18/06/2016

Středozemská sbírka - Irith

Je tomu pár týdnů, co Jíťa na svém blogu Ernil-i-pherianath vyhlásila výzvu, nazvanou Moje tolkienovská sbírka. Samozřejmě jsme si něco takového ani my nemohli nechat ujít a tak se s vámi v příštích týdnech podělíme o fotografie a popisky našich vlastních "pokladů". Jako první vám svou sbírku představí a důkladně popíše Irith.



Nejdříve asi budu mluvit o knížkách. Omlouvám se za kvalitu fotek, fotila jsem to hodněkrát a tahle byla nejlepší i když je trochu mázlá.


Dohromady 18 středozemských knih. To už je slušné, ne?

Zleva nahoře Hobit, ten nový, s krásnými ilustracemi, který jsem si zhýrale zakoupila i když už Hobita mám. Ale... nešlo odolat. A ty lístečky...hmmm. Pak knížka Tokienův svět. Velká, barevná a se spoustou ilustrací. Jinak informační hodnota nila nula nic. Následuje pro změnu Tolkien a jeho tajemný svět. Kniha, kterou jsme s Polly vyhrabaly o jistých podzimních prázdninách v jistém knihkupectví.

V druhé řadě zleva: Na březích Středozemě, Skutečná Středozem, Elfové, hobiti, trpaslíci a mýty a nakonec Pan Blahoš. Všechno dárky od mých rodičů.

Třetí řadu zahajuje Svět hobitů, kniha, kterou jsem dostala od tety, která vyhrabala poslední volně dostupný výtisk kdesi v antikvariátu (ale nutno říct že ta knížečka je... ne nanic, jen se strašnou spoustou chyb), J.R.R.Tolkien - spis z Irska, Zákulisí Pána Prstenů a Nedokončené příběhy (nedávno jsem zjistila, že se jim říká Nedokočky:-) ).

Čtvrtá řada a Hobití Silmarillion, Silmarillion (ach ta nezamýšlená ironie), Společenstvo Prstenu a Návrat krále.

V poslední řadě pak Hobit, Melwen (ten obrázek je prý z kalendáře, protože obálka byla tak strašná, že se na ní nedalo dívat) - knížka od Laisi, kterou jsem vyhrála na Nostě kvůli jednomu zajímavému zvyku, a Dvě věže nakonec.

Celkem slušná sbírka, ne? Pak mám ještě doma Atlas Středozemě a Filmového průvodce, ale to není moje, jen půjčené (přes rok :-) ).

Následuje sbírka obrázků, z většiny zabírající moji slavnou pravou stěnu :


Všechno Středozemské, či se Středozemí spjaté obrázky od mých kamarádů.

Zleva nahoře krajinka Rohanu s řekou Angren od Šárky, kterou jsem si vyškemrala v rámci rozdávání starých obrázků.

Pak portrét plavína od Tani, který mi hrozně, ale strašně moc připomíná Smíška z filmu. A je naprosto super.

Barvínek od Tani, který jsem dostala na Volání Rádovských. Prý má špatně listy, ale tss, podle mě je dokonalý.

Vlevo Varda z téže akce jako Šárčina krajinka. Nevím proč Varda mě se prostě ten obrázek strašně zalíbil.

Další krajinka, tentokrát Roklinka. Připomíná mi to jistou oblast v Čechách, kterou celkem dobře znám.

A úplně vpravo obrázek hobita. Nebo spíše, jak jsme to překřtili, obrázek Pipina, tak o deset, dvacet let staršího, co už má trochu upito. Tato úžasná ilustrace byla vystavena na Conu v rámci Elfohobitího koutku a pak mi bylo dovoleno si ji ponechat.

Pod tancujícím hobitem pak Dno Pytle. Další obrázek z Conu, který jsem se zákeřně přivlastnila a teď mi zdobí pokoj.

Vlevo od Dna Pytle Pipin s palantírem, dárek k Nostě od Tani. Ona sice nadává, že se jí to nepovedlo, ale... když jde o palantír, jakékoliv pochybnosti musí stranou.

Dále vlevo opět Pipin, tentokrát obrázek od Vendy, který mi dala na našem prvním blogerském srazu tehdy v Praze.

Vpravo od něj druhé Dno Pytle, tentokrát ofocené, originál má Polly, opět z Conu.

A ještě vpravo obrázek mě a Polly jako Pipa a Smíška také od Šárky. Opět ofocené, originál má Polly. Obrázek vznikl tuším že v poRadostinovém opojení a udělal nám velkou radost.

A úplně dole nakonec veverka od Polly, kterou mi dala k narozeninám a která... může být Středozemská, proč ne? Minimálně je od mého Smíška :-).

Jako třetí věci kostýmové. Původně jsem to chtěla zařadit pod Ostatní, ale tam toho bylo tolik, že jsem se to rozhodla rozdělit.


A pár detailů s popisy...


Helma - Věc, kterou jsem překřtila na elfskou helmu. Ano, elfskou. Z toho vyplývá, že já jim moc neužiju, takže mohu zájemcům zapůjčit (nebo můžeme stvořit zase nějaký film či klip :-) ) Tato helma byla původně součástí kostýmu Pallas Athény na jisté vystoupení. Je dělaná podle modelu fanouškovské helmy hokejového klubu Sparta a vyráběl ji můj táta (hřeben pak vyrobila má maminka).

Oranžová šála - Jedna ze tří Pipinovských šál. Tahle je ta ona z Šedých přístavů. Schválně si najděte fotku, je naprosto přesná. Tato zakoupena v Krumlově, před vystoupením Hlasů Středozemě. Mimochodem, nedávno mě šokoval Finrod, má podobnou šálu, také z Krumlova. Že by se elfík rozhodl jít ve stopách hobita?

Lorienské lístečky - Dohromady čtyři. Ten největší a dle mého nejhezčí je moje ruční práce, upatláno z fima v rámci našeho prvního kostýmu na premiéru třetího Hobita. Ovšem protože Polly se ten její neustále rozpadal, zakoupila nám onen lesklý dole a ten velký zůstal na výstavku. Potom na Radostinách vznikl onen malý plstěný. Dárek od Polly, která ho vyrobila i pro mě, jelkož já v tu dobu byla doma a myslela, že umřu. A poslední, kožený, dárek od Šárky k Vánocům. Nosila jsem ho dlouho na klopě kabátu, ale pak mi upadl a nevím kde je :-(. Tenhle je od Polly, který vyhrabala s tím, buď je to ten můj, který se k ní dostal nějakou náhodou, nebo jakýsi přebytečný...


Košile - Reprezentace mého stávajícího kostýmu, čítajícího několik dalších částí a několik ve výrobě. Super bílá košile, s výšivkou a se stojáčkem, od Pomněnky z jistého brněnského sekáče.

Váček - Další pozůstalost z jednoho naprosto špatného, ale ve výsledku vlastně prospěšného Tolkienistického tábora.

Pásek - Z jiného tábora, tentokrát Narnijského, ručně mnou kovaný pásek s N-kem. Proč jsem ho sem přidala? Protože věřím, že se ještě bude hodit.

Přívěšek - O něm tu už řeč už byla v Já obrazem.

Sponka do vlasů s hobitími lístečky - Dárek od babičky, zatím jsem ji nikdy nepoužila, ale opět věřím, že to je super pamětina a ještě bude mít své využití.

Náramek - Dárek od Tani k Nostě. Mám ho tu spíše proto, že je od Froda, než že by vyjařoval něco vyloženě Středozemského. Smíšek ten svůj svědomitě nosí, ten můj zatím visí na háčku, nějak se mi po špatné zkušenosti s tím minulým (úžasný náramek od Smíška, který jsem ztratila - sklouzl mi z ruky) nechce ho nosit a riskovat ztrátu.

