé mě opouští. Frodo se už delší dobu chová nepřítomně, ty se budeš ženit, a- a teď už budu úplně sám." Pipin obemkl prsty kolem džbánku a soustředěně se zadíval na bublinky v pěně, které pomalu vyprchávaly.

"Ale pane Pipine, já přece nikam neodcházím. Jenom se ožením. Rozhodli jsme se s Růžou, že zůstaneme ve Dnu pytle, abych se mohl dál starat o pana Froda. A nevykládejte nesmysly, že jste sám. Co pan Smíšek? Vždyť je jako vaše druhá půlka!"

"No vidíš, Same. A to je možná odpověď na otázku, proč už si delší dobu připadám jako nakousnutý sýr. Vidíš někde druhou půlku tohohle hobita, Same? Myslím, že Smíšek se mi vyhýbá," vyslovil Pipin konečně myšlenku, která jej pálila na jazyku už pěkných pár měsíců.

Byla to pravda. Od té doby, co přijeli, Smíška sotva viděl. Nejprve to přičítal povinnostem, které měl jeho starší bratranec po osvobození Kraje v Rádovsku, jenže Kraj už byl dávno obnovený a všechno bylo v pořádku. Nebyl tedy žádný důvod pro to, aby spolu nedrželi tak, jako předtím. Jenže opak byl pravdou. Smíšek zůstával doma a do Hobitína přijížděl málokdy. V Bralově se neukázal ani jednou.

Pipin neměl dost odvahy zeptat se, co je špatně. Měl strach, co mu Smíšek odpoví. Měl strach, že Smíškovi jeho přítomnost už leze krkem. Že už má plné zuby jeho společnosti. Po všech potížích, které způsobil, nejdřív v Morii a potom v Rohanu. Byl jako Smíškova přítěž. Proto se mu teď bratranec vyhýbal a proto Pipin vždycky skončil sám u Zeleného draka. Tak nějak doufal, že se tam Smíšek jednoho večera objeví, sedne si naproti němu s tím svým širokým úsměvem a vyzve ho k tanci. Jenže večery plynuly a Smíšek se nikdy neukázal. Některé dny to nebylo tak zlé. Občas dokonce zvládl prohodit pár přátelských slov s hobitkami, které na něj dělaly oči z druhé strany lokálu. Ale většinou to bylo horší. Jako třeba tuto noc.

Pipin si neuvědomoval, jak málo džbánků stačí k tomu, aby se propadl do jakéhosi "stavu", ve kterém byl schopen jen obviňovat sám sebe. Vinil se za to, že jej Smíšek už nemá rád.

"Proč by se vám, u Peruna, měl pan Smíšek vyhýbat?" ozval se zamyšleně Sam a Pipin smutně pokrčil rameny.

"Protože jsem... já nevím. Protože způsobuju jenom problémy? Protože se za mě stydí? Já nevím, Same. Je mi z toho všeho tak nějak smutno, víš. Možná že jsme vyhráli válku o Prsten a možná že jsme osvobodili Kraj... ale můj Kraj tohle není. Svůj Kraj jsem měl většinu cesty u sebe..." Poslední větu Pipin zamumlal. Ne však natolik nesrozumitelně, aby unikla Samovu sluchu.

Sam nepochopil všechno, co mladý hobit říkal, ale pochopil dost na to, aby o něj dostal ještě větší strach.

Tohle chování bylo na hobity nezvyklé. Málokdy se stalo, že by propadali depresím, nebo se přestali smát. Jediný hobit, kterého kdy viděl s podobným výrazem ve tváři, byl pan Frodo, když společně leželi na úpatí Hory osudu.

Pipin složil hlavu do dlaní. Chvíli jen tak mrkal do otevřených rukou, aby zahnal pláč, a potom se znovu zadíval na hladinu piva ve svém džbánku.

"Jsem unavený," zamumlal směrem k Samovi. "Tak moc unavený, Same. Mám pocit, jako by naše cesta ještě neskončila. Je mi horko a zároveň zima. Mám strach..." poslední větu už spíš zašeptal.

"Je konec, pane Pipine," zamračil se Sam a zvedl se ze židle. "Je konec, slyšíte? Pojďte, vezmu vás domů," řekl silným hlasem a položil Pipinovi ruku kolem ramen. Ten okamžitě ucukl jako by se spálil.

