19/09/2014

Nildanya - Kapitola čtvrtá

Čtvrtá, prostřední kapitola a další ponoření do úžasného Kraje a jeho obyvatelů - hobitů. Odehrává se někdy kolem Pipinovo pěti let. Smíšek je naštvanější čím dál tím víc a pomalu si začíná říkat, že by bylo lepší, kdyby se Pipin vůbec nenarodil...



Kapitola čvrtá

Smíšek se plížil květinovým záhonem své tety Rosany Bralové. Pipin měl mít zítra narozeniny a Brandorádovi byli pozvaní už tři dny předem, protože si Pipin chtěl se Smíškem hrát. Smíška to už dohánělo k zoufalství. Měl pocit, že uplynulých šest let nedělal nic jiného, než si 'hrál' se svým mimořádně vlezlým bratrancem. Už se z něj skoro stávala profesionální chůva, obzvlášť poslední rok, kdy byl nucen trávit s Pipinem v podstatě každou svou volnou chvilku. Pipinovy sestry sice protestovaly, ale benjamínek si vždy dokázal prosadit svoje. Smíšek už několikrát vážně uvažoval o tom, že uteče z domova, ale nikdy se k tomu neodvážil. Vždyť neměl, kam jinam jít. Frodo se choval příšerně dospěle, ten by ho určitě vrátil jeho rodičům. Cvali Bulva měl dost starostí se svou mladší sestrou Estellou a jeho rodiče by ho u něj určitě také neubytovali a Sam Křepelka…. Sam byl prostě Sam. Pořád mu říkal 'Pane', i když byl Smíšek o dva roky mladší a byl přesvědčený, že by s ním vůbec neměl mluvit, protože Smíšek byl Brandorád, což znamená šlechta.

Smíšek se teď tedy plazil záhonem a na zádech měl přivázaný rybářský prut. Vysvětlil Pipinovi, že chce teď být sám a přesvědčil ho, aby si kreslil u sebe v pokoji. Pro jistotu ho tam ještě zamkl a klíč položil na nejvyšší polici, kterou našel. Dal si záležet na tom, aby teď byl doopravdy sám a Pip ho nerušil. Domluvil se totiž s Cvalim, že půjdou na ryby a tohle byla jediná příležitost, kdy se tam mohl Smíšek vypravit bez neposedně ječícího Pipina a nezbytné Barvínky, která by ho, zatímco by se zachmuřeně opírala o strom, pozorně sledovala. Smíšek už toho měl vážně dost. Barvínka byla skoro ještě vlezlejší než Pipin a měla až neuvěřitelnou intuici, co se týkalo Pipina a jeho 'kazení'.

Smíšek opatrně rozhrnul trs tulipánů a srdce mu poskočilo, když metr před sebou uviděl plot. Ještě se přitáhne tamhle, popoleze tady a konečně byl venku. Vztyčil se a upaloval, co mu nohy stačily. Proběhl lesíkem a jen tak tak zastavil, aby nespadl do řeky. Cvali tu ještě nebyl. Zadýchaně si sedl na bobek a pozoroval vesele zurčící říčku. Zaslechl rychlé ťapkání. To už byl určitě Cvali. Ohlédl se a…

"Smíšku? My budeme rybařit? To je skvělé!" ozvalo se zapištění a Smíšek cítil, jak mu něco skočilo na záda. Tvrdě se rozplácl na zemi a slyšel, jak mu někde za hlavou něco křuplo. Vzápětí mu oči přikryly dvě malé packy a někdo mu do ucha zapištěl "Hádej kdo to je!"

"Ty mrňavej Brale! Koukej ze mě slízt!" zařval a cítil, jak mu ze zad konečně menší hobit sklouzl. Nepochyboval, že to je Pipin. Jen ten dokázal takhle nadšeně ječet. Jenom netušil,

jak se tomu mrňousovi podařilo ho najít. Měl pocit, že Pipin musí mít, podobně jako Barvínka, nějaký šestý smysl. Ale ten jeho musí být určený výhradně na co nejefektivnější otravování Smíška. Rázně se vyškrábal na všechny čtyři a vztyčil se nad šťastně se zubícím Pipem jako bůh pomsty, ze kterého pomalu odkapává mazlavé říční bahno.

"Co tady děláš?" zasyčel. "Měl jsi zůstat doma!"

Pipin maličko ucouvl, ale vzápětí se mu tvářička zase roztáhla v širokém úsměvu. "Ty nejsi rád, že jsem tu s tebou?"

Smíšek otevřel pusu, aby mu jasně řekl, že ne, že opravdu není rád. Že by byl nejraději, kdyby se Pipin vůbec nenarodil a když, tak ho alespoň pořád neotravoval, ale nedostal k tomu příležitost.

"Skvěle! Přivedl jsi i Pipina!" ozvalo se za ním a Smíšek se s povzdechem otočil. Z nějakého pro něj naprosto záhadného důvodu považoval Cvalimír Bulva malé děti za roztomilé a z Pipina byl vždy úplně na větvi.

"Nazdar Pipine, přišel jsi taky rybařit?" zahlaholil Cvali a se spikleneckým mrknutím mu podal lízátko. Cvali měl po kapsách vždycky nějakou sladkost.

Pipin se nejdříve bázlivě přitulil ke Smíškovi, ale vidina dalších sladkostí ho uklidnila. Roztomile pohodil hlavou a zamrkal očima, takže mu Cvali přidal ještě bonbon. Smíšek protočil oči v sloup.

"Prosím tě nech toho a pojď rybařit," okřikl po chvíli otráveně Cvaliho, který právě lezl po čtyřech a vozil nadšeného Pipina na zádech.

"Ale vždyť je to legrace. A on je tak roztomilý," ohradil se Cvali, ale opatrně Pipina sesadil a zvedl se.

Smíšek vrhl po Pipinovi zuřivě nepřátelský pohled a odpoutal si prut ze zad. Vzápětí vztekle vykřikl, protože se mu rybářský prut rozlomil na dvě části.

Nenávistně zasyčel a otočil se k Pipinovi, který s roztomile nevinným výrazem cumlal bonbon.

"Hloupej Brale! Zničil jsi mi prut!" prohlásil.

Pipin se zatvářil velice sklesle, ale Smíška to neobměkčilo. Chytil Pipina za ramena a zatřásl s ním. "Zlomil jsi mi můj nejlepší prut!"

"Počkej, jak by ti ho mohl zlomit?" zasáhl honem Cvali a chytil Smíška za předloktí.

Smíšek se mu vytrhl. "Sledoval mě, a když jsem nedával pozor, skočil mi na záda. Slyšel jsem, jak tam něco křuplo. On mi ho úplně zničil! Byl to dárek od Froda," zasyčel a znovu se otočil k Pipinovi.

"Ne!" vyjekl Cvali a skočil mezi ně. "Počkej, já si s ním promluvím, určitě to udělal omylem!"

Smíšek se ho pokusil odstrčit a dosáhnout na Pipina, ale Cvali ho rázně zadržel. Sedl si na bobek, aby měl své a Pipinovi oči v jedné úrovni a zpytavě si ho prohlédl.

"Je to pravda?" zeptal se.

Pipinovi se roztřásl spodní ret a on přikývl.

"Ale určitě jsi to neudělal schválně, že ne?" pokračoval Cvali.

"Ne," pípl Pip a roztřásl se jak osika.

"Ted se Smíškovi omluvíš a bude to vyřízeno. Ano?" zeptal se Cvali a popostrčil ho směrem ke Smíškovi, který soptil vzteky.

"Promiň, Smíšku. Já nechtěl. Ono to samo. Promiň," řekl Pipin a pohladil Smíška po zádech, kam až nejvýš dosáhl.

"No vidíš. Hodný hobit. Už je to v pořádku," pochválil ho Cvalimír Bulva a dal mu další cukrátko.

Smíšek div nevyprskl. V pořádku?!

"Chtěl bys teď chytat ryby?" zeptal se Cvali.

Pipin přikývl a sedl si na břeh řeky vedle Cvaliho, který nahodil vlasec a prut podal naprosto šťastnému Pipinovi.

Smíšek zato měl co dělat, aby Pipinovi nevrazil facku. Nemohl tomu uvěřit. Pipin mu zlomil prut, překazil klidné odpoledne u řeky a ještě přebral nejlepšího kamaráda!



Pipin se krčil spolu se Smíškem v křoví za norou Lobelie Pytlíkové ze Sáčkova a tvářičku měl zčervenalou vzrušením. Právě se mu totiž dostalo ohromné pocty. Jeho nejoblíbenější bratranec si ho vybral, aby mu pomohl s krádeží jablek z velké jabloně v Lobeliině zahrádce. Byl strašně nadšený, když ho o to Smíšek požádal a teď netrpělivě poskakoval vedle svého čtrnáctiletého bratrance a snažil se působit nenápadně.

Smíšek naproti tomu začínal litovat své volby. Frodo už totiž byl skoro plnoletý a vážně mu oznámil, že je pod jeho důstojnost, aby se s ním plazil někde v křoví a kradl jablka. Smíšek ale věděl, že na takovou loupež nemůže být sám. Bylo totiž potřeba jednoho hobita, který by hlídal a druhého, který by mezitím kradl. Dlouho přemýšlel, jestli nemá poprosit Sama Křepelku, ale ten byl tak poctivý, že by se pravděpodobně majiteli ukradeného ovoce šel hned druhý den osobně omluvit. Cvali také nepřicházel v úvahu, protože utíkal ještě pomaleji než starý Vladivoj Kšandička a každá větev by pod ním praskla. Pak si ale Smíšek vzpomněl, jak se Perla, Berunka a Barvínka bály, aby jim Pipina nezkazil a tak se rozhodl, že požádá o asistenci jeho. Ale Pipin byl až moc netrpělivý, pořád vzrušeně poskakoval a tropil příšerný rámus.

"Pšššt," okřikl ho Smíšek a zacpal mu pusu rukou.

Pipin okamžitě přestal poskakovat a skrčil se, co nejníž dokázal.

"Víš, co máš dělat?" zeptal se Smíšek tiše a šestiletý Pipin kývl. Byl se svou důležitou rolí dokonale obeznámen. Měl hlídat, zatímco bude Smíšek trhat jablka.

Smíšek si nejdříve pohrával s myšlenkou, že pošle Pipina krást a hlídat bude sám, ale pak si uvědomil, že Pipin nemá šanci vylézt na tak vysokou jabloň.

Kývl a přikrčeně se rozběhl vpřed. Pipin zůstal ve křoví a bystrýma, hobitíma očima kontroloval zahradní branku. Smíšek ho poučil, že Lobelie vždycky chodí přední brankou. Kdyby uviděl, jak se blíží, měl třikrát zapískat. Skrčil se co nejníže.

Najednou uslyšel jakýsi hluk. Rychle se otočil. Smíšek seděl na stromě a soustředěně trhal do košíku ta nejhezčí jablka. Pipin na něj znepokojeně mávl a ostražitě se rozhlížel dál. Pak se ten zvuk ozval znovu a Pipin poznal, co to je. Lobelie Pytlíková ze Sáčkova se vracela domů. Ale ne hlavní brankou, jak Smíšek předpokládal. Šla zadní brankou. Jestli Pipin okamžitě něco nepodnikne, přijde Lobelie Pytlíková až sem a uvidí Smíška, který si zřejmě blížící se nebezpečí vůbec neuvědomoval. Musí se rozhodnout rychle. Věděl, co musí udělat. Zbožňoval svého bratrance a nikdy by nedovolil, aby mu někdo ublížil. Vyklouzl ze svého úkrytu a rozběhl se dozadu, za noru, směrem k blížící se Lobelii.

"Dobrý den! Jé vy máte ale hezký klobouk!" zaštěbetal a doběhl až k ní.

Lobelie ho sjela podezřívavým pohledem. "Co tady chceš?"