Přívěšek s hrochem - Dárek od Polly z Japonska. Keramický přívěšek se zeleným hrochem. No hledejte tam něco nesymbolického :-). Nenosím ho, protože by se poškrábal od toho druhého přívěšku. Zatím mi visí vedle obrázku plavína, kteý mi tak krásně připomíná Smíška :-)

Tři placky s hláškami z Hobita - Kdysi probíhala po Pražských knihovnách soutěž k prvnímu filmu Hobita. Mělo se navštívit několik vybraných knihoven, tam najít otázky a pak na ně odpovědět. Tuto soutěž jsem absolvovala s Polly na samém počátku našeho přátelství a věřím, že to byla další předzvěst toho, jakým směrem se mé další působení bude odvíjet. Hra to byla skvělá. Luštily jsme runy, jely do Hůrky, chytaly po Praze soudky... no a na konci jsme vyhrály soubor placek s hláškami. A tyto tři mi zbyly, zbytek jsem rozdala a provozuji, že i tyto najdou své majitele.

Dřevená placka s nápisem Irith - Tímhle mi naprosto vyrazil dech můj děda. K vánocům mi dal tuhle úžasnou, nádhernou a dokonalou dřevěnou placku, ručně vyrobenou z, snad, zimostrázového dřeva :-) Jedna z mých nejoblíbenějších součástí "kostýmu".

Placka I am not short I am a hobbit - Představte si, že přijdete ze školy domů a ve schránce na vás čeká obálka s touto plackou a odkazem na jednu super stránku o Středozemi. Tak přesně to se mi stalo. Jak se ukázalo, dopis byl od Ettelwen, která mi, doteď nevím proč, ale to mi možná ještě přidává na radosti, poslala tohle poštovní překvapení. Ještě jednou, díky moc! Placku jsem nosila na batohu, ale poté, co jsem jí počtvrté jen tak tak zachytila a odvrátila tak nenávratnou ztrátu,jsem jí uložila bezpečně uvnitř. Nemáte někdo nějaký tip, jak ty placky zajistit proti odpadnutí?

Placka s mittalmarovským M-kem - Když jsem k nám do Mittalmaru konečně přibrali i Frodíka - Tani, přišlo nám se Smíškem, že by bylo vhodné ji a Pomněnku nějak oficiálněji přivítat. A jako jednu z věciček jsme vyrobili i tyto brože. Já pro Poly a Tani, Polly pro mě a Pomněnku.


Batoh - Batoh od mojí drahé maminky k vánocům. Dokonale hobití, z army shopu :-)

Dýmka - S Polly jsme ke Dni hobitů dostali do Pomněnky tyto skvělé, dokonalé hobití dýmky. Nevím jak dlouho to sháněla, ale nutno říct, že na fotkách s tím vypadáme epicky.

Šála ze skotska - Pipinova šála číslo 1. Taková ta co mění historii. Zakoupena byla, aby vypadala jako ta Pipinova z filmu. Nevypadá tak. Ale vstoupila do obecného podvědomí tak moc, že za mnou lidi chodí a diví se, že ta filmová je jiná a že by přísahali, že vždycky vypadala jako ta moje... A pak je samozřejmě ze Skotska, takže má bod navíc.

Šála z Irska - Druhá šála, tentokrát z Irska. Má tu výhodu, že je lehká a dá se nosit i v létě. Vypadá skoro přesně jako ta, co měl Pip na Samově svatbě.


Kopí - Moc dlouhé, aby se vešlo na fotku celé, tak aspoň ratiště. Další šást kostýmu Athény a další část potenciálního elfího kostýmu... Mimochodem, to je TO kopí, se kterým jsme měřily ony pláště a způsobily menší destrukci bytu.

Meč dlouhý - Další táborové vybavení. A další adept na elfské vybavení.

Meč krátký - Dokonalý hobití mečík, pozůstalost z onoho Tolkienovského tábora. Na těch úplně prvních fotkách mě a Polly jako Pipa a Smíška máme právě tyhle mečíky. Jejich jediný problém je, že jsou dřevené, takže si budu muset pořídit nějaký larpový.

To by bylo ke kostýmům. A poslední část. Ostatní. To bude na dlouho.


Všechno, co jsem vybrala do své Středozemské sbírky, nálepka Ostatní. Vezmeme to popořadě.


Vstupenka na koncert Hlasů Středozemě v Salmovské - Ano, pořád ještě si schovávám tuhle vstupenku. Jednak proto, že se mi vizuálně líbí (a pořád mě fascinuje ta písnička, na nich napsaná - jak, jak mohla Aredhel jen podle prvního řádku poznat, co za středozemskou postavu ji zpívá???) a pak proto, že je to součást... vzpomínek.

Vstupenka na premiéru třetího Hobita - Jaké bylo mé překvapení, když jsem v peněžence našla tohle. A jak jsem ráda, že jsem to tenkrát nevyhodila.

CD - Obal na CD s Doubravčinými písničkami. Toto zastupuje i CD Hobita, které jsem prostě nenašla a další Doubravčiny CD, které má někde sestra.
A také je tato pamětina dost spojená s Voláním Rádovských... víme proč :-)

Program TolkienConu - Mám schované programy a brožurky ke všem těmhle akcím. Prostě součást kultu.

Dřevěná vidlička s palantírem a pírkem čehosi - Dárešek od Aredhel k Volání Rádovských. Pamětiny stvořené ze všeho přebytečného, co doma našla. Je to holt Noldor, žádná charita :-) A je to jedná z mých opravdu oblíbených pamětin.

Papírová kytička, zavíratelná- Od Falka, k Nostě. Připomenutí toho, že dokud se neotevřeme světu, nebude květ v nás vidět.

Pohlednice s Pipinem - Od Pomněnky, jako pamětina o Novoroku. Naprosto dokonalá! Netuším, jak ji sehnala, ale... slinty slinty. Jaké bylo mé překvapení, že Jíťa jich má celou sbírku. Naplánujeme velkou hobití loupež?

Jízdenka na trajekt do Irska - Protože Irsko, protože zelené kopečky a protože čekání na Boyda a Monaghana (viz. reportáž).



Podpis Kořena - Onen slavný autentický podis Kořena, který jsem si vyškemrali v zoo.

Podivné obrázky na poskládaném papíře - Obrázky lidí, na kterých mi záleží, nakreslených jako semínka. Uděláno k programu Nosty. Celkem to vyšlo, chválně kdo se poznáte (Aredhel se omlouvám předem, ta se mi povedla nejméně).

Lampion s vystřihnutými znaky tengwar - Náš památný lampionek na OZP, vyrobený Polly a přechovávaný u mě. Obdiv sklízí každoročně (...dvakrát) :-)

Kresba dívky - Od Delfi kresba dívky, co měla být Faramir. Protože mě tohle ztvárnění Gondorského správce dost fascinuje.

Obálka s norou a podpisy - Dopisy od Polly ze skautského tábora a ty nejlepší dopisy, které jsem kdy dostala. S podpisy jejích kamarádek jako postav ze Středozemě.

Mapa od Tani - Mapa k mé přednášce na Conu, vyrobená za jednu noc (promiň!).


Vykukující dopis - Dopis od Polly, který sem patří i když obsah je příliš soukromý než abych ho mohla vyfotit celý.

Čarodějky ze země Oz - Totální kravina, fakt divný film, kde má ovšem hlavní roli Billy Boyd. No jo, zamilovaná puberťačka.