"Nech mě být, Same. Chci ještě jedno pivo," dodal a odvrátil od něj obličej.

Ze Zeleného draka se pomalu vytráceli hosté a poslední opozdilci dopíjeli své džbánky. Pipin seděl stále u stolu a neměl v sebemenším úmyslu s tím v nejbližších pár týdnech skončit. Ignoroval ponuré pohledy, které k němu napříč lokálu vysílal Sam. Ten se najednou zamračil, strčil obě ruce do kapes a váhavě se naklonil k Růže a něco jí pošeptal. Růža se trochu pousmála, vážně přikývla a potom pokračovala v poklízení a utírání sklenic.

Sam se zhluboka nadechl a vykročil k Pipinovu stolu. Ten k němu zvedl svoje velké skelné oči. Vypadal jako dítě. Skořicové vlasy měl rozcuchané a zamotané, červené rty pootevřené. Jedno jeho obočí se jemně mračilo. Jeho tváře měly nádech do ruda, což způsobilo všechno to pivo a možná že i horečka, za kterou mohly všechny ty jeho neviditelné starosti.

Sam na nic nečekal a popadl mladšího kamaráda pod paží. Než se stačil Pipin vzpamatovat, než stačil otevřít pusu k jakémukoliv protestu, byli venku z hospody a jeho plíce se zalykaly čerstvým vzduchem. Podzim byl v plném proudu a nebylo to zrovna jedno z těch teplých babích lét, takže oba hobity okamžitě roztřásla zima.

"Same," dostal ze sebe Pipin s obtížemi. Jeho rty začaly měnit barvu z rudé na modrou. Sam to mohl vidět i v houstnoucí tmě a mlze, která Hobitín začala pokrývat.

"Půjdete spát, pane Pipine. Uvidíte, že ráno to bude lepší," oznámil mu Sam nesmlouvavě a znovu jej uchopil za paži a zatáhl. "Dno pytle není daleko. A je tam teplo. Odpoledne jsem rozdělal oheň v krbu a pan Frodo říkal, že bude přikládat."

"To jo." Pipin se kysele usmál, zatímco se napůl v mrákotách nechal vláčet blátivou cestou. Nohy měl celé dřevěné, myšlenky rozházené a nerozuměl tomu, proč se cítí tak strašně sám.

Nemiluji tě a miluji tě, snad víš,

náš život ze dvou polovic se skládá,

i slovo s mlčením jsou si vždy blíž,

vždyť oheň přece chladno předpokládá.

Ani si neuvědomil, že se mu po tvářích začaly koulet slzy. Spadaly na jeho límeček a studily ho na krku. Posmrkl a nechal se táhnout dál, aniž by věděl, kudy nebo kam ho Sam táhne. Ač namáhal svou hlavu, seč mohl, nedokázal si vybavit, co se děje. A jak do toho všeho zapadá on a tahle blátivá cesta. Měl chuť se zastavit. Chtěl zabořit paty do země a odmítnout pokračovat. Nechtěl se už vzpamatovat. Stav, ve kterém nic necítil, tenhle stav, který mu dával pocit, že nic v jeho životě už nemusí dávat smysl, že to prostě vzdá - a on by se chtěl tolik vzdát - mu naprosto vyhovoval. Zablesklo se a z oblohy začaly padat těžké studené kapky.

"Pojďte, pane Pipine, strašně prší, budeme celí mokří!" zavyl Sam, zoufale škubaje za Pipinovu paži.

Ale mladý hobit se ani nehnul. Obrátil tvář k nebi a nechal si kapky napadat do otevřených úst, jako to dělávali se Smíškem, když byl malý. Smíšek mu tehdy nakukal, že když vypije dost dešťové vody, tak vyroste. Pipin strávil pod bouřícím nebem víc než hodinu a domů se vrátil celý promáčený a s horečkou. Trvalo tehdy celé týdny, než mu zase dovolili hrát si se Smíškem.

Kapky deště dnes chutnaly podivuhodně trpce. Pipin si přál, aby v nich existovalo nějaké neviditelné - možná i elfí kouzlo, které by mu pomohlo znovu najít cestu ke Smíškovi. Stýskalo se mu tak strašně moc, že ani nemohl dýchat. Nebe nad jeho hlavou se točilo a on si přál zůstat tu navěky s kapkami vody přichycenými na řasách.