"Musím vám něco ukázat!" zaimprovizoval Pipin a vykulil na ní nevinné oči.

Lobelie ho odstrčila a klidně pokračovala dál. Pipin zpanikařil, jestli Lobelie ujde ještě dva metry, určitě Smíška uvidí! Pověsil se jí za ruku a táhl ji zpátky.

"Je to moc důležitě! Prosím!" zaječel co nejhlasitěji. Doufal, že když už se mu nepodaří Lobelii zastavit, alespoň varuje Smíška.

"Pojďte se mnou!" zaječel znovu.

Lobelie ho vztekle odstrčila a vešla před svou noru. Pipin zariskoval pohled nahoru na jabloň.

Srdce mu bilo jako splašené. Smíšek tam nebyl. Pod stromem ležel jen košík s rozsypanými jablky. Ale to už si ho všimla i Lobelie. Vzteky úplně zčervenala a obrátila se na vyděšeného Pipina, který už upaloval, co mu nohy stačily, pryč. Vyběhl ven z Lobeliina sadu a rozběhl se po cestičce zpátky k Bralovu. Doufal, že se Smíškovi podařilo utéct. Najednou však do něj něco z boku vrazilo a povalilo ho to do trávy. Pipin se začal zoufale bránit, ale druhý hobit byl silnější. Uklidnil se, když poznal Smíška. Smíšek si na něj klekl, ruce mu držel za hlavou a nepřátelsky se mu díval do obličeje.

"Smíšku? Co to děláš?" zeptal se Pipin zděšeně a snažil se vykroutit z jeho sevření. Ale Smíšek byl na něj moc silný a bolestivě jej tiskl.

"Proč jsi to udělal?" zasyčel mu Smíšek zblízka do obličeje. "Myslel, jsem, že to zvládneš! Proč jsi nehlídal?" Měl na svého bratrance pořádný vztek. Pořád se za ním ploužil jako stín, vyžadoval, aby si s ním Smíšek hrál a nebyl schopný ohlídat ani jednu starou hobitku.

"Ale já hlídal! Ona přišla zadní brankou. Říkal jsi, že mám hlídat tu přední! Ale když už jsem jí uslyšel, tak jsem se jí snažil zastavit. Kdybych nic neudělal, určitě by tě našla!" bránil se zoufale Pipin.

Smíšek si odfrkl, ale pustil ho. Nepřátelsky ho pozoroval, zatímco se Pipin zvedal zpátky do sedu a mnul si zápěstí.

"Všechno je to tvoje chyba! Přišli jsme o jablka!" prskl ještě Smíšek a rozeběhl se pryč. Už měl svého otravného bratrance vážně plné zuby.


17/09/2014

Irith v Bretani aneb Hobitomaniak opět za hranicemi - Deník část 1

Bretaň. Země, která nepatří do Britského království jen proto, že nešťastnou náhodou leží na opačné straně Kanálu. Země námořníků, Keltů, pověstí a mrtvých. Země, kde je hranice mezi mýtem a skutečností tenčí, než kde jinde. Země, která tak úplně nepatří do Francie, ale nepatří ani nikam jinam. Země nikoho.

Doufám, že jste se tohoto dramatického úvodu nezalekli, nešlo odolat. Já jsem byla v Bretani na týdenním cyklistickém zájezdu. Omlouvám se, že deník předkládám až tak pozdě, ale musela jsem počkat, až jistá událost vyjde ve všeobecnou známost a padne embargo, které se na ni vztahovalo.

Ještě dodám. Nejsem zvyklá jezdit na kole a vždycky jsme jezdili s mojí mladší sestrou, takže jsem vždy pět minut jela a dvě minuty na ni čekala. Takže prosím berte ty moje hrdinské řeči, kolik jsem toho ujela, s rezervou. Věřím, že vy byste toho ujeli mnohem více.


I když to tak vypadá, ne. Tento zájezd jsme neměli tématicky naplánovaný ke Skotsku a vůbec jsme netušili, že nám to takhle hezky vyjde. A ještě pro začátek bych chtěla vysvětlit pár pojmů, které byste měli, před čtením mých zápisků, vědět.

Především je to obecně rozšířený omyl, týkající se Keltů a tajemných megalitických staveb v Bretani. Ne, tyto stavby doopravdy Keltové nepostavili. Z radiouhlíkových výzkumů vyšlo najevo, že Bretaňské menhiry a dolmeny jsou mnohem, mnohem starší. Z doby až před deseti tisíci lety. Kdo je tedy postavil? Museli to být prapůvodní obyvatelé. Lidé, kteří tu žili ještě před Kelty. Lidé z úplného úsvitu civilizace.

Musíte si rovněž uvědomit, že Bretaň byla neuvěřitelně chudá. Chudší, než jakákoliv jiná část Francie. Místní obyvatelé tedy byli velice tvrdí a vyvinula se u nich velice, velice zvláštní nátura. Jsou neuvěřitelně věrní a přátelští k cizincům. Ale o co jsou vlídnější na ostatní, o to jsou tvrdší k sobě. Nedopřávají si pohodlí a uznávají jen tvrdou dřinu. Všichni Bretoňci byli především rybáři. Ale pokud jste v Bretani někdy byli za bouřky (která je tam velice často), pochopíte, jak nebezpečné povolání to je. Z každého rybolovu se minimálně jeden muž nevrátil. Bretoňci tedy žili v úzkém kontaktu se smrtí celý život a od toho se i ten život odvíjel.

Smrt je tam denní chleba - vyzkoušeli jsme si to i my. Minimálně já a táta jsme každý jednou byli v dost hnusném ohrožení života. Táta nakonec vyvázl se štěstím a já jen díky dvěma šťastným rozhodnutím.

To je snad všechno a teď se klidně vrhněte do líčení zážitků ze země, kterou má Smrť raději, než jakoukoliv jinou…


1. den 16.8.2014 - Sraz byl na Roztylech, což je od našeho domu dost daleko. Jeli jsme tam autem a táta ho pak jel zavézt zpátky do garáže a vracel se MHD. Výsledek čehož byl, že jsme tam dvě hodiny čekaly u kol a kufrů…

Když jsem potom dávala jeden kufr do autobusu, řidič se mě zeptal, jestli to mám jen pro sebe, nebo pro deset. Řekla jsem mu, že pro čtyři a on to vzal. Naštěstí se mě nezeptal, kolik takových kufrů ještě máme….

Cesta proběhla bez problémů. Sedím opět se ségrou. Jediný problém byl, že jsem zaboha nemohla usnout. Spala jsem asi jednu hodinu a až ráno se mamka smilovala a dala mi kinedryl (vůbec ho neberu, jelikož mi není v autě špatně, takže ho používám jen jako uspávací prostředek) a pak jsem spala další čtyři hodiny. A to máme hned, jak dorazíme na místo jet 40 km na kole… zemřu.


2. den 17.8.2014 - Přijeli jsme někdy okolo desáté. Přesunout kufry do jednoho pokoje v hotelu. Převléknout se, pochopit, kam se má jet a vyrazit. Super. Takže to vypadá, že z posledních šestatřiceti hodin doopravdy naspím jen těch pět. Ale to jsem ještě nevěděla, co přijde….

Měli jsme jet do městečka Vannes a pak přívozem k zámku Suscinio. Ve Vannes jsme se tento zájezd poprvé a rozhodně ne naposledy ztratili, ale prohlédli jsme si tam katedrálu, středověké domečky a náměstíčka a spoustu dalších věcí, také ten velice známý dům s plastikou dvou žen, jakoby se vyklánějících z okna. Víte, co myslím?




(prádelna pod hradbami)

V tom dalším městě, těsně před přívozem jsme opět zabloudili. Dohromady nás tam ke konci bloudilo asi patnáct :-) . No, ale nakonec jsme se vymotali a pokračovali k přívozu. Kupodivu jsem nespadla do vody a neutopila ani kolo. Ale byla tam zima jak v psinci a ten odliv byl strašně divný…


Potom jsme jeli dále k zámku. Ale nikdy jsme nedojeli…. Byla potřeba přejet jednu hlavnější silnici. Jeli jsme v pořadí táta, já, sestra, máma. Táta jel hned přede mnou, ale mezi mnou a sestrou byla vzdálenost asi padesát metrů. Táta chtěl odbočit doleva, přejet dvouproudovku a pokračovat vedlejší odbočkou nahoru. Ukázal rukou, že chce zatočit. Auta, která jela za námi, se skoro zastavila, aby nás nechala projet. Táta tedy uhnul doleva. Já jsem chtěla jet hned za ním, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela, že to nestihnu a raději přejedu o kousek dále. Táta už byl skoro u obrubníku na druhé straně.

Najednou se jedno auto rozjelo.

Srazilo ho.

Okamžitě jsem odhodila kolo a šílená strachem se rozeběhla k autu. Myslím, že jsem zaječela. Auto stálo mezi mnou a tátou, takže jsem neviděla, co s ním je. Když jsem konečně doběhla, už u něho byli lidé z toho auta a snažili se mu pomoci. Naštěstí byl při vědomí. Ale měl obrovskou ránu na spánku, byl zelený jak sedma a když se zvedal ze země, potácel se. Ti lidé mi něco anglicky říkali, moc jsem nerozuměla. Řekla jsem tátovi, ať si sedne a rozeběhla se zpátky pro vodu, abych mohla ošetřit nejhorší. Ale to jsem ještě musela přeběhnout před frekventovanou hlavní silnici, kde auta jezdí proudem. Povedlo se. Po chvíli k nám přiběhla máma, bílá jak stěna, a ptala se, co se stalo. Rychle jsem vysvětlila, že to auto tátu srazilo. Máma mi vzala vodu a šla ho ošetřovat. Mně řekla, ať se vrátím k sestře, která seděla za valem silnice kus od nás, a uklidním ji. Popotáhla jsem tedy své kolo dál ze silnice a rozeběhla se k ní. Mamka zůstala u táty a začala ho ošetřovat. Bylo to strašné. Dokud jsem věděla, že mám co dělat, že musím něco podniknout, že mám tátovi pomoci, byla jsem ledově klidná a v pohodě. Ale teď, když jsem si sedla vedle sestry a snažila jsem se jí vysvětlit, co se stalo, spadlo to na mě. Bylo to hrozné. Asi nejhorší hodina v mém životě. Nevěděly jsme, co se děje. Bála jsem se jít pryč od sestry, aby se nezhroutila ještě víc, ale přitom jsem nutně potřebovala vědět, co se děje. Ta nejistota, co s tátou je, byla horší, než cokoliv jiného. A vědomí, že stačilo jedno špatné rozhodnutí a to auto mě mohlo srazit také (do táty přitom narazilo vlastně "jen" ze strany, ale do mě by napálilo přímo).

Přijela záchranka. Vyskákalo několik záchranářů a začali tátu vázat do takového toho stabilizačního lehátka, jestli víte, co myslím. To, co se dává lidem, kteří mají podezření na zlomeninu krku. Sestra se znovu rozbrečela a já s ní. Vytáhla jsem mobil a napsala esemesku Polly. Kdybyste se mě teď zeptali, proč jsem to udělala, nebudu vám schopná odpovědět. Já nevím. Prostě nevím. Byla jsem v těžkém šoku a tak nějak… potřebovala jsem svého Smíška. Znovu se omlouvám, Polly, jestli jsem tě vyděsila.