Okno hobití nory - Okno oné slavné stanové nory na Conu


Krb od nory - Stejné jako s oknem. Ruční výroba, při sledování prodloužených verzí hobita 3.

Drátkovaný stromeček - Další památka na Radostiny, tentokrát na Bílé Stromy Gondoru, které jsme tam vyráběli.

Hrnek se šálou - Když se ukázalo, že budeme na tábor potřeboval nějaké snadno odlišitelné hrníčky, zrodil se nápad. Ten byl realizován v Maříži, kam jsme jeli o prázdninách na výlet. Udělala jsem tam dva hrnečky, jeden se šálou pro me a jeden s vestou pro Smíška. Tohle je ten můj, sice je už trochu kleplý na okraji, ale jinak se mi fakt líbí.

Báseň - Básnička, kterou pro mě Polly kdysi napsala. Moc hezká a taková... hobití. Se spoustou vzpomínek. Visí mi spolu s tou veverkou nad postelí, je dokonace zasklená a ze stavu onoho skla (jako že je nerozbité) je krásně vidět, jak moc si jí vážím.


Obal od dárku s andělíčkem a nápisem Pipin - Kamarádům občas dáváme s Polly hádanku "Poznej umělecké dílo". Toto bylo takové předznamenání od Delfi, o jaké dílo se bude jednat. Víte?

Obal s nápisem - Obal na dárky ke Dni hobitů od Pomněnky. Protože vlídná slova vždy potěší a sestřenka jich má víc než dost.

Krabička od zápalek - Tuto krabičku od zápalek jsem dostala na Nostě. A všimli jste si toho obrázku na ní? Vybráno náhodně. Někdo má holt štěstí. (Pro nevidíci - je tam několik bílých koz)

Fotka v rámečku - Od Vendy, zarámovaná fotka z našeho prvního blogerského srazu. Jo, to byly časy... Tuším že dárek k vánocům.

Nápis Mittalmar - To jsme jednou o výtvarce dělali historické nápisy... Tématicky zeleno žluté, netématicky gotické písmo.

Zelená visačka - Ke Dní hobitů pamětina od Toda. Na jedné straně s nápisem Nerušit - jím a na druhé s Nerušit - spím. Kdepak je Todovi teď konec...


Poslední sbohem - Vytištěný text písně Last Goodbye, jak ji pro mě přeložili mí kamarádi z Radostin. Věřte mi, kdybych si měla vybrat tři věci, které mi kdy udělaly největší radost, tahle by mezi nimi byla určitě. Přo vzpomínce na to, jak mi ji poprvé zpívali mi vhrkávají slzy do očí ještě teď, po roce. Tam dole krásný obrázek nás šesti z Radostin, jedna z mých nejoblíbenějších fotek vůbec. Jo, Radostiny...

Nora - Dárek od mé sestry k narozeninám, vyrobila mi tuhle krásnou noru. Uvnitř je několik obrázků jako možností na pozadí - vnitřek nory, Prstýnek...

Kamínek - Kamínek od Smíška, jeden z artefaktů dvojičkového programu na Nostě. Protože kamínek nikdy nepřestane být kamínkem, ale je možné mu pomoct a z té vody ho dostat.

Obrázky s norou - Sestra mi připravovala svačinu, když jsem měla narozeniny, a přidala mi k ní i tyhle obrázky a krátké vzkazy. A já si je schovala, protože jsem na svou sestřičku neskutečně hrdá, jak milý a odhodlaný to je hobit.

Divný náhrdelník - Taková ta šílenost, co jsem vyrobila na Branách léta, v naivní představě že to dám Smíškovi. Je to totálně divné...

Obrázek hobita - Od Gilly, opět ke Dni všeho hobitstva. Strašně mi připomíná Pipa.

Nápis - První heslo blogu "Hobiti jí jen jednou denně, od rána až do večera". Tuším že tahle památná hláška je Pollyina. Dílko vzniklo opět ve škole, jinak bych tam dala "Hobiti jsou jako hermelín. A Kozk je jako USA"



PF - Krásné zelené PF od Yavanny. S vyobrazením krásné krajiny Kraje a osobním přáním.

Skládačka s obrázky ze Společenstva, Dvou Věží a Návratu Krále - Když jsem od strejdy a tety dostala DVD s PP, jako dárek k tomu byly i tyhle skládačky. Různé postavy z filmu, které, když se správně složí, dají na druhé straně obrázek Prstenu. Moc hezké na dlouhé zimní večery.

Lístek se rčením "Podívej se na svět jeho očima" - Z Nosty, připomínka toho, co udělá mému nejlepšímu kemarádovi nejlépe. Aneb, jak bycházet se svými bližními, podívat se na svět jejich očima. Jo, kdybych tohle uměla...

Podívný přívěšek alias luneční hodiny - Vyhrála jsem ho na Nostě v Lístečkové buchtě od Laisi. Nikdo netuší, jak to funguje, údajně to mají být sluneční hodiny... rozhodně se s tím bude ale skvěle machrovat...

Žlutá žirafa - Dárek od Pomněnky ke Dni všeho hobitstva. Leží vystavená na poličce, občas spadne na zem... taková hezká připomínka na to co bylo a co (snad) zase bude.

Mušlička - Mušle z Atlantiku z Irska. Když jsem tam na podzim s Polly byly, napadlo nás nasbírat co nejvíc mušlí, vyčistit je a pak je dát našim kamarádům ze Středozemě jako takový neobvyklý dárešek. Takhle mušličku dostali Mittalmarovci (tento výraz je poněkud zvláštní... hlavně když ho používám já. Abych osvětlila o co jde, jak to shrnula Pomněnka. "Mittalmar, to jsme my čtyři - Pomněnka, Irith, Polly a Tani. Ale Mittalmarovci, to je i Šárka, Aredhel, Třezalka a další, co s námi tvoří takovou tu skupinku generace... Mittalmar :-) ), Písně Středozemě, Tom Hraničář a další a další naši známí a kamarádi, které máme rádi a na kterých nám záleží. Ovšem mušličky už došly a tak se ani zdaleka nedostalo na všechny :-(.

Kaštan - Ano, taková ta černá koule na zemi je opravdu kaštan. Kaštan z Irska, opět. To jsme takhle čekaly na autobus, nudily se, až jsem si vylezly s Polly k lesíku, utrhly kaštan a začaly si s tou zelenou pichlavou věcí házet. Takže ano, to je on, sice kapku mumifikovaný, ale originální.

Vlaječka s Bílým Stromem Gondoru - Tohle se dávalo na vystoupení Falešného Společenstva na Conu 2015 v Rohirech. Já tam nebyla, fanfikce zkrátka pro mě byly tenkrát poněkud zajímavější (a doteď toho lituji), ale Polly mi donesla tuhle vlaječku. Díky!

DVD - Pán Prstenů, přepálený od strejdy s tetou. Tím to celé tak nějak také trochu začalo. Dostala jsem to k Vánocům, poté, co jsem si to strašně, ale strašně moc přála asi rok (tehdy jsem netušila, že existuje něco jako stahování z ulož.to). Když jsem to vážně pod tím stromečkem našla, málem jsem dostala rozrušením horečku.

Malinkatý pohárek a růžový meč - Bezedný pohárek s živou vodou z Nosty a plastový mečík z téhož. Scéna, kdy mě Hanka Tintarel vyzvala s tímto mečíkem na souboj a já na ní vytáhla půl ruční larpový meč je nezapomenutelná... Nosta vůbec byla dost zvláštní. Líbila se mi mnohem více než Eruhantale a rozhodně na mě zanechala větší stopy (třeba trauma z toho, že zapamatovat si Bilbické veršíky je absolutně nad moje síly).