Mám tě rád, abych mohl tě mít rád,

abych zas nekonečno potkal nenadále,

abych tě nepřestal už nikdy milovat:

proto tě ještě nemiluji stále.

I přestože byl dokonale ochromený, jeho hobití uši zaregistrovaly klapot kopyt poníka téměř okamžitě. V zápětí uslyšel Samův mumlavý hlas.

"U Peruna, ještě že jste tady, už vůbec nevím, co si s ním mám počít." Pipin se zamračil. Nikdo Sama nenutil, aby se o něj staral. Byla to jeho vlastní chyba, když nedokázal pochopit, že Pipin chce být sám.

"Jak dlouho už takhle dřepí v tom dešti?" ozvala se otázka a Pipin sebou trhl, jako by mu někdo zabodl meč do břicha. Byly to snad věky, kdy naposledy slyšel tenhle hlas. Tisíce zvonečků. I v tom dešti zněl jako jaro.

"Moc dlouho ne, pane Smíšku, ale je úplně bez sebe, nechce se odsud hnout. Já jsem taky už celý promáčený, ale naštěstí mám kapuci. Pan Pipin má jenom košili..."

"To je dobrý, Same. Běž domů, já se o něj postarám," odpověděl Smíšek klidným hlasem a Pipin se zachvěl. Hlava se mu pomalu přestávala motat a myšlenky zapadaly na správné místo. Začalo mu docházet, jak hloupé tohle všechno je. Měl chuť zavrtat se do toho bahna a už nikdy nevylézat. Neodvážil se zvednout hlavu, aby vyhledal Smíškův pohled, ale dokázal si představit, že jej bratranec zpytavě pozoruje. S ustaraným, možná že i nahněvaným výrazem. Co to ten Pipin zase provedl za hloupost? Jsou s tím jen starosti...

"Díky, pane Smíšku. Jestli jste si jistý, že opravdu nepotřebujete pomoct, vrátil bych se zpátky do hospody. Růža tam na mě čeká."

"Klidně běž, Same," odpověděl Smíšek znovu tak klidným hlasem, až to Pipina téměř dohánělo k šílenství. Nejprve zaslechl čvachtat Samovy vzdalující se kroky. Potom jedno silnější cáknutí, jak Smíšek konečně slezl z poníka a opatrně se dotkl jeho ramene.

"Pipe." Pipin se znovu nekontrolovatelně roztřásl. Mohlo to být cokoliv. Zima, která měnila vzduch vycházející z jeho pootevřených úst v páru; voda, která si našla cestu snad na každé suché místečko jeho těla; odeznívající opilost, která obracela jeho žaludek naruby. Ale nejspíš to byl Smíšek. Jeho něžný dotyk, když zvedl Pipina do stoje a přehodil přes něj svůj plášť, aby jej mohl pod krkem zajistit zelenou sponou z Lothlorienu.

"Pipe," zopakoval znovu, když přejel dlaní po Pipinových zádech. "Promiň," dodal a na moment stiskl mladšího bratrance v náručí, než jej vysadil na poníka, vyskočil za něj a uchopil do rukou opratě.

Miluji a nemiluji, jako bych

měl v rukou klíče k nejkrásnější sluji

i vratký osud plný předtuch zlých.

Pipin nebyl schopen slova. Jediné, co byl schopen vnímat, bylo Smíškovo hřejivé tělo přitisknuté na jeho. Smíškovy paže jemně se otírající o jeho ramena, jak poháněl poníka do Dna pytle. Už zase nic nedávalo smysl. Kromě toho, že byl zase se Smíškem. Nezáleželo na tom, že mu teď bratranec vyhubuje. Jediné, na čem záleželo, byl Smíškův teplý dech šimrající ho za krkem.