Pak k nám přišla nějaká domorodkyně. Anglicky mluvila ještě hůř, než já, ale podařilo se mi jí vysvětlit, co se stalo. Přijeli policajti a záchranka i s tátou odjela. Přišla mamka. Nesla několik zakrvavených kapesníků. Říkala, že táta bude v pohodě. Že jen potřebuje na tu ránu na hlavě několik stehů a že ho do těch stabilizačních věcí uvázali jen pro jistotu, kdyby to bylo ještě něco jiného. Dala nám tatranky a poprosila tu paní, jestli by nám nedonesla něco sladkého. Francouzka se objevila s dvěma balíčky sušenek, broskví a dvěma láhvemi s vodou. Povinně jsme to se sestrou musely všechno sníst a vypít. Domorodkyně se nabídla, že tátovo kolo, které bylo téměř napadrť, nechá u sebe. Mezitím přijely průvodkyně našeho zájezdu a mamka se s nimi domlouvala, co uděláme s kolem. Pak přišli i policisté a začali se s nimi na něčem domlouvat. To auto, které tátu srazilo, řídila nějaká sedmnáctiletá Francouzka. Byla na pokraji nervového zhroucení. Spolu s ní tam byl ještě její partner, její matka a asi ještě dva lidé. Naší průvodkyni se podařilo toho kluka přesvědčit, aby tátovo kolo odvezl k nám do hotelu, protože autobus sem pro něj zajet nemohl. Policisté to zakázali. Všechny je odvezli na výslech. Pak se ukázalo, že jediný, kdo to celé viděl zvenku (tzn. ne z toho auta) jsem byla já. Protože ale nejsem plnoletá (a v té chvíli jsem blahořečila všem bohům za to, že nejsem), měla tam se mnou jet i moje mamka, jako zákonný zástupce. Protože ale obě umíme francouzsky asi jen tak, abychom si objednaly čaj, nabídla se hlavní průvodkyně, že pojede s námi a bude překládat. Mamka ale odmítla nechat sestru s druhou průvodkyní, která měla zůstat hlídat naše kola a tak měla jet i sestra. Když se to policista dozvěděl, zbledl. Řekl, že se mu do auta vejdou jen dva lidé. Tak jsem jela já s průvodkyní. Cestou jsem si byla naprosto jistá, že nabouráme. Jezdili příšerně. Tam, kde byla povolená devadesátka, jeli policajti stodvacítkou. Jeden se ležérně jednou rukou opíral o volant, druhou něco mačkal na mobilu a sekal s námi zatáčky, jako kdyby to auto ukradl. Druhý měl vystrčenou ruku z okénka, odháněl ostatní příslušníky silničního provozu a řval na ně, ať uhnou. Houkačku zapnutou neměli.

Na stanici jsme se setkali s mamkou a sestrou. Policisté měli i druhé auto a zřejmě jsem vypadala tak příšerně (jak mě sestra laskavě upozornila), že se báli, abych se jim tam nezhroutila (od čehož jsem neměla daleko) a přivezli i mamku se sestrou. Vyslýchal nás tam v nějaké kanceláři asi služebně nejstarší policista (kolem čtyřiceti, zatímco ostatním bylo tak dvacet) vím jen, že měl neuvěřitelně modré oči. Vypadal dost rozpačitě. Zřejmě asi tolik lidí najednou v kanceláři neměl. Během výslechu tam chodili ostatní policisti a chtěli po něm rady. Průvodkyně překládala perfektně, ale ten policista byl naprostý idiot. Začal tam psát román a zřejmě bylo životně důležité do toho protokolu zanést, že jsem na dovolené s rodinou a že jsme obědvali ve Vannes…. A samozřejmě, tu důležitou část, kdy jsem tedy vyprávěla samotný incident, totálně zvrtal. Celkem jsme to upravovali třikrát. Pokaždé to vytiskl, přinesl, řekli jsme mu, co tam má špatně, znovu upravil, původní roztrhal, nové vytiskl, přinesl, zjistil, že tam má chybu atd. atd. atd. Nakonec jsme se na to všichni slavnostně podepsali a bylo to. Odvezli nás zpátky, ať už si poradíme sami. Cestou jsem si alespoň pořádně prohlédla to jejich auto. Moje dveře nešly otevřít zevnitř, asi aby jim zadržení nemohli pláchnout. Nad námi byla taková prapodivná konstrukce. Netuším, na co to bylo, ale vypadalo to děsivě. To auto bylo ale nesmírně pohodlné. Polstrované sedačky, velice vysoká podlaha, na sedačkách takové ty stojánky na jídlo a pití…. zase jeli jak vrazi.

Když nás vysadili, mamka zavolala tátovi. Dali mu v nemocnici postel a ani na něj nesáhli. Pořád řeší jen a jen pojištění….

Průvodkyně, která čekala na místě s kolama, nám řekla, že přijel jeden pán z našeho zájezdu, prostě vzal tátovo kolo na záda a odjel s ním do hotelu.

Ted už nás čekalo asi třicet kilometrů zpátky. Dostala jsem hroznou zimnici a naplno na mě dolehly účinky šoku. Není se co divit. Spala jsem ze svých obvyklých deseti hodin pět, prožila obrovský šok a pak mě ještě vyslýchala policie…

Cestu zpátky si moc nepamatuji. Průvodkyně jela s námi, aby nám ukázala cestu, protože jsme ani jedna nebyla dostatečně psychicky v pořádku, abychom totálně nezabloudily (což nedokážeme ani v plném vědomí). V hotelu jsme vybalily a…. přijel táta! Pustili ho z nemocnice, že mu nic vážného není, jen mu dali pár stehů na tu ránu na hlavě.

Máma mi ještě dala prášek na spaní. Beru je poslední dobou nějak podezřele často…


3. den 18.8.2014 - Táta se skoro nemohl hýbat. Měl strašlivě potlučenou levou část těla. Zůstal v hotelu a na cestu jsme se vydaly jen já, mamka a sestřička. Průvodkyně říkala, že cestou nemůžeme zabloudit. Jo, my jsme opět perlily. Hned na začátku jsme se zamotaly tak důkladně a dokonale, že jsme jednou silnicí projížděly asi třikrát, pokaždé v jiném směru. Udělaly jsme si tak vzorové kolečko, vykašlaly se na doporučenou cestu a jely po hlavní.

To bloudění probíhalo v městečku Auray, kde byl krásný přístav a rybářské domečky v původní středověké čtvrti zasvěcené svatému Goustanovi, patronovi rybářů. Na trhu jsme si potom koupily paellu (takové to rizoto s mořskými existencemi).




Strašně se mi líbí ty bretaňské domečky. Bílá omítka, vystupující kameny kolem dveří a oken, modré okenice, fantasticky barevné zahrady…. jestli nevyjde Skotsko, jdu sem!

V La Trinité-sur-Mer jsme překonaly most, zabloudily (což jsme zjistily až na půl cesty do města Carnac, kam se rozhodně jet nemělo a kam se jelo z kopce), na kruháči auto málem srazilo sestru (naštěstí ji o pár centimetrů minulo), znovu jsme zabloudily a pokračovaly do…

Carnac la Caneda - Legendární menhiroviště. Cáry mlhy deroucí se mezi obrovskými, vztyčenými kameny. Dolmeny a tumuly s jejich temnými otvory, kde dřív leželi dávní pohanští králové. Kvílení meluzíny prohánějící se pohřebními komorami těch, kteří se už dávno rozpadli na prach. Vřes, rozbouřené moře a samota plání, kde obchází Smrť… My tam měly sluníčko, hezky a naprosté bezvětří. A taky hromady a hromady turistů.

Naobědvaly jsme se v Pétit-Menec, což je zapomenuté menhiroviště kus od známého menhirového pole. Maličké, asi půl metru vysoké menhirky stojící uprostřed lesa. Bylo tam moc pěkně, ale opět jsme bloudily, než jsme to našly. A musím říct, že mě osobně se dost příčí jíst paellu uprostřed megalitických posvátných památek. Nu což, jídlo je jídlo.


Pak jsme pokračovaly po hlavní silnici na další kameny. Z toho stojí za zmínku Aligmentes de Kerlescan, což je menhirové pole.

Další, trošku terénově náročnější zastávka byl Cromlech de Kerlescan. Kromlech se říká několika menhirům, uspořádaným do nějakého tvaru, většinou kruhu. Tady to byl obdélník a obecně se tomuto kromlechu říká "paleolitické fotbalové hřiště". Na fotbalové hřiště to ale bylo moc úzké a dost mě ranilo, že nikdo nevzal moji teorii, že je to paleolitické hřiště na petang.


Kousek od něj stál obrovský osamocený menhir Le Géant du Manio. Byl vážně obrovský. Podle pověsti to je nějaký marnivý mladík, který stojí stranou proto, aby nemusel být začleněn do řady římských legionářů, kteří jsou proměněni v ty řady a řady menhirů.


Potom jsme ještě udělaly malou odbočku na Kercado, kde je nejstarší tumulus na světě. Tumulus je pohřební komora, něco jako více dolmenů dohromady. Na místě jsme potkaly ještě další lidi z našeho zájezdu, kteří nám doporučili, že vstup sice je za jedno euro, ale dá se to pohodlně obejít přes restauraci. Zachovaly jsme se však jako vzorní občané a poslušně zaplatily. Ale to jednání o tom, kdo z nás tří je vlastně dítě (prodavačce lístků bylo asi třináct a uměla jen francouzsky), byla zajímavá ukázka improvizované znakové řeči. Tumulus byl úžasný. Dost mě vyděsilo, když se tam muselo prolézat téměř po čtyřech otvorem metr krát metr, ale naštěstí se chodba postupně rozšiřovala. Tumulus tvořil takový kopeček a na jeho vrcholu stál menhir. Ještě jsme s mamkou měli kratší debatu na téma "zaměřování pomocí menhirů" a mohlo se jet na další menhirové pole.


Alignements de Kermario je asi největší menhiroviště v Carnacu. Nejdřív mě to dost zklamalo, protože jsem si představovala obrovské, pravidelné menhiry a místo toho tam stály vyrovnané maličkaté kamínky vypadající, jako kdyby prodělali těžkou fyzickou chorobu. Byla tam rozhledna, z níž se dalo krásně zhlédnout, jak jsou ty menhiry doopravdy vyrovnané do řad. Asi devět naprosto rovnoběžných řad kamenů, sem tam přerušených, jak si kamenochtiví vesničané toužili dát menhir do základů domu. Ty menhiry se směrem na východ pořád zvětšovaly a na konec byly opravdu velké a pravidelné.



Pak odbočka na vesnici Ménec. Další řady kamenů, tentokrát větší a pravidelnější. Aligmentes du Ménec. Ale těmi jsme jenom projely...


... a pokračovaly na velice zvláštní kromlech ve vesničce Ménec. Tento kromlech je neobvyklý tím, že probíhá samotnou vsí. Kamenný kruh, ve kterém si vesničané postavili své domy. Místo plotů teď mají menhiry, vjezd do garáže jim hlídají menhiry… neobyčejně zvláštní. V Ménecu jsme našly i strašně hezkou studánku. Ale už nebylo moc času, takže jsme vynechaly samotné město Carnac a po hlavní se vydaly do Plouharnelu.



Těsně před Plouharnelem, úplně u silnice stojí malý domeček (strašně se mi líbil) a obrovský… dolmen. A auta kolem toho jezdí stovkou, ani se neohlédnou! Důkladně jsme to prolezly a sestra spadla do ostružin.



V Plouharnelu se nám podařilo objevit skvělý krámek s palačinkami, takže jsme ukořistily pár výborných, francouzských crép a sklenici takového strašně dobrého citronového patlání. Z Plouharnelu se jelo dál na Erdeven, kde nás měl nabrat autobus. V půlce jsme odbočily na Crucuno, kde byla jednak odbočka na Aligments de Kerzerho a jednak další dvě megalitické památky. Jednou z nich byl obrovský dolmen, jehož překladní kámen (takový ten nahoře) je největší na světě a druhou byl další čtvercatý cromlech, na kterém vůbec nebyli lidé a našly jsme ho jen omylem.