Červená visačka - Dárek od Falka. Už jsem se zmiňovala o tom, jak super sestřičku mám? Tuhle úžasnou 3D visačku mi dala k narozeninám, tuším. Někdy sem dám článek s fotkami všech blbostí, které sestra takhle v hobitím stylu vyrobila a rozvěsila po bytě. Ale je to strašně milé. Vážn jsem ráda, že jí mám. I když je občas na zabití, neměnila bych.

Maličké obrázky - Dárek od Polly k prvnímu Dni všeho hobitstva - "kapičky z Galadrielina zrcadla". S miláškem a nápisem Pip a Pipin. Sice se mi neustále ztrácí, ale pořád je ještě mám!

Visačka z Conu - Jednak se mi strašně líbí a jednak jsem poněkud sentimentální. Nechutně sentimentální, zvlášť v těhle případech. Připomínka první Tolkienovské akce (nepočítejme kino), připomínka mých skvělých kamarádů a prostě toho, co všechno se může splnit, když si to opravdu hodně přejete.

Herní kartičky s draky - Hra od Agnesky, dárek ke Dni všeho hobitstva. Hra je to jednoduchá, ale na zabavení dokonalá, se skvělými ilustracemi. Agnesko... kde je ti konec...

Velké desky s nápisem - Opět dárek od sestřičky, tentokrát abych měla do čeho dávat výkresy. Netřeba dodávat, že je stejně stáčím do ruličky a dávám do skříně...

No a to je vlastně všechno. Tedy ne že by toho bylo nějak málo... snad jste neusnuli a udělali si obrázek o mé sbírce. Ta se nicméně každým dnem rozšiřuje, takže to rozhodně není všechno. Třeba časem doplním.


15/06/2016

Pět růžových kvítků

Moje snad první povídka, u které byl první název a až pak příběh. Je to dosti romantické, ale i dost smutné... takové jarní, možná.
Ke vzniku této povídky se váže dosti vtipná historka, aneb konverzace já a Pomněnka v praxi.
Já: "Pomněnko, budu psát povídku o Samovi a Růže. Bude šťastná, ale bude končit Růžinou smrtí."
Pomněnka: "Smrtí? Ty Sama fakt nemáš ráda, viď?! Nejdřív ho opiješ, pak mu zabiješ Růžu..."
Já: "Pomněnko, každý jednou umře... A ona umře potom, co prožije dlouhý, šťastný život a bude mít třináct dětí."
Pomněnka : "Třináct dětí?! To tedy doufám že se o ty chudáčky malé někdo postaral, když pak přišli o oba rodiče, jak Sam po Růžině smrti odjel za moře."
Já: "Pomněnko, nejmladšímu z jejich dětí bylo v té době čtyřicet..."

Nu tož. Užijte si povídku!




"Same, podívej! Vlaštovka!" zavolala malá Růža na svého kamaráda.

Sam se ohlédl a dívka do něj škodolibě vší silou strčila. Hobit se s výkřikem skácel zpátky do vody.

Bylo léto, krásné léto, takové, jaké může být jen v Kraji. Sluníčko pálilo, po obloze pluly nadýchané bílé mraky a hobití děti se jen předháněly v tom, kdo sní víc jahod se smetanou. Sam Křepelka, Růža Chaloupková a její bratři Tom, Vítan, Bouček a Jiskra se cachtali v Povodském jezírku. Co také dělat jiného, když je tak krásný den, že?

Sam se vztyčil a zatvářil se hrozivě. Tedy, zatvářil by se, ale dojem kazila voda, crčící mu z košile a malá žabka, která se mu zapletla do vlasů.

"To si vypiješ!" vykřikl a vrhl se po Růže, která vypískla a potopila se. Tom na Sama zezadu skočil a oba hobiti se se smíchem opět skáceli do vody.

Hobitka se vynořila, vyprskla vodu a začala se smát. Ale netrvalo to dlouho a Bouček jí chrstl vodu do obličeje.

"Tome! Vítane! Boučku! Jiskro!" ozvalo se volání.

Sam se ohlédl. Na břehu stál Tolman Chaloupka a mával na své syny.

"Hej! Maminka potřebuje, abyste šli koupit nějaké mléko a další věci."

"Ty ne!" pokračoval, když se Sam začal škrábat z vody, že jim pomůže. "Čtyři budou stačit."

Bratři se se Samem a Růžou rozloučili a šli za svým otcem, pomoct mu s nákupem. Dvojice osaměla.

Růža se zasmála a ještě jednou na Sama cákla. Ten se po ní rozmáchl, ale Růža se rychle jako lasička sklonila a vyskočila z vody. Nohy jí podklouzly v blátě na břehu, ale hned se zase zvedla a rozeběhla se pryč.

Sam se hnal za ní, smál se na celé kolo, jak se jí snažil dohonit. V jednu chvíli po ní už už natahoval ruce, že ji chytí, odnese zpátky a hodí za trest do vody, ale Růža se jen zasmála a zase mu vyklouzla.

Jejich smích se rozléhal po okolí, když se Růža celá zadýchaná zastavila a natáhla se na záda do trávy. Sam k ní doběhl, opřel si ruce o kolena a snažil se chytit dech.

"Tady je ale krásně!" zvolala hobitka, přetočila se na břicho a začala kinklat nohama nad hlavou. "A jak je ta tráva zelená!"

Sam si lehl vedle ní a přimhouřil oči před pálícím sluníčkem.

"Hele Same, beruška," zatahala ho dívka za ruku a ukázala na červeného broučka, který kolem nich s bzukotem proletěl.

"Spočítáme jí tečky!" napadlo staršího chlapce a zvedl se, aby berušku chytil. Brouček udělal ve vzduchu velký oblouk a přistál na jednom květu růžového keře, který rostl poblíž. Složil křidýlka pod krovky a vydal se na svých šesti nohou zkoumat křehkou krásu pod sebou. Sam se k němu sklonil a opatrně utrhl růži i s broučkem. Ale moc kvítkem škubl a beruška se s rozhořčeným bzukotem vznesla do vzduchu. Samovi zůstala v ruce jen oranžová růže. Zasmál se a rozeběhl se zpátky ke své kamarádce.

"Uletěla. Ale něco pro tebe mám!"

"Pro mě? Nějaký dárek?!" děvčátko se zvedlo na loktech, hnědé oči doširoka rozevřené očekáváním.

Sam se začervenal a podal jí růži. "To je pro tebe."

Růža si ji od něj vzala a zabořila nosík do jejích okvětních plátků. "Voní jako léto!"


Na Kraj se snášel večer. Ptáci pomalu přestávali zpívat, sluneční paprsky se skláněly za obzor a zelená tráva fialověla soumrakem. Od západu se zdvihl studený vítr. Nastával podzim a Kraj voněl jablečným moštem a hruškovými koláči. Hezká hobitka stála u zahradní branky. Vypadalo to, že na někoho čeká. Na cestě se najednou objevila statná postava. Dívka si zaclonila oči, aby lépe viděla. Byl to on. Ten, na kterého čekala.

Slunce zapadlo a píseň stromů se jako vlna přelila přes hobitku a jejího společníka, který pomalu došel až k ní. Otřásla se a on ji beze slova zabalil do své pláště.

"Je pozdě, měla bys být doma. Takhle nastydneš," řekl a vážně se na ni podíval.

Růža vzdorovitě potřásla hlavou. "Chtěla jsem se s tebou rozloučit."

Sam se vědoucně usmál.

"Je mi to líto," řekl po chvíli. "Pan Frodo mě potřebuje. A pan Gandalf řekl, že musím jít s ním."

"Same," podívala se na něj. "Já vím, že musíš. Ale… nelíbí se mi to."