Ve dně Pytle už se nesvítilo a Pipin vydedukoval, že Frodo už šel nejspíš spát. Mlčky sklouzl z poníka a ani teď se neodvážil pohlédnout Smíškovi do očí. Třásl se, ale tentokrát spíš zimou. Byl vděčný za své promodralé rty, protože i kdyby chtěl, nemohl by teď nic říct, jak zoufale zmrzlé byly. Smíšek otevřel dveře a beze slov postrčil Pipina dovnitř. Chodba byla tmavá a Pipin neměl žádnou představu o tom, která ložnice je jeho. Naštěstí nad tím nemusel dlouho přemýšlet, protože Smíšek zrovna otevřel dveře do svojí ložnice a stoupl si na špičky, aby zapálil lampu na stěně.

"Pojď dovnitř," vyzval Pipina. Jeho hlas zněl neutrálně. Nejspíš není tak naštvaný. Pipin se v duchu modlil, když třesavými kroky vešel dovnitř.

Žaludek měl jako na vodě, nekontrolovatelně se třásl a pálily ho oči. Konečně zvedl hlavu a proti své vůli našel Smíškův zpytavý pohled. Téměř ucukl pod jeho intenzitou. Smíškovy oči byly pichlavé a až neuvěřitelně modré. Ne však chladné. Jen hodně, opravdu hodně smutné. Těkaly ze strany na stranu, jako by se uvnitř Smíška odehrával nějaký neviditelný souboj. Jako by chtěl začít křičet, ale zároveň se tomu vší silou bránil. Bez pláště vypadal malý, ačkoliv byl pořád ještě nejurostlejší hobit v Kraji. Pipin znal svého bratrance natolik dobře, že postřehl každý záchvěv svalu v jeho obličeji. A neuvěřitelně se styděl za smutek a ostudu, kterou Smíškovi způsobil. Pod tíhou té náhlé viny se mu rozklepala kolena a s kýchnutím se svezl na podlahu, slzy znovu pálící na jeho popraskaných rtech.

"U všech hobitů, Pipe," vyjekl Smíšek a vrhnul se k němu, aby jej zachytil. "Ty mokrý šaty musí dolů," prohlásil rezolutně a znovu vytáhl Pipina na nohy, než jej položil do postele, navzdory tomu, že z něj stále crčela voda. Potom se sehnul k téměř vyhaslému ohništi a hodil do něj dvě polínka. Pipin se mezitím začal propadat to jakéhosi deliria. Nohy už přestal cítit dávno; jeho oční víčka byla těžká a nos studený. Nedokázal v sobě najít ani tolik síly na další kýchnutí. Zmohl se jen na jakési zakašlání. I to však přivolalo Smíška, který přitiskl dlaň na jeho žhnoucí čelo.

"Tady to máš, Pipine. Teď budeš nemocný," zamračil se trochu. Pipin nebyl schopný odpovědět. Uvědomoval si, že za tu dobu, co Smíšek přijel, ještě neřekl ani slovo. Pokusil se olíznout rty, ale neměl na to dost síly. Proto jen ležel a doufal, že Smíšek jen tak neodejde. Že tu s ním zůstane navěky. Přeci jenom, tohle byla jeho ložnice...

Smíšek se k němu sehnul a začal z něj svlékat promáčené kalhoty.

"Tohle musí dolů," zamumlal, jak jeho třesoucí se prsty bojovaly s přezkami Pipinových kšand. Pipin přivřel oči pod jeho něžným dotykem a z úst se mu vydral jakýsi zvuk, který by se dal nejblíže přirovnat ke šťastnému povzdechnutí. Nemohl se nabažit toho, jak se Smíšek dotýkal jeho těla. Bylo to, jako cítit se znovu celý. Hřejivý pocit mu zaplavoval hrudník. Smíšek pokračoval košilí, která byla tak promáčená, že z ní mohl vodu doslova ždímat. Netrvalo to dlouho a mohl Pipinovi přes hlavu přetáhnout dlouhou noční košili, která sice nebyla moc teplá, ale přece jenom hřála víc než mokré oblečení. Potom odněkud vytáhnul peřinu

"Tak," prohlásil konečně Smíšek, když byl Pipin kompletně pohřben pod vrstvami pokrývek. Sedl si na kraj postele a pozorně pohlédl do Pipinových očí. A ten nebyl schopen uhnout.