Odbočkou jsme se vydaly na Aligments de Kerzerho . To je les, kde jednak má být obrovský, přístupný tomulus, jednak další řady kamenů a pak hlavě čtyři obři z Kerzerho, což jsou čtyři obrovské, šestimetrové menhiry. My jsme ale zřejmě našly špatnou odbočku, takže jsme, až na ty obry (kde jsme našly zbytek výpravy, který nás dovedl k autobusu a k dalším řadám menhirů), žádné megalitické památky neviděly. Ale zato jsme se skvěle projely ostružiním, vrákaly kola přes potok a vyzkoušely si, že pojem "francouzský les" je něco, co se našemu lesu vůbec, ale ani v nejmenším nepodobá. Autobus stál přímo u jedněch těch řad, takže se nám ještě podařilo udělat v klidu pár fotek, když se nakládaly kola.





4. den 19.8.2014 - Dnešní den měl být úplně bez kol. Přejezd do kraje Finistére a pěší návštěva města Pont-Aven a Concarneau. Táta autobus snášel dost špatně, alespoň však nemusel být celý den v hotelu.
Pont-Aven - Gauguinovo půvabné městečko. Jako první jsme sprintili do Lesa lásky a ke kapli Trémalo, neboť jsme ji chtěli stihnout otevřenou. Vůbec netuším, proč se Les lásky jmenuje tak, jak se jmenuje. Kdyby tam milenci chtěli provozovat to, co většinou provozují, museli by nejdřív použít křovinořez. Zřejmě jsou Francouzi jaksi odolnější než ostatní národy. Kaple Trémalo naproti tomu byla vážně úžasná. Sice mě dost překvapily její nezvyklé proporce (převislá, skosená střecha) a schůdky, vedoucí na zvoničku.


Ale uvnitř byl kostel úchvatný. Pominu teď slavnou sochu Krista na kříži, podle kterého maloval Gauguin svůj slavný obraz "Žlutý Kristus"


Mě okouzlily vyřezávané trámy a dřevořezy na pásu pod střechou. Věřte nebo ne, trámy drželi vždy dva vyřezávaní draci. Bylo to tak hrozně divné, tak hrozně… nekřesťanské. Jsem přesvědčena, že bretaňská zbožnost pochází z toho, že si své stará pohanské bohy zkrátka přeměnili do křesťanských svatých, dali tomu navrch pozlátko a doopravdy pořád více méně věří ve své pohanské bohy a díky tomu je jejich víra tak silná. Opatrně jsem se zkusila mamky zeptat, jestli by ti draci nemohli náhodou být hroši (měli hroší uši) mamka dostala hysterický záchvat smíchu a celý kostel se na nás díval dosti nevraživě. Pak mi to připomínala celý další týden. Ty dřevořezby byly také velice zajímavé. Několik zelených mužů, kteří měli, velice neobvykle, to listí modré, oranžové a červené a spoustu dalších postaviček.


Zpátky ve městě jsme se potkaly s tátou, dostaly tip, kde se dá ukrást dobré jídlo, a stavily se u mlýnů u řeky. Sympatické městečko.


Concarneau - Město, kde jediné co, kromě mírně se rozpadajících paneláčků je, je pevnost a muzeum rybolovu, kterému jsme s vědomím naší chabé francouzštiny zamávali a radši šli na kešku :-).
Ale pevnost byla vážně hezká. Jestli jste někdy byli v Carcassone, víte, o čem mluvím. Středověké město skrývající se za hradbami pevnosti. Tady ještě okořeněno tím, že šlo o ostrov. Procházka po hradbách byla hezká, pohled na břidlicové střechy úchvatný jen bylo dost otravné, že jsme na ty hradby lezli asi třikrát, neboť byly v několika místech dost nelogicky zamřížované a muselo se na druhou stranu mříže projít přes celé městečko. Ale městečko vážně hezké, středověké domečky a tak dále… Jen byla docela zima.



Ubytování v Pont-l'Abé a večer ještě procházka po místních keškách v parku Cammelie a obhlédnutí začátku zítřejší trasy.

Pokračování někdy příště...

15/09/2014

Nildanya - Kapitola třetí

Další, třetí kapitola. Tentokrát trošičku kratší, ale snad se také bude líbit. Tři "drabble" v rozmezí Pipinových čtyř a pěti let. Smíšek vypátrá, co si jeho sestřenice představují pod pojmem "správná Pipinova výchova", jeho bratranec ho opět pořádně naštve a ještě ke všemu se k němu teď přidá i Barvínka.... bude potřeba ještě mnoho času na to, než se staré rány zahojí a Smíšek se bude schopen se svým milujícím, i když poněkud otravným bratrancem, kamarádit.




Kapitola třetí

Smíšek utíkal květinovou loukou a vesele se smál. Kousek za ním běžela Barvínka Bralová, vlasy jí vlály ve větru a ona se neustále ohlížela přes rameno, na malou postavičku, která běžela za nimi.

"Počkejte na mně!" volal čtyřletý Pipin a běžel tak rychle, co mu jen krátké nožky stačily. Zelené oči mu vesele zářily a on byl evidentně rád, že může být se svým starším bratrancem.

Smíšek si ho ale nevšímal, doběhl k velkému dubu a hbitě vylezl nahoru. Barvínka se usadila pod dubem a čekala na Pipina, až k nim doběhne. Smíšek se na něj z výšky díval a představoval si, že je Bilbo, který leze na vysoký dub v Temném hvozdu a bojuje s pavouky.

Pipin doběhl pod strom, ignoroval otevřenou Barvínčinu náruč a snažil se vylézt nahoru. Vzhledem k tomu, že i Smíšek měl co dělat, aby dosáhl na nejnižší větev, bylo Pipinovo snažení naprosto bezvýsledné. Barvínka ho zamračeně pozorovala. Ve skutečnosti tady byla jen proto, aby dohlédla na to, že Smíšek jejího bratříčka nezkazí. Ten ale evidentně nic takového neměl v úmyslu.

"Pomůžeš mi prosím nahoru?" zatahal Pipin Barvínku za ruku a udělal na ni smutné oči. Barvínka si povzdychla, vstala a zvedla ho.

"Smíšku!"

Smíšek se vytrhl ze snění a neochotně si od ní vesele ječícího Pipina převzal a posadil si ho před sebe na větev. Pevně ho objal oběma rukama, protože nechtěl, aby spadl.

"Vyprávěj nám," zaškemral Pipin a pohladil Smíška po ruce.

Smíšek mrkl dolů na Barvínku. Ležela v trávě, oči měla zavřené a vypadalo to, že spí.

"Prosím, Smíí-šku," protáhl Pipin.

"No tak jo. Dobře poslouchej, Pipe," vzdal se nakonec Smíšek a začal mu vyprávět o Bilbově pouti tak, jak mu to vždycky vyprávěl Frodo, když spolu rybařili.

"A myslíš, že někdy potkáme elfy? Anebo trpaslíky? Anebo skřety?" zeptal se Pipin po chvíli. Oči měl zavřené a evidentně si představoval, jak pod Horou bojuje se stovkami skřetů. On sám, statečný Peregrin Bral.

"Myslím, že ne," zpražil jeho sny Smíšek.

"Ale bylo by to hezké, že jo?" nedal se odbít Pipin.

"Hmmm. Bylo," přisvědčil starší z obou hobitů. "Ale my asi nebudeme mít to štěstí, abychom nějaké takové dobrodružství zažili, víš Pipe."



Smíšek stál tiše za dveřmi od Barvínčina pokoje, ucho měl přitisknuté ke klíčové dírce a naslouchal. Včera měl zuřivou hádku s Barvínkou. Znovu ho obvinovala z toho, že Pipina kazí. Smíškovi to už lezlo pěkně na nervy. Nejmladší Pipinova sestra si zřejmě umanula, že před ním musí svého bratříčka chránit stůj co stůj a všude je doprovázela. Jako kdyby nestačilo, že i tak za ním pořád leze Pipin, otravuje ho, a chce být s ním, teď se k němu přidala ještě Barvínka. Včera už Smíškovi došla trpělivost a on se rozhodl, že půjde na ryby. Sám, aby mohl v klidu přemýšlet. Nakonec s sebou musel vzít i Pipa, protože ten ho uviděl vylézat oknem a začal tropit takový rámus, že Smíškovi bylo jasné, že když ho neuplatí, nebude z rybaření stejně nic. Když se vrátili, srazil se ve dveřích s naštvanou Barvínkou, která na něj začala křičet, že Pipina zkazí. Smíšek to ale vůbec nechápal. Jak zkazí? Všechno to, z čeho ho Barvínka obviňovala, byly úplně normální věci, které dělají všichni kluci. Smíška tedy velice zajímalo, jak si Barvínka představuje, že by se Pipin měl chovat. Proto také teď skoro ležel na dveřích a uši měl napnuté, aby mu neunikl ani hlásek. Barvínka se totiž i s Pipinem zavřela u sebe v pokoji a teď se z pokoje ozýval následující rozhovor:

"Barvínko! No tak, nech toho!" vyjekl Pipin otráveně.

"Počkej, stůj rovně," okřikl ho Barvínčin hlas a zevnitř bylo slyšet tiché šramocení.

"To stačí, ne?" znovu zaprotestoval Pipin. "Auuu, píchlas mně!" dodal po chvíli bolestně.

"Počkej. Ještě jednu sponku. Buď trochu trpělivý," napomenula ho Barvínka.

"Ale Barvi, já už chci jít ven," zaškemral Pipin.

"A co tam budeš dělat?" zeptal se Barvínčin hlas zdušeně, jako by měla něco v puse. Ozvalo se cvaknutí.

"Smíšek říkal, že si budeme hrát," nevinně oznámil Pipin.

"A na co?" zeptala se Barvínka podivně nebezpečným tonem.

"Říkal, že mně naučí lézt na tu starou hrušeň, no na tu, jak má zlomenou větev. Víš jakou," dychtivě odpověděl Pipin.

Smíšek skoro i přes dveře cítil, jak teplota v místnosti rázem poklesla o několik stupňů.

"A proč? Tohle je přece lepší ne?" zeptala se po chvíli Barvínka a bylo vidět, že se přemáhá, aby udržela přátelský ton. "A stůj trochu rovně, ať tam můžu přidělat ještě tohle!"

"No tak, už mně nech. Já chci ven!" prosebně zakňoural Pipin. "Tohle mně nebaví, se Smíškem je mnohem větší legrace!"

"Ano?! Tak ještě chvíli počkej, ať ti to nespadne," ignorovala ho Barvínka.

V tu chvíli to už Smíšek nevydržel a otevřel dveře. Byl hrozně zvědavý, co představuje Barvínčina vize správné výchovy. Vešel dovnitř a sesul se na zem v záchvatu křečovitého smíchu. Před ním na židli stál naštvaně vypadající Pipin navlečený v růžových šatech, vlasy měl plné sponek, mašliček a gumiček a Barvínka mu do nich právě soustředěně vplétala obrovskou, žlutou kytku.



"Smíí-šku. No tááák prosím!" protáhl pětiletý Pipin a zatahal Smíška za nohu. Smíšek ležel u sebe doma na pohovce a snažil se číst si napínavou knihu. Ale Pipin ho pořád otravoval a chtěl si s ním hrát. Pipin byl na návštěvě u něj doma. Jeho a Smíškovi rodiče se totiž usnesli, že bude jen spravedlivé, když Pipin Smíškovy návštěvy oplatí a Esmeralda se Saramírem tedy pozvali Pipa k sobě. Ted se Pipin nudil, poskakoval kolem Smíškovy pohovky a snažil se ho přesvědčit, aby si s ním šel hrát.

"Nech mě!" zamumlal Smíšek a odvrátil se od něj.

"Smíšku! Pojď si se mnou hrát!" nedal se odbýt Pipin a pověsil se mu za rukáv.

Smíškovi vypadla knížka z ruky a s klapnutím spadla na podlahu.

"Vypadni!" zařval Smíšek a naštvaně se pro knihu sehnul. "Kvůli tobě teď nevím, kde jsem skončil!" dodal ještě.