"Nic se mi nestane. Bude tam pan Frodo a čaroděj, nic se mi stát nemůže. A uvidím elfy! Krásné, vznešené elfy. Uslyším jejich písně a budu naslouchat jejich příběhům!" jeho tvář zrůžověla, když jí s rozzářenýma očima líčil všechna dobrodružství, která se mu přihodí.

"Uvidíš, budu pryč jen krátce, A až se vrátím, budu bohatý jako pan Bilbo!"

"Já nechci, abys byl bohatý," na její tváři se zatřpytily perly slz. "Já chci, aby ses vrátil."

"Neboj, vrátím se. Vždycky. Čekej mě s jarem."

Růža se skrz závoj slz usmála.

Sam se natáhl k záhonu červených růží, rostoucích na záhonku za brankou a jednu utrhl. Růža si k ní přivoněla a přitiskla si jí k halence. "Je rudá a voní jako smrt."

"Ne," Sam ji objal a začal jí šeptat do ucha. "Voní jako čekání."


Zelená usínající trávy se mísila s šedým prachem cest. Krásná hobitka seděla pod stromem. Rukou si stínila oči a vyhlížela. Čekala. Tak jako tolikrát před tím.

Byl podzim. Ne takový, jako celé roky předtím, ale přitom krásnější, než minulý. Natáhla nohy a mezi prsty na nohou vyškubla pár stébel trávy. Růža se opřela o kmen lípy za sebou, zavřela oči a vychutnávala si poslední paprsky babího léta.

Uslyšela, když si vedle ní někdo sedl. Nemusela otevírat oči, aby poznala, kdo to je.

"Tehdy jsme ani neměli čas si spolu popovídat," řekl Sam hlubokým hlasem.

"Musel jsi zachraňovat Kraj," opáčila hobitka a položila si mu hlavu na rameno. Stále měla zavřené oči.

"Jsem rád, že ještě bylo co zachránit," Sam jí jednou rukou objal.

"Všichni už ztráceli naději. Ale já jim říkala, že se vrátíš a zachráníš je. Já tě čekala."

"A vidíš, splnil jsem své slovo."

"Ale teď je podzim," opáčila a konečně otevřela oči.

Zdálky se ozvalo zabečení. Někdo zřejmě hnal své stádo ovcí zpátky do chléva.

"Přijde bouřka," řekla Růža vážně a ukázala na černou hradbu mraků.

"Alespoň smyje Sarumanovu špínu," ušklíbl se Sam.

V dálce se ozval hrom a vzduch byl napjatý k prasknutí. Růža zaslechla křik matky, volající své děti pod střechu a štěkot psů. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se život v Kraji vrátil ke starým kolejím. Jako by nikdy žádní siláci nepřišli. Jako by jim žádný Šarkan nevzal poslední jídlo a neotrávil vodu.

"Chtěl jsem přijít dřív. Ale pan Frodo nebyl dost silný na cestu," Sam najednou mluvil tiše. "Už nikdy nebude."

"Same, udělal jsi pro něj, co mohl. Je na čase, aby se zase staral někdo o tebe."

Sam zamrkal, jako by se právě probral z těžkého snu.

"Proboha, já málem zapomněl!"

Růža se rozesmála. "Jednou zapomeneš vlastní hlavu!"

Hobit vážně vstal a podal jí ruku. Dívka se o něj opřela a vyskočila na nohy.

"Růžo Chaloupková, přišel jsem, vrátil jsem se... tedy, jak bych to… no prostě, ty víš co ne?" zoufale se na ní díval. Dle jejího výrazu ale bylo jasné, že neví co.

"Když jsme seděli s panem Frodem pod kouřící Orodruinou a mysleli, že zemřeme, vzpomínal jsem na tebe. Na pentle ve tvých vlasech. Na zvuk tvého smíchu. Nejvíc jsem litoval toho, že jsem se… nevyjádřil."

Růža vypískla a zakryla si pusu rukou.

"Tak, no, víš, chtěl bych se… tak nějak jako vyjádřit."

Sam ještě chvíli otevíral a zavíral pusu naprázdno a pak hobitce naproti sobě podal květinu. Žlutou růži.

Růže zářily oči, když si k ní přivoněla. "Voní jako svatba."


Venku zpívali ptáci a celý svět se radoval. Bylo léto, nejkrásnější léto, jaké kdy hobiti zažili. Jahody byly až k prasknutí plné sladké šťávy, tráva byla zelenější než obvykle a chmel dvakrát tak větší, než bylo zvykem. Od rána až do pozdního večera zněly Krajem veselé písničky a příběhy. Zlatovlasé děti v náručích svých matek jako by byly spíše krásná elfátka, než hobitci. Svět se radoval a půlčíci s ním.

Kdo se neradoval, byla žena ležící na posteli. Tvář měla zbrocenou potem, těžce dýchala a občas vykřikla. Starší hobitka jí otřela obličej ručníkem a pošeptala pár povzbudivých slov do ucha. A pak bylo po všem.

Hobit sedící na lavičce leknutím nadskočil, když se konečně otevřely dveře, které uplynulých několik hodin hypnotizoval pohledem.

"Můžu dovnitř?!" vyhrkl dřív, než stihla kyprá, postarší žena ve dveřích říct jediné slovo.

Jen se na něj usmála a ustoupila stranou.

Sam dovnitř vletěl skoro po hlavě a na prahu zakopl. Přivítal ho unavený smích.

Jeho úleva, když uviděl svou ženu živou a zdravou se svazečkem bílých pokrývek v náručí, byla skoro hmatatelná. Opatrně, po špičkách k ní přišel a sklonil se nad postel. Růža ho přivítala polibkem a ukázala mu děťátko, kterému z uzlíku peřinek koukal jen obličej.

"Náš Frodo," vydechl Sam a pohladil dítě po nosíku.

"Same, je to holčička," řekla Růža a usmála se zmatku, který se objevil ve tváři jejího manžela.

"Holčička?"

"Ano, krásná zdravá holčička."

Sam se usmál. "Budeme jí muset vymyslet jméno."

"Bude mít to nejkrásnější jméno na světě," vydechla hobitka.

Sklonil se a znovu svou ženu políbil.

"Tohle je pro tebe," podal ji růžový kvítek, který pro svou ženu utrhl z toho velkého keře vzadu za Dnem Pytle.

Růža si ke květince přivoněla. "Voní jako naše dítě."


Stará, ale přesto ještě pořád velice krásná žena ležela na svém dřevěném lůžku. Byla krásně učesaná a oblečená v bílých šatech. Ruce měla složené na hrudi a oči zavřené. Spala. Spala navždy. Zástup hobitů mlčel. Neslušelo se, aby hlukem rušili poslední rozloučení. Sešlo se jich hodně. Příbuzní a přátelé. Kolem dřevěného lože stálo třináct Růžiných dětí. Plakaly. Ženy a muži, všichni dávno dospělí, se svými rodinami, strastmi i radostmi.

Vřesoviště, kde se nacházelo místo posledního odpočinku, tiše šumělo ve vánku. Pokroucené duby se jako náhrobní kameny tyčily na místech, kde spočívaly generace těch, co už nejsou. Slunce přikryly šedé mraky. Nikdo se nemohl radovat.

Elanor se ohlédla a zatahala svého bratra za rukáv, aby ustoupil stranou. Pomalu se k nim blížila shrbená postava. Sam kráčel sám, hlavu skloněnou, a dav se před ním rozestupoval. Pod nohama mu křupaly rostlinky vřesu, šel pomalu, částečně kvůli svému stáří, ale hlavně kvůli smutku, který mu nedovoloval jasně vidět na cestu.

