Nápad dvou spřátelených rodin vyrazit společně do Skotska se zrodil zhruba na podzim loňského roku. Následovala dlouhá řada mailů, debat a sdílení zkušeností z minulých výprav (jedinými "nováčky" jsme byly já a sestra), ze kterých se postupně vyloupl plán cesty.
Tuto reportáž napsala Třezalka.
Expedice započala v pátek 31. 6. 2017 večer. Většinu dne jsme tedy strávili nervózním poposedáváním a úvahami, co všechno nemáme. V půl desáté jsme ve vypůjčeném mikrobuse zamířili na místo srazu s Irithinou rodinou a dál nás čekal noční přesun do Amsterdamu. Nevím, jak ostatní, já jsem se moc nevyspala, fakt obdivuju tátu, že vydržel řídit a neusnout.
Sobota 1. 7. 2017
První seznámení s Nizozemskem proběhlo snídaní na benzinové pumpě. Musel na nás být zajímavý pohled, jak jsme rozespale mžourali na kelímky s čajem a pomalu přežvykovali z batohů vytažený proviant.
Během této zastávky došlo na zjištění, že holandština obsahuje slovo ook (pro neznalé - zvuk, jímž komunikuje knihovník Neviditelné univerzity přeměněný v orangutana). Objevovalo se tam na takové tabuli se zprávami. Naše skupina odvozováním došla k závěru, že fráze ook zulenyi (nebo jak to bylo) znamená opice se směje a ook nyet přeložila jako banány došly. Google je bohužel méně originální, podle něj to znamená také. Konec lingvistického okénka.
Tento den byl vůbec plný zajímavých poznatků. Tím příštím bylo, že v centru Amsterdamu se takřka nedá zaparkovat. A když, tak rozhodně ne s mikrobusem. Po několika perných chvílích se však místečko našlo.
Do odjezdu trajektu zbývalo několik hodin a čím jiným tuto dobu strávit než prohlídkou města. Za nejvhodnější způsob byla uznána vyhlídková plavba po kanálech. Musím říci, že úzká průčelí cihlových domů a nesčetné variace hausbótů mají svou poetiku.
Dalším cílem bylo hlavní turistické lákadlo města, slavné Rijksmuzeum a především Noční hlídka. Jako u všech slavných obrazů i před ní byl nahuštěn početný dav. Alespoň, že je to plátno tak velké. Tímto chci poděkovat Rosaně za kunsthistorický komentář k většině děl.
(I:Projížďka po kanálech)
(Grachty)
Po dostatečném nasycení kulturou se hlavním cílem stalo najít cestu do přístavu. Tento zcela prostý úkol se ukázal být plným komplikací.
Poznatek číslo tři: jet po Amsterdamu autem (nedejbože mikrobusem) opravdu není nejlepší nápad. Silnice jsou úzké, přecpané a hemži se cyklisty.
Poznatek číslo čtyři: Holanďané nemají rádi přístavy. Tudíž je na dálnicích naprosto neznačí. A hledejte si, který z těch názvů s velkým množstvím L, H a O potřebujete.
Poznatek číslo pět: Když už jsme u těch dálnic, najít na křižovatce tu správnou cestu je fakt problém. Navigace vám pomůže pouze ještě lépe se ztratit (zvláště, bude-li tvrdit, že jedete po poli).
Následkem tohoto všeho jsme dvakrát objížděli letiště (kolem kterého jsme vůbec jet neměli) a nálada v autě se blížila absolutní nule. Nakonec však byl nalezen i přístav, i správná loď.
Irith slibovala, že na trajektu se skvěle spí. I když to celkem houpalo, musím jí dát za pravdu.
Neděle 2. 7. 2017
První den na britské půdě a první den se slovenskou rozhlasovou adaptací Pána prstenů. Ta nás provázela po celých čtrnáct dní a ke konci už všem lezla ušima.