"Pipine. Můžeš mi vysvětlit, co se stalo?" zvedl obočí. Zase nezněl naštvaně. Jen ustaraně a smutně. Pipin nechtěl, aby byl Smíšek kvůli němu smutný. Zvedl ruku, aby si jí mohl zakrýt obličej. Byla celá červená, jak venku promrzla. Smíšek ji vzal do svých teplých dlaní a třel ji tak dlouho, až se do ní zase začal navracet cit. Dál trpělivě hleděl do Pipinových očí a čekal.

"Byl jseb tak sáb," dostal ze sebe konečně Pipin. Jeho hlas zněl dutě od rýmy. Smíšek vzdychl a vytáhl odněkud kapesník a podal mu ho.

"A proto jsi musel vystrašit Sama k smrti?" zamračil se. Ale ne, v jeho očích stále nebyla zloba. Pipin byl zmatený a Smíškova otázka jej trochu popudila.

"A co je ti vlastdě do toho?" vyhrkl na svoji obranu a trpce odvrátil pohled do rohu ložnice. Po stěnách tančila světélka, která vrhaly plameny z ohniště. Jedno z polen demonstrativně zapraskalo. Pipin se znovu nadechl, když od Smíška uslyšel jen rozpačité ticho. "Jseb sáb a adi tebe už to dezajíbá, Sbělbíre Braddoráde. Báb pocit, že bně dikdo deslyší. A to řvu, jak se jedob dá. Copak už jste všichdi zapobděli? Zapobděli jste, jaké to je, být víc dež hobiti z Kraje? Báleb jsbe tab zebřeli!"

Teď to byl pro změnu Smíšek, kdo se vyhýbal Pipinovu zpytavému pohledu. Pipin ze sebe vztekle odhrnul peřinu a převrátil se na bok, zády k němu. Měl pocit, že se brzo rozbrečí, a nechtěl, aby si Smíšek myslel, že je nějaký ufňukánek.

"Viděl jseb až boc da to, abych se vrátil do Kraje, a předstíral, že se dic destalo," pokračoval klidnějším hlasem, oči zaklesnuté do dřevěného roubení. "Bysleli jsbe si, že Kraj je celý dáš svět. Jedže ted je bdoheb větší, Sbíšku. Dejsbe jed hobiti z Kraje. By jsbe viděli," zamumlal. "Podívej se da Froda, co to s díb udělalo. Báb strach. Báb strach, že se bi to stade taky. Bojíb se, Sbíšku a dikdo dedí dost blízko, aby bdě utišil. Dokodce adi ty de, a dokodce adi já sáb."

"Pipe..." Smíškův hlas se zlomil, když natáhl paže a jemně se dotknul bratrancova boku. Pipin k němu obrátil svou mokrou tvář. Smíšek už nebyl klidný. Tváře měl zrůžovělé a jeho spodní ret se nepatrně třásl. Oči mu jiskřily.

"Je mi to strašně moc líto, Pipe," řekl a vrhl se k němu. Pipin na nic nečekal a objal bratrance tak pevně jak to jen šlo. Nechtěl si nechat ujít jediný kousek jeho hřejícího těla. Měl zase Smíška a neměl v plánu ho jen tak pustit.

"Promiňpromiňpromiňpromiň..." šeptal Smíšek horečně do Pipinova ucha, zatímco jej hladil po zádech. "Je mi tak líto, žes byl sám, Pipe, vážně. Chtěl jsem ti pomoct, ne ublížit." Pipin se zarazil a na chvíli Smíška pustil. Ani si předtím nevšiml, že na něm spočívá celou vahou svého těla. Smíšek to okamžitě zaregistroval a rychle z něj sklouzl dolů. Něco divného bylo v jeho očích. Provinilost?

"Jak to byslíš?" zeptal se Pipin zmateně. "Poboct?" Smíšek se nadechl. Provinilost. Ano, to bylo to, co měl celou dobu v tom smutném pohledu.

"Držel jsem se od tebe dál schválně," přiznal konečně a Pipin překvapením otevřel pusu.

"Proč?!" bylo to jediné, čeho byl schopen.