Došel až k pohřebnímu lůžku. Elanor mu položila ruku na rameno. Sam jako by si jí vůbec nevšímal. Jeho pohled patřil jediné ženě. Růže Křepelkové, chladné a bledé. Přistoupil až k ní, tak blízko, jak jen mohl. Poslední pohled na tu, které zasvětil svůj život.

V ruce svíral bílou růži. Opatrně jí nadzvedl vrásčité ruce a zastrčil jí pod ně růžičku, aby kvítek té, podle které byla pojmenována, svírala i na své poslední cestě.

Sklonil se a políbil ji na čelo. "Voní jako ty."

12/06/2016

Ve znamení Gluma

Dnes má většina našich postřehů jakousi spojitost s Miláškem. A když už ne přìmo, tak alespoň s jedním z jeho nositelů. Ale je fakt, že elfové se narvou všude!




Asi první zastávka dnes bude tradičně ze školního prostředí. Naposledy jsme končili naším výtvorem z výstvarné výchovy, proto s ním dnes začneme. Je to Irtihino skvělé ztvárnění elfských věží v pointilistickém duchu.




Druhá zajímavost pochází pro změnu z hodin českého jazyka. Také jste přemýšleli, kde se vzalo znění slova bandory? Zdá se, že Samvěd četl starou dobrou českou literaturu... Karolína světlá, Kříž u potoka, jedenáctá řádka zezdola...


Cestou k Hůreckým hraničářům k domu U hobitů jsme na jakémsi náměstí před kostelíkem narazili na tyto sochy. Je vidět, že hůrečtí mají silný vliv i na své okolí.


jakýsi trpaslík (či trpaslice?) v rozkvětu mládí


a ani v dnešním vydání postřehů nesmí chybět koza...

No a další obrovské zastavení? To spočívá v jakési skautské základně v Plzni. Již po cestě jsem si všimla téhle cedule, neodolala jsem, kytaru jsem šoupla někomu, aby ji podržel a za chlze jsem si to jméno musela zvěčnit. Už jen jako stopu při hledání inspirace jedné naší kamarádky (kdo zná, pochopí :-))


(kdyby to nešlo přečíst... opravdu je nad Bílou horou odbočka na ves zvanou Doubravka)

A hned po vchodu dovnitř klubovny jsem si byla jistá, že se mi tam bude líbit. V patře mě totiž přivítalo toto - pamětní "plakát" na kdysi proběhlý tábor.


zajímavější detaily, které se tam daly objevit:



kšandičkové... hm, celkem úspěch, velká část lidí ani neví, že něco takového existovalo.


Na druhou stranu, co má u všech tuřínů být toto? Trpasličí rod? Ehm? Jako, Brandorádi byli trošku divní (a pořád jsou), to uznvám, ale že by byli až takhle divní...

A samozřejmě jim nesměl chybět ani pamětní kus pařezu. Chudák Glum, má dojem, že kanonicky mu to slušelo víc.


Provozovala jsem, že tím Středozemské objevy na jednu klubovnu již jsou vyčerpány... To byl ošem omyl, stačilo vejít do dalších místností a nové skvosty na sebe nenechaly dlouho čekat.

Jedna z kachliček, špatně čitelná, co přesně je na ní napsané však dozajista ví všichni.


V místnosti kluků, kam jsem se dostala jen díky tomu, že jsem ze zdravotních důvodů nemohla jít na celý výlet a zůstávala jsem chvíli sama v celé klubovně a jakožto takový "vedoucí" jsem tam mohla vstoupit (a zhasnout jim tam světlo, protože ti trdla ho nezhasli), jsem objevila mapu jejich etapovky.




a ze stropu visela jakási parodie na noru s nízkým profilem.


V další místnosti byl strop z trochu jiného soudku, jen tak vyjímal kořen... No fakt, solidní, bukovej kořen. Kdo by si ho ta, kruc věšel?


A co teprve jejich nástěnné malby? I když se to vezme od těch nejjednodušších, stojí za to. První záchvěv larpu


Další skupinka larpových bojovníků


A zde dokonce už i něco, proti čemu by se dalo bojovat! Roztomilý malý černý dráček.


A jeho dva starší bráchové



A na zakončení ještě přidám dvě fotky z výletu s rodiči na zámek v Pardubicích. Zde máme filmový záběr velmi využívaný na začátku Společenstva Prstenu. Frodo v ruce drží Prsten, Ano, opravdu je to Prsten. I po pěti vteřinách. Ale co po dvaceti? Hm, taky. No, vsadím se, že po dvou minutách nebude jiný! Škoda, zase to nevyšlo...


A jak dopadla Frodova ruka po nějaké době? To už se nacházíme kdesi u Rauroských vodopádů. Všimněte si ještě hezké stylizace s motivem Pomněnky, která naprosto zapadá do kontextu. Jen ta voda z obrázku nějak vymizela. Asi uschla...

09/06/2016

Kozkův tajný deníček

Od Blonďatého překupníka uplynul už rok a dlouho jsme nezveřejnili žádný pořádný "Výplod choré mysli". Ale to se brzy změní (ale jen pro ty, kdo najdou odvahu číst dál).
Možná znáte poněkud rozšířené Tajné deníky . My je samozřejmě známe také a... jako... víte co, že jo... Některé pasáže jsou doopravdy vtipné, ale jinak... Takže jsme se my, trhlí hobiti, rozhodli sepsat vlastní deníky. Ovšem ve stylu Samových trablí a Aurewen. Takže, pokud máte rádi Legolase, elfy, vážnou literaturu a zdravý rozum, raději tento článek přeskočte.
První deník, který jsme se rozhodly zveřejnit (a také první sepsaný) je právě Legolasův - Kozkův. Psaly jsme ho tak tři měsíce, což je docela dobrá bilance (teď to je +- půl roku). Ještě máme sepsaný deníček Aragorna, Smíška a Pipina. Ovšem kdy ty zveřejníme záleží jen a jen na okolnostech a počtu článků.
Ještě dodáme, že je to psáno podle filmu, podle Společenstva Prstenu.
Pokud jste si doopravdy jistí, že jste už dali sbohem všem svým šedým buňkám mozkovým a vážnému pojetí Tolkienova díla, vítáme vás u prvního Deníčku.




Společenstvo Prstenu

KOZK: Můj tajný deníček, část 1.

Den 1.
Elrond mě pozval na svou tajnou radu. Jupí! V dopise bylo napsáno, že musím důstojně reprezentovat elfí populaci. Sice jsem to moc nepochopil, ale vezmu si svou nejlepší kozu.

Den 2.
Odjíždím. Táta je nevýslovně zdrcen. Nemá nikoho, kdo by mu zalíval kořen. Tauriel pro jistotu zmizela, její hraboš má z kořene panickou hrůzu. Mám podezření, že ho to naučil Kili. Budu za ním muset zajít s kozami. Třeba je to taky naučí a já už potom nebudu muset tátu zalívat.

Den 3.
Všude okolo jsou stromy. Z legrace střílím po pavoucích. Vypadají naštvaně.

Den 4.
Všude okolo jsou stále stromy. Pavouci vyhlásili samostatnou republiku Pavoukland. Narazil jsem na demonstrační pochod za práva pavouků. Kašlu na rovnoprávnost! Všechny jsem je postřílel.

Den 5.
Krajina je dost fádní, všude se opakuje stromový prvek.
Vysoká naštvanost- ztratil jsem kozu.
Ještě větší naštvanost- přišel za mnou ministr zahraničí Pavouklandu, byl ověšený kytičkami a pořád vykřikoval "Mír, láska!". Pro jistotu jsem ho zastřelil.