Pipin se zatvářil omluvně, ale moc dlouho mu to nevydrželo. "Smíšku! Smíšku! Smíšku!" začal skandovat, vydrápal se nahoru k Smíškovi na pohovku a začal kolem něj skákat.

Smíšek se rudý vzteky zvedl, chytil ho za ruku a shodil ho dolů. "Neotravuj mně!" vyštěkl, překulil se na břicho a začal nohama klátit nad sebou. Soustředěně přitom očima hltal písmenka v knize.

Pipin začal pofňukávat.

"Bud zticha!" okřikl ho Smíšek naštvaně.

"Ale co mám dělat? No táák, Smíšku!" udělal Pipin smutný obličej a stoupl si. Zatřásl Smíškovi ramenem a zadíval se mu do obličeje.

"Běhej kolem dokola," zavrčel Smíšek, odstrčil ho a vylezl si až úplně nahoru na opěradlo pohovky, aby na něj dotěrný Pipin nedosáhl.

"Když to mně nebaví!" začal protestovat Pipin, ale když uviděl výraz, který na něj Smíšek z výšky vrhl, rychle zmlkl.

Uraženě odešel ke dveřím. Lítostivě se ohlédl přes rameno na Smíška, který ležel na opěrce a jednou nohou klátil ve vzduchu. Pipinovi zasvítily oči a on dostal nápad. Vyklouzl ven, na zahradu a rozeběhl se k velké, dřevěné a neumělé namalované skřetí hlavě, která tam zůstala ještě ze včerejška, kdy si hráli na Bučivoje Brala a zlého skřeta Golfimbula.

"Konečně je pryč. Mám klid na čtení," spokojeně zabručel Smíšek a znovu se ponořil do knihy.

Vzápětí zděšeně zaječel a po hlavě spadl dolů z pohovky. Pipin totiž vylezl na pohovku, natáhl se a nečekaně strčil Smíškovi dřevěnou hlavu přímo do obličeje. Když se Smíšek vzpamatoval a rozzuřeně zvedl, uviděl, jak na pohovce klečí Pipin, v náručí drží skřetí atrapu a řehtá se na celé kolo.

"Ty šašku Bralovská!" prskl Smíšek a znovu Pipina vyhodil z pohovky. Už ho měl opravdu dost.

"Pojď si se mnou hrát," zaprosil Pipin neúnavně.

Smíšek se zvedl a jeho oči metaly blesky. "Ty mně ještě pořád budeš otravovat?!"

Pipin vykulil oči a natáhl k němu ruku se skřetí atrapou. "Prosím?"

"Ne!" vybafl Smíšek a znovu se pokusil uvelebit na pohovce.

Zabránila mu v tom Pipinova ruka, která ho chytla za rameno. "Smíšku."

Smíšek se zhluboka nadechl a odevzdaně si šel se šťastně vřískajícím Pipinem hrát.


13/09/2014

Boyd

Pamatujete si, jak jsem slibovala, že přeložím tu brožurku, co se mi podařilo ulovit ve Skotsku a dám překlad na blog? S vypětím všech sil jsem to doopravdy přeložila. Je to pravděpodobně můj největší anglický počin vůbec a moje profesorka by byla nadšená, kdyby viděla, s jakým nadšením překládám jedenatřicet stránek do češtiny. Přeloženo většinou v autobuse, po cestě do Bretaně, se slovníkem ve čtečce a se zuřivými lingvistickými debatami s mojí mamkou. Ale povedlo se! Je možné, že něco není přeloženo úplně přesně a je pravděpodobné, že překlad je dost kostrbatý, ale kdybyste znali můj vztah k angličtině, museli byste to pochopit. Tak snad omluvíte.
Jen jsem tam nepochopila asi dvě věci, tak u toho jsem udělala otazníčky a pokud by mi to někdo byl ochotný vysvětlit, vítám :-) .
První kapitola byla dost divná a nepochopila jsem její význam, jen se tam mluvilo o Skotských příjmeních, bylo to dost obecné a strašně nudné. Takže jsem ji vynechala, protože jinak by mi to blog nevzal (stále nechápu jeho počítání znaků).
Přeji příjemné počtení!





Kapitola druhá - V obraně svobody

O roku 1454, kdy byli Boydové Jakubem II. jmenováni do šlechtického stavu, sehráli ve Skotské historii velmi důležitou roli. Hlavně tedy jejich přínos k národní svobodě v nemilosrdné a krvavé Válce za nezávislost s Angličany.

Některé zdroje říkají, že jméno Boyd pochází z Gaelského "buidhe", což znamená blonďatý.
Jiná tradice říká, že zakladatel klanu byl Simon FitzAlan (otec Roberta Boyda o kterém se mluvilo předtím. A je zvláštní, že Robert už si příjmení Boyd vzal, ale psal ho jako Boyt, s té), známý jako "Simon the fair", který byl mimo jiné mladším bratrem Waltera FitzAlana, který je znám jako předchůdce nebo zakladatel Royal House of Stewart (Stuart) (Zajímavé je, že Walter pochází z Bretaně, jeho otec byl nějaký Bretonský rytíř). To vysvětluje, proč Boydové, jinak hrdý klan s vlastními právy, jsou pokládáni za část klanu (rodinnou větev) Stuartovců a proč si dnes přivlastnili královský Stuartovký tartan, ačkoliv mají vlastní.
Jiné vysvětlení pro jméno Boyd je,že pochází z Gaelského Boid, což označuje ostrov Bute v ústí řeky Clyde.
Domovem klanu se stal Ayrshire. Poprvé se jméno Boyd objevilo na smlouvě z roku 1205, kdy Dominus Robertus de Boyd, podepsal jako svědek smlouvu týkající sporu mezi lordem Eglintonem a městem Irvine o Irvinské západní pobřeží. Rodina Boydů tehdy byla vazaly mocné Anglo-Normanské rodiny Morville, ale v první polovině 13. století získali přízeň krále a dostali do vlastnictví některé pozemky v Ayrshiru, především v Kilmarnocku.
Boydové se ale v Ayrshiru doopravdy usadili až po svém angažovaní ve Válce za nezávislost(proč mi to tak strašně připomíná Válku o Prsten???)
K obraně Skotské svobody se shromáždili v bitvě u Largs, kde byl sir Robert Boyd mezi skupinou Ayrshirských statkářů povýšených Alexandrem FitzAlanem (hlavní High Stewart), kteří byli povolaní k zapuzení vikingské invaze, která ohrožovala Alexandra III, krále Skotů a uplatňovala nárok na Hebridy (zdroj).
Varován, že Alexander připravuje osvobození ostrovů z norského područí, král Haakon IV vyslal v červnu 1263 z Bergenu mohutné loďstvo.
Jeho loupeživé námořnictvo vyplundrovalo a zpustošilo Kintyre, Bute (ten ostrov, ze kterého Boydové pocházejí) a Islay, než napadlo západní pobřeží hlavní správní oblasti Largs.
Ale vichřice zahnala hodně lodí na mělčinu pod převis Cunningham Hills v noci, ze 30 září. Nahoře na kopcích FitzAlan narychlo sestavil armádu, která zahrnovala i sira Roberta Boyda a jeho příbuzenstvo.
Skotové se ráno v prudké potyčce srazili s Nory, kteří se pokoušeli zachránit vzácný náklad z jejich poškozených lodí. Skotové je zahnali zpátky do vody a ještě ten večer se vrátili, aby škodolibě ukořistili jejich lodní náklad.
Popuzen porážkou, král Haakon nařídil další pokus o znovuzískání nákladu. Následující den, prvního října, se tedy odehrála známá bitva o Largs, což vlastně ale byla jen série neorganizovaných šarvátek.
Norové byli vytlačeni zpět ke svým lodím a král Haakon zemřel o několik týdnů později v Kirkwallu, na Orknejích (Je pohřben v katedrále sv. Magnuse (Možná ji dal postavit jeho syn, který se jmenoval Magnus???)). Ohrožení celého Skotského pobřeží a Norská invaze na pevninu byla zažehnána.
Vítězství je v Largs každý rok oslavováno obřadním spálením vikingských Dračích lodí (Anglický výraz je long boats).
Je zvláštností, že zatímco "I trust" je motto Boydů a pravá ruka pozvednuta v Benediktském gestu je erb, většina rodinných uniforem má na motto "Goldberry". To je na památku sira Roberta Boyda, který s pouhou hrstkou mužů porazil a zničil nepřátelské vojsko, několik mil jižněji od místa hlavní bitvy u Largs, v území označovaném jako Goldberry Hills.
O více než 40 let později se Boydové objevili v první linii ve Válce o nezávislost, poté co William Wallace pozdvihl korouhev odporu proti Anglické okupaci Skotska v květnu 1297. Protože byl v guerillové válce William Wallace doopravdy dobrý, jeho skupina bojovníků a svobodu zasadila Angličanům ochromující porážku, vrcholící v osvobození prakticky celého Skotska. Válka začala bitvou u Stirlingského mstu, 22 června 1298, krátce poté, co byl William Wallace jmenován ochráncem Skotska. Sir William Wallace byl ale zrazen, zajat, a 23. srpna 1305 brutálně popraven z nařízení mstivého Edvarda I Anglického (O tomhle podivuhodném človíčkovi už toho bylo řečeno hodně. Pokud by tedy někoho zaujal, doporučuji jeho stránku na wikipedii).
Hořký boj pokračoval pod vládou bojovného krále Roberta de Bruce. V roce 1306 byl Duncan Boyd zabit Angličany za zradu.
Konflikt vyvrcholil v bitvě o Bannockburn (více informací zde) v červnu 1314, kdy byla 20 000 anglická armáda poražena sotva polovičním potem Skotů.
Někdy uprostřed léta 1313 byla silná pevnost Stirling Castle obsazena anglickou posádkou pod vedením sira Philipa Mowbraye. Bruceův horkokrevný bratr Edward zbrkle přísahal, že pokud do léta následujícího roku nedobije Stirlingský hrad, vzdá se. Tato zbrklá přísaha učinila bitvu nevyhnutelnou a 23. června 1314 stanuly nepřátelské armády tváří v tvář u Bannockburnu, kousek od hradu. Tento den také Bruce zabil anglického rytíře sira Henryho de Bohan v osobním souboji. Bitva ale byla vybojována až následující den, krátce po východu slunce. Anglická jízda zbrkle vyrazila na husté řady skotských kopiníků, známé jako "schiltrons" a byla zdevastována. Ještě než slunce kleslo na západ, byla bitva dobojována a anglická armáda zničena. Samotný Edward uprchl na poslední chvíli a vyhnul se tak největšímu krveprolití. Skotská nezávislost tak byla za strašlivých anglických ztrát ubráněna, k slávě Bruceově a jeho věrné armády.
Sir Robert Boyd byl jedním z Bruceových nejschopnějších velitelů a byl za to odměněn pozemky v Ayrshiru, které Bruce odebral jeho rivalům, Balliolům. Od té doby se rodinným sídlem stal Dean Castle v Kilmarnocku. Další rodinné větve se také usídlily v Ayrshiru, jako Boydové z Mertonu, Penkilnu, Pitconu, nebo Trochrigu.
Nyní je populární turistická atrakce Dean Castle a jeho přilehlé pozemky v držení East Ayrshirské správy.
Jak vliv a síla klanu Boydů stoupala, během jejich povýšení roku 1454, rostla i jejich ctižádost a to byl začátek jejich konce.

Kapitola třetí - Zajetí a poprava
V červnu roku 1460, po smrti Jakuba II (více informací zde), Lord Robert Boyd of Kilmarnock (1. Kilmarnocký lord) byl jmenován jedním z regentů Jakuba III.