"Protože-" Smíšek se zarazil. Pomalu zvedl ruku a bříšky prstů se dotknul Pipinova obličeje. Pipin pod tím dotykem přivřel oči. Nechápal, co se děje, ale krev v jeho žilách bublala. Zpod přivřených víček se díval na andělskou tvář svého nejmilovanějšího hobita na světě. Co mohlo být tak strašné, že mu to Smíšek nechtěl říct? Copak nevěděl, že ho miluje? Že mu může říct všechno? Smíškovy prsty zajely do Pipinových vlasů. Ještě byly trochu vlhké, ale jemné na dotek a vonící deštěm.

"Držel jsem se od tebe dál, protože jsem se styděl, Pipe. Za to, na co jsem přišel během naší cesty po Středozemi."

"Co je to?" Pipin svoji otázku téměř zašeptal, zmatený víc než kdy dřív. Smíškova tvář byla tak blízko k té jeho, že mohl spočítat pihy pod jeho očima. Smíškovy rty byly taky blízko. A když Pipin zvedl hlavu, otřely se o ty jeho. Smíšek doširoka otevřel oči, než zašeptal "tohle" a jemně jej políbil.

Dva životy se v mojí lásce křižují.

Proto tě miluji, když tě nemiluji,

a proto tě miluji, když tě miluji.

Pipinovi se zamotala hlava. Cítil, jak jeho tělo propaluje horečka a zároveň zimnice. Zvedl paže a pokusil se je omotat kolem Smíška tak pevně, aby mu už nikdy nemohl utéct. Oči měl zavřené. Smíšek pod jeho dotykem roztál a prohloubil polibek. Pipin zareagoval téměř okamžitě a svýma malýma rukama vklouzl pod Smíškovu košili, jen aby zakusil dotek jeho holé kůže.

Když se jejich rty konečně odloučili, Smíšek se natáhl pro odhrnutou peřinu a oba zakryl. Pipin mezitím jemně okusoval jeho krk, ignoruje počínající bolest v tom vlastním.

"Mmm, Sbíšku, chutdáš po dešti," broukl, než se znovu přesunul k jeho rtům.

"Ty zase po pivu, Pipe," opáčil Smíšek, čímž si vysloužil šťouchanec do žeber. Potichu se zasmál.

"Ale sáb tobu derozubíš, že?" zachichotal se Pipin chraptivě, když ho objímal kolem krku.

"Ne," přisvědčil Smíšek. "Myslel jsem, že o tom nevíš," dodal a jemně zčervenal.

"Však taky de." Pipin se usmál a odolal pokušení kýchnout. "Ale ty bdě udivuješ, Sbíšku, když nebíš, že tě biluju odjakživa," posmrkl a strčil jednu ruku pod peřinu, aby našel ztracený kapesník.

"Nemůžu za to!" Smíšek se zamračil a políbil Pipinovo žhnoucí čelo. "Jak má hobit něco takového poznat? A jak jsem ti to měl říct já, když to bylo tak... Však víš, hobiti většinou dělají tyhle věci s hobitkami, ne s..."

"Bratradcem?" ušklíbl se Pipin, čímž si vysloužil štípanec do břicha. "Auuuu!"

"...a vůbec," pokračoval Smíšek zamyšleně. "Měl jsi mi něco říct sám. Proč jsi nic neřekl?!"

"Protože jsem si byslel, že bdě dedávidíš!" odpověděl Pipin po pravdě. "Proč byslíš, že jsem se ddeska tak zřídil? Jak jseb asi bohl vědět, že bdě igdoruješ jenom kvůli takové baličkosti, jako že po bdě toužíš?!" Konečně se mu podařilo najít kapesník někde pod Smíškovým levým kolenem.

"Pipeeee, to lechtá!" vyjekl Smíšek.

"Dobře ti tak," vyplázl na něj Pipin růžovějící jazyk a hlasitě se vysmrkal.

"A kdo řekl, že po tobě toužím, ty malej červe?" Smíšek si demonstrativně odfrkl a uhnul před dalším dloubancem, než se zase usmál. "A Jak bych tě asi mohl nenávidět?" znovu mu věnoval lehké políbení na rty. "Nemohl jsem se na tebe ani podívat, protože pokaždé, když ses usmál, srdce se mi rozbušilo tak rychle, až jsem se bál, že budu potřebovat další týden v Domech uzdravování! To se přece nedělá, myslet na hobita tímhle způsobem, ne?!"