Den 6.
Hluboká deprese- lekla mi ryba. Konečně jsem vyjel z lesa.

Den 7.
Dojel jsem do Roklinky. Elrond se na mě naštval, že mu v jezírku lovím okrasné rybičky. Pch, co je mi do toho, odmítám se podvolit někomu, kdo má na hlavě NIC.

Den 8.
Elrondova rada. Děsně jsem se pohádal s Boromirem, načež jsem musel jít podojit kozu. Během mé nepřítomnosti se Gandalf s Elrondem rozhodli, že nás ostatní pošlou na nějakou ztřeštěnou cestu.
Objev dne: Ty malé kudrnaté věci, které si říkají hobiti a MLUVÍ, jsou docela fajn. Teda ty dva, Pipin a Smíšek, jsou dost divní a Frodo byl po většinu doby, kdy jsem ho viděl v bezvědomí, ale myslím, že se skamarádíme. Sam mi pochválil kozy.

Den 9.
Poslal jsem tatínkovi pohled s tím, že dorazím trošku později, tak aby mi neschovával večeři. Ale nevím, jestli dorazí v pořádku. Pavoukland vyhlásil cenzuru tisku.

Den 10.
Dnes jsme měli vyrazit na cestu, ale odložili jsme to. Někdo totiž ze všech map vystříhal obrázky elfů a rozvěsil je po Roklince s velkým nápisem HLEDÁ SE (nebudu jmenovat Pipina se Smíškem).

Den 11.
Koza sežrala všechny ostatní mapy. Gandalf je naštvaný, ale já ji bráním.
Hluboká deprese- ty okrasné rybičky nic nevydrží, asi přejdu na sardinky. Naštěstí mám s sebou velkou zásobu konzerv.

Den 12.
Konečně jsme vyrazili na cestu. Aragorn se to sice snažil sabotovat tvrdíce, že se zapomněl rozloučit s Arwen, ale my jsme ho rychle umlčeli.

Den 13.
Musíme se vrátit. Frodo zapomněl Prsten v Roklince. Aragorn jásá. Jeho naděje se rozplynuly, když zjistil, že Arwen odjela jako velvyslankyně do Pavouklandu. Patří mu to.

Den 14.
Tak jsme na cestě. Pipin se Smíškem si zkracují dlouhou chvíli hraním hry Země-město. Místo kolonky zvíře zavedli kolonku KOZA. Jsem potěšen. Nikdy by mě nenapadlo svým miláčkům říkat: taková ta bílá věc s rohama, rohatý objekt, mečící něco, nebo dokonce věc, kterou nesundá Legolas nikdy z hlavy. Potom mě Pipin naštval, protože za "P" si vybral zemi Pavoukland a kozu označil za "přismahnuté NĚCO na Samově pánvi". Smíšek ho hájil s tím, že má hlad, protože jsme vynechali třetí snídani. Zašel jsem za Aragornem, že potřebuji ochranku pro své kozy. Odbyl mě s tím, že jediný objekt postavený na hlavě, který uznává je nadýchaný růžový králíček. Jsem velmi naštvaný. V noci budu držet hlídku.

Den 15.
Přepadly nás vrány. Jakmile jsem je uviděl, efektně jsem zvolal "Krebainy z vrchoviny! Schovejte se!" Bohužel to nebylo efektivní. Většina společenstva mě slyšela a schovala se, ale Pipin se Smíškem mě neslyšeli, protože právě velmi nenápadně kradli Samovi z batohu mrkve. Boromir mě velmi nahlas citoval. Na to konečně zareagovali, vylezli na nejvyšší kámen v okolí, zuřivě mávali rukama a křičeli "My tady nejsme!" Frodo leknutím omdlel. Kupodivu jejich řev vrány vystrašil a ony se daly na ústup (tedy spíš na úlet). Ani jsem nemusel vytáhnout svou bojovou kozu.

Den 16.
Na cestě k průsmyku Caradhas. Okolí je vážně moc nudné- všude se nachází sníh.
Hluboká deprese- nastydla mi koza. Celou noc jsem u ní seděl s teploměrem.
Ještě hlubší deprese- Boromir ztratil větev, ze které si vyřezával prstýnek. Měl podlý úmysl využít kozí rohy. Říká, že je jich tu dost. Honil jsem ho kolem ledovce. Při druhém kolečku se zděšením zjistil, že si s sebou zapomněl vzít štít. Po chvíli se vrátil s víkem od popelnice. Aragorn m hoi nedovolil zabít, nechápu proč.

Den 17.
Sníh. Rozproudila se zuřivá diskuse o tom, jestli půjdeme horem a nebo dolem. Nezapojil jsem se, musel jsem podojit kozu. Nakonec se demokratickým hlasováním (hobit se počítá za půl) rozhodlo, že půjdeme horem. Tak fajn, jdeme horem. Všude je stále sníh.

Den 18.
Sněží. Pokusil jsem se sestavit provizorní kladku na vytahování koz. Ve chvíli, kdy jsem vytahoval kozu, která byla 4m nad zemí, tam přišli Smíšek s Pipinem a můj kladkostroj rozebrali. Koza je v šoku. Ještě, že je tu ten sníh.

Den 19.
Sněží. Tentokrát v podobě lavin. Gandalf má utkvělou představu, že za to může Saruman. Tak na něj mohutně zařval. Načež na nás všechny spadla další lavina. Gimli chce jít dolem. Gandalf se nechtěl vzdát, a tak rozhodnutí nechal na tom malém něčem s Prstýnkem. To chtělo jít také dolem. Nevím, jestli to bylo dobrovolně, přece jen byl vedle něj Gimli se svou sekerou a nebezpečně se šklebil…

Den 20.
Cesta dolem. Opakuje se strašlivá událost z 16. dne. Je zajímavé, že cesta nahoru nám trvala 4 dny, zatímco cesta dolů jen jeden. Možná je ten Boromirův štít k něčemu dobrý, jako sáňky se docela hodí. Pipin se Smíškem to odmítli a pokusili se osedlat si kozu. MOU kozu. Ale moje statečné kozy se bránily, a tak to hobiti museli sjet po zadku. Boromir byl totiž zaneprázdněný hledáním svého prstýnku a nestihl je chytit. Sam jim chtěl pomoci a hodil jim lano, ale oni ho stáhli s sebou dolů. Konečně vím, jak vypadá pořádná sněhová koule.
Zapomněl jsem napsat, že je tu všude sníh.

Den 21.
Gandalf je senilní a neumí číst. Na dveřích bylo napsáno "řekni přítel a vejdi". Taková jednoduchá věc, ale on do toho začal rvát nějaké svoje detektivní "schopnosti". Pipin se Smíškem znuděně házeli žabky do jezera. Proč jsem jenom učil kozy aportovat…
To, že v jezeře žije tvor, který mé kozy nemá rád, jsem zjistil příliš pozdě. Dvě mi to sežralo. Pak to zřejmě přešlo na svou obvyklou hobití dietu a vrhlo se to na Froda. Gandalf si mezitím s Frodovou pomocí vzpomněl na heslo. Poté jako smyslu zbavený pobíhal okolo a křičel "Meloun! Meloun!" Opravdu ty trpaslíky nechápu. Proč si vybrali zrovna meloun? Od té doby, co cestuji se Smíškem a Pipinem, jsem poznal plno zajímavější zeleniny. V tu dobu se Frodo vydal na horskou dráhu. A bez placení! A tak jsem to musel zarazit. Příliš pozdě jsem zjistil, že střílet na pancéřovaná kluzká chapadla je dost riskantní. Ale ten dírkovaný kabát Frodovi sluší víc. Nakonec nás to zelené něco uvěznilo vevnitř. Je to zlé. Kozy se bojí tmy.