Roku 1466 získal Robertův bratr Alexander Boyd mocné posty Chamberlain of Royal Household a guvernér Edinburghského hradu, zatímco jeho syn Thomas získal vlivný post královského učitele v umění válečnickém.
K upevnění moci Boydové uvěznili krále, přinutili ho k ratifikování Act of Parlament, což z nich udělalo jediné správce království. Jejich moc byla ještě posílena, když si Thomas Boyd vzal královu sestru Marii a získal tak titul Vévoda Arranu a Kilmarnocku.
Ale bohatství a moc jejich šlechtických rivalů nakonec v listopadu 1469 vyústila v jejich perzekuci. Boydové byli předvoláni před krále a parlament a museli se hájit z nařčení ze zrady. Sir Alexander Boyd byl popraven, avšak Robert Boyd uprchl do Angle a Thomas, Lord z Arranu uprchl do exilu v Low Countries, kde nakonec i zemřel. Jeho manželství s princeznou Marií bylo anulováno a všechny jejich pozemky a tituly zabaveny.
Znovu byly navráceny až během panování Marie Stuartovny, královny Skotů (1542-1567). Lord Boyd byl věrný zastánce královny, bojující za její věc v rozhodující bitvě u Langside, 13 května 1568 (více informací zde).
Královna uprchla z Lochlevenského hradu, kde byla uvězněna poté, co byla donucena podepsat svou abdikaci před sborem Confederate Lords. Lord Boyd byl jedním z představených, kteří podepsali úpisy deklarující jejich věrnost k ní. Jejich síla se shromáždila v Langside, na jižním okraji Glasgowa. Mariina armáda, pod vedením vévody z Argyllu, byla na cestě k mohutné pevnosti Dumbarton Castle. Tam se proti nim postavil odpor, vedený jejím nevlastním bratrem, vévodou z Moray.
Obě strany po sobě začaly pálit z děl, než Agyll nařídil útok pěchoty, která se snažila dobýt si průchod vesnicí Langside, ale pěchota byla zmasakrována disciplinovanými mušketýry a musela ustoupit. Poté Moray zahájil útok jízdy na zmatené Argyllovy šiky. Pro Marii dopadla bitva katastrofálně a znamenala pro ni zvonění umíráčku. Vyžádala si více než stovku jejích zabitých nebo zajatých vojáků a Marie byla nucena uprchnout, když si naivně myslela, že bude pod ochranou Alžběty I. Lord Boyd později ukázal svou oddanost ke královně, když ji pravidelně navštěvoval během jejího dlouhého vyhnanství v Anglii, před tím, než byla popravena v Northamptonu, v Great Hall of Fortheringhay castle v únoru 1587.
Třetí Lord of Kilmarnock se postavil na stranu Hanoverian government (vláda rodu Hannoverských) v nezdařeném Jacobitském povstání v roce 1715, zatímco William, čtvrtý vévoda, prokázal loajalitu Jakobitům v povstání roku 1745, za což pak musel tvrdě platit.
Princ Charles Edward Stuart (ten, co ho zachránila Flora McDonaldová) přijel na malý vněhebridský ostrov Erisky 22. července 1745 a strávil tři dny v hlavní oblasti ostrova, v Loch nan Uamh, kde sbíral síly na útok a dobytí trůnu. Stuartovská standarta byla vyvěšena 19. srpna v Glenfinnanu na Loch Skiels a vítězství bylo docíleno v září, v bitvě o Pastonpons, na předměstí Edinburghu. Sebevědomý princ a jeho armáda měli překročit jižní hranice Londýna o měsíc později, aby tím Charles ukázal, že je právoplatný Stuart a dědic trůnu. Ale armáda došla jen k Derby a na začátku prosince se museli stáhnout zpět. Jakobité doufali, že potom budou ustupovat už navždy. Tak se odehrála bitva o Culloden, vybojována 16 dubna 1746 na Drummosie Moor, blízko Inverness. Byla to poslední velká bitva vybojována na území Velké Británie. Pro Charlese dopadla katastrofálně. Stovka klanových bojovníků zemřela na bitevním poli a stovky a stovky dalších zemřeli později na zranění a nelidské zacházení v zajetí.
Ačkoliv dva z Boydových synů sloužili v Hanoverských vojscích, čtyřicetiletý lord Boyd se spojil s princem v Edinburghu a sebral skupinu jezdců známou jako Kilmarnock's Horse. Setkali se s Jakobitskou armádou blízko Derby a utkali se v bitvě o Falkirk 17 ledna 1746. Lord Boyd byl zraněn a vsazen do vězení v Cullodenu. Největší potupa pro něj ale byla, že byl veden podél linií Hannoverské armády bez pokrývky hlavy (??????). Když ale nejstarší syn, který sloužil jako podporučík v královské armádě, viděl zoufalství svého otce, na nic nehleděl, přiskočil k němu a dal u svou vlastní čepici. Lord Boyd byl později uvězněn v Londýnském Toweru, odsouzen za zradu a souzen 28. července 1746.
Státník Horace Walpole (http://cs.wikipedia.org/wiki/Horace_Walpole), který popsal celý proces, nechal pro potomky lorda Boyda jeho portét, kde ho popisoval jako: "Vysoký a štíhlý, s neobyčejně ušlechtilou osobností, s chováním, kombinující důstojnost a pokoru. Jestliže je na něm něco k pokárání, je to jeho afektovanost a jeho pečlivě upravené vlasy, ale to co říkám, neznamená, že na něm hledám chyby, tím chci říct, jak malé chyby se na něm dají najít."
Lord Boyd měl mnoho příležitostí couvnout a zachránit si život. Mohl se podvolit soudu a vzdát, mohl uprchnout z bitevního pole, mohl žadonit o milosrdenství, ale on se k tomu nikdy nesnížil a nikdy neustoupil. Jeho hlava spadla pod úderem katovy sekyry na Tower Hill 18. srpna 1746. Titul Boydů byl zapomenut a nejstarší syn lorda Boyda si vzal příjmení Hay podle rodinné strany své matky a převzal vévodství v Errolu roku 1758.
Až roku 1941 si bratr dvacátého druhého vévody z Errolu znovu přivlastnil hrdé jméno Boyd a titul Lord of Kilmarnock.

Kapitola čtvrtá - Věda a umění
Velké množství Ayrshirských Boydů přesídlilo do Irska během událostí známých jako Plantation of Ulster (asi osidlování určitého území) 1609-1613. Hodně dalších později emigrovalo do USA, zatímco ostatní tam emigrovali ze Skotska, protože chtěli v Americe začít nový život.

Louise Arner Boyd, narozena 1887 v San Rafaelu, byla uznávaná Arktická výzkumnice a první žena, která přeletěla nad severním polem, což provedla, když jí bylo 68.
Protože se narodila do bohaté rodiny, neměla problém zaplatit a vést svou vlastní expedici v roce 1928, což byl neúspěšný pokus najít Norského výzkumníka Roalda Amundsena, který zmizel při pokusu najít Italského vědce Umberta Nobileho. Navzdory jejímu neúspěchu jí Norská vláda dala cenu Chevalier Cross of the Order of St Olav. V letech 1931-33-37 vedla Louise vědecké výpravy na východní a severovýchodní pobřeží Greenlands a území poblíž De Geer Glacier, které je nyní přejmenováno na Louise Boyd Land. Neohrožená vědkyně zemřela v roce 1972 a před svou smrtí byla mimo jiné zaměstnána jako technický expert U.S War Department během druhé světové války.
Sir John Boyd-Orr, první baron Boyd-Orr, narozen roku 1880 ve vesnici Kilmaurs, blízko Kilmarnocku, byl doktor a biolog, který v roce 1949 získal Nobelovu cenu míru za šokující výzkum týkající se jídla (tak z toho jsem totálně nemohla. Jídla, jo jídla!!! Příbuzný Peregrina Brala dostane cenu za výzkum jídla J ) a jeho práce v United Nations Food a Agricultural Organisation. Boyd-Orr daroval své peníze, které doatl z ceny, na vytvoření spojené světové vlády a světového míru.
William Merric Boyd (také skvělé jméno…), narozen v Austrálii v 1888 byl zakladatelem opravdové umělecké dynastie. Umělec, sochař a keramik Boyd, který zemřel v roce 1959, je znám jako zakladatel Australské hrnčírny (anglický výraz byl studio pottery ???). Byl otec umělců Arthura a Davida Boydových a sochaře George Boyda, zatímco jeho sestra byla malířka Kelen Red a jeho bratry spisovatel Martin Boyd a krajinář Penleigh Boyd.
Důležitá postava v moderní literatuře je i spisovatel a scénograf Skotského původu William Boyd, narozen v Ghaně v roce 1952. Vzdělání William dostal v Gordonstown school ve Skotsku a na univerzitě v Nice, Glasgowu a Oxfordu. Svůj první román Správný chlap v Africe publikoval v roce 1981, zatímco pracoval jako profesor angličtiny v Oxfordu. Další romány jako Brazavilská pláž a Zmrzlinová válka přispěly k tomu, že byl jmenován Companion of the British Empire (C.B.E.) v 2005. (A, což se tady nepíše, napsal mimo jiné dobrodružství… agenta 007! Ano, je to tak. William Boyd je duchovní otec Jamese Bonda (proto tak podobné příjmení…) a kvůli tomu se mu klaní tisíce lidí po celém světě).
Co se týče jeviště, za zmínku stojí William Boyd (to už máme třetího…), herec narozen v Cambridgi v Ohiu v roce 1895 a který začal svou kariéru v tichých romantických filmech, ale který se proslavil jako kovbojský hrdina v Hopalong Cassidy.
A konečně, Billy Boyd, narozen v Glasgow v 1968 je Skotský herec, nejvíce znám roli hobita Peregrina Brala v triologii Pán prstenů (2001-2003). Mimoto hrál i Barreta Bowdena ve (2003) filmu Master and Commander: Odvrácená strana světa (když už jsme u toho, nevíte náhodou někdo, kde se to dá stáhnout česky?). Talentovaný kytarista, bubeník a zpěvák Billy Boyd vystudoval dramatická umění v Royal Scottish Academy of Music a Drama a je také divadelní herec.

Podívejte se sem. Je to anglicky, ale řeknu vám, že budete mrkat, co tam toho na vás vyleze…
Ještě dodám, že nyní je vůdcem klanu Alastair Boyd, sedmý klanový náčelník.
A tady ještě fotka Dean Castle, sídla klanu.



Nepodařilo se mi zjistit, nakolik je Billy Boyd s tou hlavní větví příbuzný. To bych musela mít rodokmen, spoustu trpělivosti a matrikáře. Ale usuzuji, že bude celkem blízký příbuzný, protože se narodil v Glasgow, kde vlastně ta hlavní rodinná větev žije. Dále mohu usuzovat blízkou příbuznost z toho, že poctivě nosí tartan klanu Boydů, což by asi, pokud by byl vzdálený příbuzný, nedělal.

Takže jste si mohli přečíst dějiny klanu Boydů. A výsledek tohoto tisíciletého vývoje?


11/09/2014

Nildanya - Kapitola druhá

Druhá "kapitola" a druhé ponoření do Smíškova nádherného světa, který kazí jen jediné - jeho mladší bratranec. Kapitola se odehrává v někdy v době od Pipinovo dvou do jeho tří let let, a konečně v ni Smíšek pochopí, proč Perla, Berunka a Barvínka tolik žárlí. Pokud bych opět byla mimo, co se klukovského způsobu myšlení píše, opravte mě (a to platí i pro všechny následující kapitoly).



Kapitola druhá

"Smíš-ku! Smíš-ku!" rozesmál se Peregrin Bral a rozběhl se vstříc svému staršímu bratranci. Smíšek ho otráveně objal a nevšímal si, jak kolem něj Pipin nadšeně poskakuje.

"Konečně máš bratrance, se kterým si můžeš hrát," usmála se Esmeralda Brandorádová a postrčila Smíška do dveří. "Tak si hezky hrajte! Zítra si pro tebe přijdu!"