Po přistání v Newcastle byl naším cílem Bamburgh Castle. Ráda bych napsala, že se mi ze všech skotských hradů líbil nejvíce, bohužel to stále ještě byla Anglie. Trochu mi připomínal české hrady a zámky, až na ten výhled na moře.
(Něco pro Šárku)
(Stylová židle-stůl. Vskutku hobití, že?)
Druhým bodem programu byla slavná Rosslynská kaple. Jako většina podobných míst, i ona byla přeplněna turisty. Ano, architektonicky se jedná o velmi zajímavé místo, ale atmosféra prázdného kostela by učinila zážitek mnohem silnějším. Jak moc je to se mnou špatné, když mě v možném místě uložení svatého grálu nejvíc zaujal klokan na vitráži na počest sponzora?
Poté nás čekal pouze přesun na velmi útulné koleje v Edinburghu, našeho prvního ubytování.
(Královská jachta)
Pondělí 3. 7. 2017
V tento den došlo k prvnímu dělení skupin. Zatímco Irithina rodina vyrazila kamsi do kopců, my se vydali do historického centra Edinburghu. Zajímavé, jak se Královská míle v průběhu dne mění, zatímco dopoledne byla relativně prázdná, po poledni se už hemžila turisty a pouličními umělci (včetně holky hrající na harfu a kohosi v kostýmu Darth Vadera).
(I: A my jsme byli v parku Hollyrood - úžasná geologická lokalita na dohled od královské rezidence (kam jsme se mimochodem nedostali)
(I: Arthurovo sedlo)
(I: A pohled na Edinburg)
(Hollyrood palace)
(Queen's Marry Bath)
(I: A večer jsme ještě zašli do botanické zahrady)
(Socha :-) )
(I: Z toho absolutně nemůžu... hlídači obcházeli s kravími zvonci)
Hlavním programem dne však byla návštěva hradu, a hlavně nalezení vycpaného psa, který tam dle rodičů někde měl být. No, byl tam, ale až asi ve třetí expozici, do které jsme vlezli. Z ní jsme vyšli přímo k vystoupení dudáckého uskupení z Melbourne (paradox, co?).
Dále jsme pokračovali do Camery Obscury. K tomu není moc co dodat, to se musí zažít. Zbytek dne jsme vyplnili prolézáním krámků.
Úterý 4. 7. 2017
Další z "cestovních dní" - přesun do příštího místa pobytu s mnoha zastávkami po cestě. Tou první byl hrad Stirling. Z dálky vypadal majestátně, zevnitř byl… no, dobrý, ale to je tak všechno. Navíc celkem nepříjemně pršelo (ale jinde jsme měli na počasí fakt štěstí).
(Rekonstrukce dopadla, jak dopadla...)
Dále jsme pokračovali k bojišti a muzeu bitvy u Cullodenu. Mají to tam moc hezky zpracované, ale… trochu mi to přišlo, jako kdybychom si my založili muzeum bitvy na Bílé hoře. Ovšem takhle pěkně, včetně vlaječek dle rozmístění jednotlivých klanů na bojišti, bychom to přeci jen neudělali.
Odtamtud to bylo jen kousek ke Clava Cairns. Tyto tři mohyly obklopené menhiry jsou jedním z mnoha míst, které rodiče navštívili před dvaceti lety se zájezdem a chtěli se tam znova podívat. Co se mě týče, rozhodně to za návštěvu stálo. I když nevěřím na magická místa (jako jedna z návštěvnic, která tam pobíhala s virgulemi), své kouzlo to rozhodně má.
Závěrem dne jsme dorazili do snad nejpodivnějšího ubytování ze všech - obrovských sudů (mezi členy výpravy se vžilo označení "hobití nory") rozmístěných v borovém lese vysoko nad jezerem Loch Ness, zařízených pouze topením a stojací lampou. Najít to byl celkem kumšt (navigace opět odmítla spolupracovat), zaparkovat mikrobus snad ještě větší, nicméně oba úkoly byly zdárně splněny a my nemuseli nocovat v autě.
(I talan tam měli)