"A který způsob byslíš, Sbíšku?" v Pipinových očích se zlověstně zablesklo. Smíšek se zasmál a jedním prstem pohladil Pipinův horní ret. "Něco jako když se tě dotknu tady," pomalu zajel rukou pod Pipinovu košili a ten se okamžitě přestal smát. "Nebo tady," Smíšek zabořil nos do Pipinových vlasů a jemně políbil to malé místečko za jeho uchem. Pipin se rozklepal a utáhl paže kolem jeho krku natolik, až jej málem uškrtil.

Smíškovy rty se dotknuly Pipinova ucha. "Pipe, jsem do tebe zamilovaný."

"Do ještě abys debyl," přikývl Pipin s úsměvem, než znovu našel jeho ústa a teď už hřejivé modré oči naplněné něhou. "Taky tě biluju, bůj Sbíšku," dodal láskyplně.

~ * ~

Lokál v hospodě u Zeleného draka praskal ve švech. Všichni hobiti z daleka široka přijeli na hostinu, která se konala na počest Samovy svatby. Bylo normální, že polovina zúčastněných neměla ani ponětí o tom, co je nevěsta se ženichem vůbec zač. Polovina z té poloviny se dostavila z nejvzdálenějších koutů Kraje jen kvůli svatebním koláčkům, dárkům a pivu. Druhá polovina té poloviny kvůli tomu, aby konečně na vlastní oči spatřila slavné cestovatele a nemusela si hledat jinou hloupou výmluvu. To byl taky důvod, proč byli Sam, Frodo, Smíšek a Pipin v jejich obležení téměř celé dopoledne a museli od nich doslova utéct, aby mohl obřad konečně začít.

Frodo to bral statečně. Celý den se, byť unaveně, usmíval a ochotně vypravoval hobiťatům příběhy ze Středozemě. Samovi se nakonec podařilo pozornost přítomných obrátit ke svatbě, když všem představil svou krásnou nevěstu. Smíšek s Pipinem strávili většinu dne na stole, zpívali nové písničky a tančili ruku v ruce, k obveselení celé společnosti.

Když se konečně unavili, byla už dávno tma. Svůj stůl u Zeleného Draka už měli jen pro sebe. Sam s Růžou se už dávno úspěšně vytratili a Frodo seděl v rohu místnosti, spokojeně bafal z dýmky a zase jednou vypadal uvolněně.

Pipin zamilovaně pohlédl na Smíškovu rozzářenou tvář a chytil ho pod stolem za ruku. Ten mu vřelý pohled oplatil a pevně ji stiskl, než se s vážným pohledem podíval na poloprázdné džbánky před nimi.

"Slíbíš mi něco, Pipe?" zeptal se jej v tom absolutně šťastném momentu a Pipin znovu stiskl jeho ruku. V jeho očích už byla napsaná odpověď. Udělal by cokoliv. Cokoliv by si jen jeho Smíšek přál.

"Co je to?" zeptal se a palcem něžně přejel přes Smíškovu dlaň.

"Už nikdy nepij pivo beze mě."

Dva životy se v mojí lásce křižují.

Proto tě miluji, když tě nemiluji,

a proto tě miluji, když tě miluji.

10 důvodů proč milovat Legolase

Dnešní článek bychom chtěly zasvětit našemu oblíbenci. A kdo to je? No přece elf, kterého všichni tak upřímně obdivujeme a milujeme. Ten úžasný elf s nádhernou postavou, charakterem a myslí. No přece Legolas! Takže tady je deset důvodů pro milovat Legolase podle Mittalmaru.

Rozhodně nezapomeňte napsat, jestli ho také tak zbožňujete!

---

1. Má tak vzrušující překrásné modré oči!

2. Má dlouhé, blonďaté a neskutečně krásné vlasy. Mňam!

3. Jeho výrazy jsou hrozně sexy!

4. A z jeho úsměvů omdlévají davy!

5. Je úžasně chytrý a chápavý!

6. Umí úžasně střílet z luku, vždycky se trefí a ještě při tom vypadá tak neskutečně přitažlivě!

7. Je tak mužný!

8. Jeho špičaté uši jsou táááááák sexy!

9. Je tak úžasný, že je už několik měsíců na obálkách všech dívčích časopisů!

10. Je nezadaný!!!!