"To je vážně úžasné," zabrumlal Smíšek a kopal do kamínků na cestičce, před norou strýčka Palladina Brala.

Esmeralda se na něj jen usmála a upravila mu jednu hnědou kšandu, která se mu svezla přes rameno. Polibkem se rozloučila se svým bratrem, zamávala Smíškovi, a odešla.

"Vítej u nás!" pozdravil Smíška Palladin a potřásl mu rukou. "Jsem rád, že už jsi tady. Pipin se po tobě pořád sháněl. Poté, co se naučil vyslovovat tvé jméno, neříkal skoro nic jiného. Pořád jen volal Smíš-ku Smíš-ku. Bylo to k nevydržení," rozesmál se starší hobit a pohladil Pipina po vlasech, "myslím, že si tě doopravdy oblíbil. Má jen tři sestry a tak potřebuje klučičí společnost."

Smíšek se usmál. Kdyby nebyl na Pipina tak naštvaný, možná by mu ho bylo docela líto. Jeho mrňavý bratranec si totiž vyfňukal, že k němu on, Smíšek, musí přijít na návštěvu. Smíškova matka se toho okamžitě s nadšením chopila a dohodla se se svým bratrem, že u něj Smíška nechá přespat. Takže Pipin zase dostal, co chtěl. Smíšek se divil, jak může být jeden malý hobit takhle tvrdohlavý.

"Holky jsou vzadu na zahradě, jděte se s nimi pozdravit. Já zatím připravím svačinu," pokračoval Palladin s úsměvem a zřejmě si nevšímal Smíškovi trpkosti.

Slovo 'svačina' Smíška trochu rozveselilo, ale přece ne dost. Znechuceně se podíval na svého bratrance, který mu svou malou packou svíral ruku, vítr si pohrával s jeho hnědými vlasy a on se nábožně díval nahoru na Smíška. Byly mu teprve dva roky.

"Tak pojď," vzdychl Smíšek, popadl Pipina, který se tvářil jako by se mu splnil celoživotní sen, do náruče a odešel s ním dozadu na zahradu.

Okamžitě k němu dolehl zvuk výskajících hlasů. Berunka s Barvínkou se honily mezi stromy a vesele na sebe volaly. Perla nebyla nikde k nalezení, ale Smíšek předpokládal, protože jí bylo už sedmnáct, že se raději prochází někde venku s některým mladým hobitem.

"Ahoj!" pozdravil je nahlas a obě hobitky ztuhly.

Smíšek postavil Pipina na zem, ale ten se okamžitě snažil vydrápat zpátky nahoru a vytahával Smíškovi košili.

"Ještě že už jsi tady," pozdravila ho Berunka a na pozdrav ho políbila na tvář. Barvínka mu potřásla rukou a zamračeně pozorovala Pipina, který se úporně snažil stáhnout Smíška tak nízko, aby na něj mohl vylézt.

"Tak si pojďte hrát s námi," přerušila trapné ticho Barvínka a plácla Smíška přes ruku. "Máš jí!" Smíšek se rozesmál, odstrčil Pipina a začal ji honit. Po chvíli se k nim přidala i výskající Berunka a honička vypukla nanovo. Pipin si sedl na zem, pofňukával a uslzenýma očima Smíška sledoval.

Takhle ho našla až Perla, která se mezitím vrátila z procházky a teď se přišla podívat, co se děje, protože tři hobiti dělali víc hluku než Brandyvína po jarním tání.

"Ach ty můj chudáčku," vykřikla a sedla si vedle Pipina. Otřela mu oči svým rukávem. "Oni tě tu nechali?"

Pipin přikývl a vysmrkal se do jejího kapesníku.

"Smíš-ek!"

Perla se na něj zamračila. "Ošklivý hobit, když tě tady takhle nechal. Chudáčku," řekla a posadila si ho na klín. "Nechtěl bys jít se mnou zpátky domů?"

Pipin rázně zavrtěl hlavičkou.

Barvínka právě zakopla a spadla do trávy a Smíšek se celý zadýchaný posadil vedle Pipina s Perlou.

Pipin k němu natáhl ručky a rozzářeně zavolal: "Smíš-ek" vykroutil se z Perlina náručí a přelezl na Smíška.

Perla sjela Smíška pohrdavým pohledem a okamžitě uraženě odešla. Smíšek se na ni vylekaně díval a snažil se od sebe odstrčit dotěrného Pipina.

"No tak, nech mě, Pipe," zabručel a tázavě se podíval na Berunku s Barvínkou, které stály kousek od něj a zamračeně se na ně dívaly. Smíšek nakonec zvedl Pipina do náručí a přešel k nim.

"Co se Perle stalo?"

Barvínka se zamračila ještě víc a odvrátila se od něj. Smíšek postavil Pipina na zem a chytil Berunku za ruku.

"Řeknete mi někdo, co se děje?"

Berunka se mu tvrdě podívala do očí. "Děje se to, že nám bereš našeho bratříčka."

Smíšek zalapal po dechu. "Cože?!"

"Je to tak!" přerušila je Barvínka. "Nevíme, co jsi s ním udělal, ale vypadá, že je tebou úplně posedlý. Pořád se po tobě ptá. Má tě daleko raději než své vlastní sestry a to tě viděl asi jenom třikrát. Ale my to nedovolíme. Nedovolíme, abys nám ho zkazil," řekla a dloubla ho prstem do hrudníku. Byla rudá vztekem a ochranitelsky Pipina objímala. Smíšek se zatvářil naprosto zmateně.

Ale Barvínka pokračovala dál. "Však my víme, co pořád provádíš. S tím Frodem Pytlíkem. Kradete hobitům ze sadů ovoce a vůbec. Provádíte jen samé lumpárny," obvinila ho Barvínka.

"A my nechceme, abys zkazil i našeho bratříčka," uzavřela Berunka.

Smíšek pokrčil rameny. To co říkaly o Frodovi byla pravda, ale jinak… "Já se s ním kamarádit nechci. To on se na mně pořád lepí," řekl a šlehl po Pipinovi znechuceným pohledem. Berunka se nadechla.

"Svačina!" ozval se hlas jejich matky Rosany. Berunka se na sebe s Barvínkou podívaly a obě se rozběhly ke dveřím. Smíšek si těžce povzdychl, zvedl šťastně se tvářícího Pipina a rozeběhl se s ním na jídlo. Pomalu mu začalo docházet, co Pipinovo sestrám vadí. Chtěly mít Pipa samy pro sebe, jako své miminko, aby se o něj mohly starat a hrát si s ním holčičí hry "na maminku a tatínka" a podobně. Ale pak přišel on, Smíšek, Pipin se na něj upnul a Berunce s Barvínkou se jejich sen začal rozplývat před očima. A to nemohly dovolit. Jediný problém ale byl, že Smíšek rozhodně Pipinovo nadšení neoplácel. Byl by mnohem raději, kdyby Pipin zůstal se svými sestrami a neotravoval ho. Ale jak to má vrcholně podezřívavým Pipinovo sestrám vysvětlit?



Smíšek klidně spal. Bylo mu jedenáct let, ale vyrostl o tolik, že vypadal alespoň na třináct. Také byl na to náležitě hrdý. Zdál se mu krásný sen a on si užíval alespoň chvilku klidu. Spal totiž v noře svého strýce Palladina Brala. Byl k Bralovým pozvaný na týden, aby si hrál s jejich nejmladším synem, Peregrinem. Pipin Smíška pořádně štval. Vytrvale za ním lezl a nenechával ho ani chvilku o samotě. Pořád si s ním chtěl hrát a i když se na něj Smíšek zlobil, nebo mu nadával, měl na tváři blažený výraz. Evidentně byl nadšený, že zase může být se Smíškem.

Najednou s sebou Smíšek trhnul. Někdo mu položil ruku na rameno.

"Cso ssse dějjje?" zamumlal v polospánku a otevřel oči. Před ním stál Pipin v bílé noční košili a za sebou táhl obrovského, plyšového medvěda.

"Co zase chceš?" zeptal se Smíšek unaveně.

Pipin na něj vykulil zelené oči a zašeptal: "Já nemůžu ušnout."

Smíšek zavrčel a pokusil se zahrabat pod peřinu. Pipinova malá ručka mu ale nahmátla bradu a otočila ji k sobě.

"Můžu jít k tobě? Já še bojím a je mi žima," zašišlal Pipin a zamrkal na Smíška. Smíšek se neochotně odvalil a Pipin si radostně vlezl k němu. Obrovského medvěda mu přitom strčil přímo do obličeje. Smíšek se odvrátil a snažil se ignorovat Pipinovo tělíčko, které se k němu přitisklo, a navíc ho ještě Pipin oběma rukama objal. Věděl, že kdyby na něj zařval, ať ho neotravuje a vrátí se k sobě do postele, Pipin by byl schopný jen pokrčit ramínky a dál na něj vytrvale kulit smutné, zelené oči, dokud by se Smíšek neslitoval a nedovolil mu, aby si vlezl k němu.

"Jši můj nejlepší kamalád. Můj Smíšku," oznámil mu Pipin vážně a přitiskl se k němu co nejpevněji.

Smíšek jen zavrčel a znovu usnul.


09/09/2014

Zombie tag

Po dlouhatánské prodlevě (je dost obtížné udělat takhle složitý tag ve třech) konečně hlásíme, že se také zúčastňujeme zombie tagu. Ale protože jsme to my a my neděláme nic normálně, rozdělily jsme ho na dvě části. První normální a druhou… však uvidíte…






První dvě postavy jsme vybíraly z knih: Irith - Eragon, Delfi - Medvídek Pú, Polly - Kronika rodu Spiderwicků


Jako první by zemřel…

Irith: Eragon. Žádná škoda, sice si umím představit, že by to dopadlo lépe (Arya), ale také to mohlo dopadnout mnohem hůř (Orik).

Delfi: Klokánek. Ach jo, vážně? Zrovna takové roztomilé, malé mládě. Klokanice by umřela žalem.

Polly: Jared. Doufala jsem v jeho pomoc, ale co už. Kašlu na něj ;)



Abych se zachránila, strčila bych zombíkům do náruče….

Irith: Tady to bylo zajímavé. Nakonec tedy Safira, ale pětkrát za sebou mi vyšel Eragon. Takže to vypadá, že zradím Eragona, který tím pádem také jako první zemře, ale vzhledem k tomu, že je to proti pravidlům, musím za něj obětovat Safiru. Chudinka.

Delfi: Ijáčka. Tak ten by mi nepoděkoval. Melancholického starce ale není taková škoda jako veselého mladíčka.

Polly: Mallory. Tak pořád lepší ona, než já. Abych řekla pravdu, tak při prvním čtení této knihy jsem jí neměla moc ráda, takže vlastně to zas taková škoda nebude…



Další postavy jsou z knížek: Irith - Lev, čarodějnice a skříň, Delfi - Ronja, dcera loupežníka, Polly - Harry Potter a kámen mudrců



Jako první se v zombie promění…

Irith: Edmund. Chudáček, jestli jste četli deset days character challenge víte, že mám pro něj jakousi slabost… Ale na druhou stranu, přesně tohle by sedělo. Chudák Edmund si to odnese, zatímco hnusnej zrádce Aslan… no, uvidíte :-)

Delfi: Birk. To by mě zajímalo, jestli by měl pořád ty ohnivě rudé vlasy, nebo jestli by mu vybledly jako jeho kůže.

Polly: Dursleyovi. Tak to bude silný protivník. Snad to nebude úplně celá rodina až do sedmého kolene!




Kdo mě obětuje zombíkům, aby se zachránil?

Irith: Aslan. Ty zrádče! Ale já věděla, že divným, mizejícím lvům se nedá věřit… No počkej, hned zajdu za Bílou čarodějnicí a osobně jí předám kamenný nůž, aby mohla dokončit to, co jí předtím jaksi nevyšlo…

Delfi: Mattis. No počkej, ty fousatej mafiáne, dám tě roztrhat harpyjím.

Polly: Harry. Nikdy mi nebyl sympatický, ale že by byl schopný tohohle… Nemám ho ráda ještě víc!



Další oběti jsme vybíraly z děl: Irith - Záhada hlavolamu, Delfi - Z archivu Sherlocka Holmese, Polly - Pyramidy



A idiotem týmu se stává…

Irith: Mirek Dušín. Chi, to sedí :-) . Nikdy jsem ho neměla moc ráda…

Delfi: Paní Hudsonová. Taková milá stará dáma! I když, je pravda, že občas jí něco nedochází. Na její obranu lze říct, že vedle Sherlocka vypadá jako idiot každý.

Polly: Ptraci. To docela sedí. Alespoň nám někdo bude moct loupat ovoce a bude nás příjemně ovívat vějířem.




Mozek týmu je…

Irith: Jan Tleskač. No, jestli neumí zombící létat, tak nám to určitě pomůže. Unikneme jim na létajících kolech a bude to. Elegantní, že?

Delfi: Sherlock Holmes. Jop, takhle je to správně!

Polly: Těpic. Vystudovaný vrah, to se hodí. Pomůže nám ty zombíky vraždit efekt(iv)něji.



Předposlední knihy jsou: Irith - Harry Potter a Ohnivý pohár, Delfi - Brisingr, Polly - Pan Pondělí



Medik týmu…

Irith: Pošuk Moody. Ale jo, mohlo to být horší. Jen by někteří ranění mohli mít proti jeho metodám jakési námitky…

Delfi: Eragon. Díkybohu, to mohlo dopadnout hůř. Ale po jeho omylu s Elvou jsem mu nějak přestala věřit.

Polly: Vůle. Spíš v podobě žabky, jinak jí to nedovolím ;) S pomocí vědění v nejhorším případě přemluví Artura, a ten nás vyléčí tím, že nám půjčí klíč… Snad to bude fungovat.




Expert na zbraně…

Irith: Harry Potter. No, jestli se Expelliarmus počítá jako zbraň, tak máme docela slušnou šanci.

Delfi: Orik. To mi to krásně vychází. Zvlášť sekery bychom určitě měli naostřené.

Polly: Artur. S klíčem to půjde snadno. Navíc, když jsou oba spojené v meč. Tady to vypadá docela slibně.




Poslední, možná nejdůležitější postavy stvořili autoři z knih: Irith - Barva kouzel, Delfi - Hunger Games: Aréna smrti, Polly - Leviatan



Rváč týmu…

Irith: Mrakoplaš. Existuje v té knize postava, která by se na to hodila méně??? Ale půlka cihly v ponožce také není k zahození…

Delfi: Haymitch. Chcete říct, že ten ožrala by dokázal v ruce udržet něco, co se alespoň podobá zbrani?

Polly: Hromovládce. Sice to není postava, ale rváč je to určitě. Pomocí tohohle stroje zombíkům utečeme. Teda, jestli se nám ho podaří dát do pohybu...




A kapitánem týmu se stává…. (dramatická pauza)

Irith: Broadman (hostinský od Prokopnutého Bubnu). Mám dojem, že jsem právě dohrála. S ním ve vedení nemám šanci.

Delfi: Katniss. Konec dobrý, všechno dobré. Nevím, jestli je Katniss vyloženě vůdcovský typ, ale určitě je natolik statečná, aby to zvládla.

Polly: Deryn. Ukradne Alekovi senzitivního opíka (pro větší efekt) a pak nám bude radit. Když si dokázala poradit se splašeným slonem (a to dokonce i bez pěti šípů!), tak proč by si neporadila před bandou zběsilých zrůdiček.



Pravděpodobný scénář:


Irith: Počkám, až bude Eragon mrtvý a nebude otravovat. Aby čekání nebylo dlouhé, trochu mu pomůžu a strčím ho zombíkům, aby se nevrhli na mě. Kdyby s tím měl někdo problém, tak za ním hodím i Safiru. V tom ale zaútočí hnusný Aslan, jen tak tak mu uniknu (zakopnu a díky tomu mě mine). Edmund se mě bude snažit chránit, ale sám se změní v zombie. Budeme se před ním snažit uprchnout na létajících kolech. Díky špatnému vedení (že ano, Broadmane) a mé šikovnosti se ale odehraje jakási hromadná srážka. Při padání dolů na mě bude Mirek Dušín řvát, ať se nesnažím Harryho navést, aby odzbrojil Aslana, že je to nečestné a nesportovní. Po rozplácnutí se na zem nás lehce drasticky Pošuk Moody vyléčí. Raději se dáme na útěk. Mrakoplaš omráčí polovinou cihly v ponožce sám sebe, Harryho a Moodyho a já se zabiju při pokusu o útěk o jedinou pouliční lampu v okolí (a Pollyina Hromovládce). No, pamatujte, že jsem vás měla ráda, udělejte mi hezký náhrobek (Polly, víš jaký mi tam máš napsat epitaf…) a hlavně zabraňte Polly aby spáchala sebevraždu.

Jo zapomněla jsem dodat, celá ta předchozí katastrofa je samozřejmě čistě Broadmanova vina, ne aby vás napadlo něco jiného.




Delfi: Je to zlé. Přepadli nás. Birka naštěstí jen přeměnili, ale hned se vrhnul po Klokánkovi a hodil ho po paní Hudsonové. Klokánek bohužel na následky zranění zemřel. Paní Hudsonovou však trefil Klokánek ocasem do hlavy a nejspíš jí tím vymazal paměť, neboť se stále ptá, kde je Ijáček. Chudák neví, že jsem ho strčila zombíkům, aby se nažrali a nechali mě jít. Muhehe. Eragon se snaží o paní Hudsonovou starat a paměť jí vrátit, vypadá to ale beznadějně, protože naposledy jsem ji viděla, jak se tulí k jeho noze a říká: "Alíku, k noze, támhle je piraňa."

Mattis se mě sice snažil zneškodnit, ale poštvala jsem na něj Haymitche, ten když získá setrvačnost, tak ho nic nezastaví. Ani pánev.

Sherlock se ve vypjaté situaci projevil jako podporující jedinec a radí se s velitelkou Katniss, kam dál, jenže Orik se jim do toho pořád montuje, že by bylo nejlepší použít zbraně a vrhnout se na zombie. Ach bože, jak tohle dopadne?



Polly: Po smrti Jareda mu seberu kukátko a Klíč k určování kouzelných tvorů. A s pomocí kouzelných stvoření nám pomůžu proti zombíkům (teda, jestli se mě ty bytosti neleknou…:-)). Budeme se pracně vyhýbat Dursleyovým, ale díky Těpicovým schopnostem jim dokážeme utéct i po kolmých stěnách pyramidy (pokud budou čirou náhodou v okolí). Artur nám bude dodávat nové a nové zbraně, které stejně buď hned ztratíme, nebo zlomíme. Poté se všichni nějak hromadně naskládáme do Hromovládce a za všudypřítomného oloupaného ovoce se ho pokusíme rozpohybovat. Nakonec ho použijeme jako bunkr a budeme bojovat z něj. Vůle bude poskakovat okolo a všemi možnými metodami přesvědčovat Artura k půjčení Klíče, načež zjistíme, že to stejně nefunguje. Ale nakonec nás duchapřítomně zachrání Deryn, protože omylem o mě zakopne a dá Hromovládce do pohybu. Pak se ujme řízení a my všechny zombíky přejedeme a odjedeme pryč.

Tam narazím na (pravděpodobně už padlý) tým Irith a zjistím, že se to u nich jaksi hodně dost zvrtlo. A taky to, že Irith padla při pokusu o útěk, když narazila do jediné pouliční lampy v okolí a skácela se rovnou pod našeho Hromovládce.

A co bude následovat? Vždyť už jste to četli v tom jejím… Můj pokus o sebevraždu (Dala by se ta lampa využít ještě jednou?)





Asi jste si všimli, že jsme nevybíraly knihy od Tolkiena. To má svůj účel. Protože máme blog tři dohromady, rozhodly jsme se o malé netradiční zpestření. O tým Mittalmar. A protože je Mittalmar Tolkienovský blog, vybíraly jsme pouze z Tolkienových knih. A jak bychom obstály?





Silmarillion

Jako první zemře… Elwing. To byla ta, jak se proměnila na mořského ptáka, ne? Elfka, žádná škoda.


Abychom zachránily holé životy, obětujeme mrtvé armádě… Mim (Nad i má být háček naopak, ale vážně netušíme, jak se to píše). A to je kdo??? No, rozhodně nebudeme mít dost času na to, ho detailně poznat… (… a možná je to dobře….)



Dvě věže

Jako první, se v zombie promění… Aragorn). No, provozovaly jsme, že zrovna Aragorn vydrží trochu déle… ale lepší, než třeba hobiti. A alespoň se Faramir bude moci stát správcem a vládcem Gondoru.



Aby si zachránil svůj bídný život, podrazí nás… Glum. To sedí. To naprosto sedí (Ale rozhodně nezapomeneme říct Samovi, aby tě pořádně přetáhl pánvičkou)



Společenstvo Prstenu

Idiotem týmu se stává… Sauron. Chápeme, že se od levitující oční bulvy moc inteligence neočekává, ale stejně… no co, třeba ho založí levitující černá příšerka.



Aby vyvážil (a sakra, jaký slovo sem použít? Demenci nejde, debilitu také ne… doprovozujte si, co chcete, nic povoleného nás nenapadá) levitující bulvy musí se náš mozek týmu opravdu snažit. Je to to totiž… Cvali Bulva. Tak doufejme, že mu mozkové buňky fungují lépe, než jeho jmenovci….



Hobit

Ten, kdo nás (pokud ho nepostihne náhlá senilita) vyléčí ze všech (ne)možných chorob a dodá nám nový optimismus je… Gandalf. Ale jo, musíme jen doufat, že ho ta senilita nepostihne zrovna ve chvíli, kdy se nám bude holí šťourat ve zlomené noze.



A ten, kdo se vždy postará o to, abychom měly sekery proklatě nízko je… Thorin Pavéza. Upřímně to mohlo dopadnout mnohem hůř. Thorin je asi… ehm… osoba? veskrze povolaná.



Návrat Krále

Kdo se za nás postaví zombíkům? No přece… Sam Křepelka! Jen musíme doufat, že má dostatečnou zásobu pánví. Ale věříme, že když se Sam rozzuří, dokáže být opravdu nebezpečný!



A náš kapitán je… Frodo Pytlík. To perfektně sedí. Jen by se měl snažit být míň mrtvý/sežraný/bodnutý/bezvědomý. No, Delfi, doufáme, že se o nás postaráš :-)



A pravděpodobný scénář? Protože ani Irith (Pipin) ani Polly (Smíšek) nebyly vybrány, je pravděpodobné, že budou takové ty (ne)důležité postavičky vzadu, co se jen válejí smíchy a jichž se zombíci bojí i dotknout, aby se nenakazili nějakou psychickou chorobou.

Takže, na začátku asi ztratíme Elwing a Mima což je nám celkem jedno, jelikož absolutně nevíme, co to má být zač. Problém je, že se v první zombie změní Aragorn. No, nechtěla bych být na jeho místě, až to Arwen zjistí… Na Gluma si rozhodně dáme pozor, hlavně aby nepodrazil kapitána našeho týmu. Ale co, Sam ho snad ohlídá. K tomu mu dopomáhej bůh a Thorin. Pokud by ale Sam v boji s Glumem utržil nějakou ránu, Gandalf ho určitě vyléčí. A jak vyzrát na zombíky určitě vymyslí Cvali Bulva, zatímco jiná bulva bude plnit svou roli idiota týmu. Ještě že je Sauron proti zombiím imunní…