Den 22.
Gandalf je stále senilní. Pipin má stále hlad. Kozy se stále bojí tmy. Ty copánky vypadají příšerně, protože na to pletení nevidí. Naštěstí je tu taková tma, že na ně nevidí ani nikdo jiný, takže to není zas tak zlé. Boromir ztratil větev. Načež se rozhodl, že si prstýnek vytesá ze skály. A tak mu Gimli začal zadarmo dávat hodiny šutrotesání. Boromir od svého pokusu upustil ve chvíli, kdy mu Gimli dal přednášku na téma: "základní potřeby kameníka aneb musíte mít: šutr, mitrilovou helmu, nádobu destilované vody, brousek, sekyru velikosti pět a půl, sekyru velikosti čtyři a mini sekyru velikosti 2,96. Dále si připravte kladivo, kladívko, pokud možno ostré dláto a asi tak pět let času a spoustu trpělivosti. Doporučujeme náhradní sadu prstů navíc." Nakonec ho Gandalf vysvobodil tím, že si vzpomněl kudy dál (náhodně vybral jednu cestu) a my se vydali znovu na pochod.

Den 23.
Jsme v nějaké hrobce. Gimli je naprosto zdrcený, prý mu tu umřel jeho praprapraprapraprapraněkdo. Začal nám líčit své zážitky s tímto něčím. Bylo to nudné. Alespoň ale měla koza dost času na upletení něčeho koukatelného. Pipin se nudil tak, že si začal hrát se vším, co bylo okolo. Trochu jim tu poničil výzdobu, když odlamoval kameny ze zdi. Gandalf je senilní, takže mu v tom zabránil tím, že mu vrazil do ruky svou hůl. Tak se Pipin zabavil tím, že postupně hodil do studny mrtvolu, kyblík, okov a jednu mou kozu, která byla k té mrtvole přivázaná. Mám kvůli tomu depresi. Byla to zrovna ta koza, která se naučila docela obstojně plést po tmě.
Přišli skřeti se zlobrem. Asi neumí ocenit estetiku létajících koz. Zjistil jsem, že hobiti jsou v boji totálně neschopní. Frodo omdlel, Sam se o něj pokoušel postarat a nevnímal nic okolo a Smíšek s Pipinem se vozili tomu zlobrovi na zádech. Nakonec se Frodo nechal zapíchnout, Sam si rozlomil pánev o jednoho skřeta a Smíšek s Pipinem si zkusili i bezva skluzavku. Nikdo si nevšiml mého bojového umění. Fňuk!
Pozn. Musím doplnit početní stavy koz. Už mi začínají docházet. Ty dnešní kozy taky nic nevydrží…

Den 24.
Tak Frodo nezemřel. Takže musíme jít dál. Gandalf je pořád senilní, ale teď si kupodivu pamatuje (nebo si myslí, že si pamatuje) kudy máme jít. Ale prý se ještě musí zastavit na pokec s nějakým svým známým, takže musíme jít přes dost pochybný rozpadající se most. Mám problém. Ten most vede přes hlubokou propast a některé moje kozy se bojí výšky. Nakonec jsem jich tam musel polovinu nechat, protože jsem chytal Gimliho, který byl přes most přehozen, ačkoli proti tomu protestoval. Ale všichni jsme věděli, že to doopravdy nepřeskočí. Pak si Gandalf uvědomil, že jsme na špatném mostě a museli jsme tedy klusat na další neméně rozpadlý můstek. Tam jsem musel nechat další část mých koz. Odmítly totiž jít za sebou a trvaly na tom, že půjdou v jedné řadě. Ten můstek byl doopravdy úzký. Takže mi zbyla jen jedna. Mám hlubokou depresi. Je to totiž přesně ta koza, která nechápe logiku copánku. Zapomněl jsem zmínit, Gandalf padl do hlubin. Odmítl udělat kozám místo.

Den 25.
Všichni jsou hluboce sklíčení. Ale mám podezření, že truchlí především pro Gandalfa a ne pro mé kozy. Urazilo mě to. Odmítají jít dál, a tak jsem toho využil a začal pořádat poslední rozloučení s mými ztracenými kozami. Pipin se Smíškem se nabídli, že pronesou smuteční řeč. To ostatní tak vyděsilo, že se rozhodli jít okamžitě dál. Má poslední koza je na mě naštvaná, protože už má 3 směny za sebou. Chce zvýšit plat. Naštěstí se už blížíme k Lórienu. Třeba mi Galadriel pomůže.


Den 26.
Jsme v Lórienu. Gimli soustavně nadává. Frodo má soustavně vidění a já mám soustavně depresi. Šli jsme okolo ohrady s kozami, ale nestihl jsem je ukrást. Vyrušil mě Haldir. To se mu to řekne, on má na hlavě tu divnou kulatou věc, to mu nemůže zemřít. A tak nikdy nezažil takové hluboké zoufalství jako já. Gimli je naštvaný, protože ztratil zrcátko. Sam jásá, že znovu vidí elfy. Jako kdybych mu nestačil já. Celeborn se na mě tváří dost nevraživě. Nechápu proč.

Den 27.
Ostatní elfové jsou solidární a zpívají žalozpěv za kozy. Společenstvu jsem nakecal, že je to žalozpěv za Gandalfa. Ještě, že elfsky umím jenom já a Aragorn, který je mimo a vzpomíná na Arwen. Chci tu zůstat.

Den28.
Tak nás opět vyhnali na cestu. Každý dostal nějaký dárek na rozloučenou, ale já si spíš myslím, že nám to dali proto, abychom rychle vypadli. Jenom na mě zapomněli. Nedali mi NIC. Po tom, co jsem tři hodiny protestoval připoutaný ke stromu, přišla Galadriel, slitovala se nade mnou a dala ni několik koz z jejího stáda. Zvláštní, ani jsem netušil, že chová kozy. Pak mi ještě dala loďky, pádla a zásoby. Ale Aragorn mi to zabavil. Prý to patří společenstvu. Pchá!

Den 29.
Tak se plavíme na těch MÝCH lodičkách. Já jsem na jedné s Gimlim, protože se sem kvůli mým kozám nikdo jiný nevejde. Alespoň tu máme většinu zásob, takže je malá naděje, že nám Pipin se Smíškem něco nechají.

Den 30.
Voda, voda, voda. Utopila se mi koza. Ale nalovil jsem si spoustu ryb do zásoby. Pluli jsme pod obrovskými, prastarými a napůl rozpadlými sochami. Aragorn je z nějakého důvodu štěstím bez sebe. Zato já zuřím. Gimli se rozhodl, že složí ódu na vodu. Nedá se to vydržet. Začínám litovat, že jsem si nevzal špunty do uší. Ale kozí vlna je dostačující. Zatím.

Den 31.
Kotvíme. Aragorn je opět posedlý stihomamem. Je přesvědčený, že nás pronásledují skřeti. Cestou rozsekal sedm stromů a jednoho jezevce. A to celou dobu jel v loďce s Frodem a Samem uprostřed řeky! Vystoupili jsme z loďek a utábořili se. Vysvětloval jsem právě kozám, jak se plete správně cop, když jsme zjistili, že Frodo a Boromir zdrhli. Všichni se je rozeběhli hledat. Jen já ještě musel postavit ohradu pro kozy. Mezitím jsem si všiml, že tu Boromir nechal víko od popelnice. Snažil jsem se ostatní přesvědčit, že se jen pokouší najít zbytek popelnice, ale nevěřili mi. Pak se do toho ještě připletli skřeti. Prý mají mírové poselství z Pavouklandu. Nasadil jsem bojovou kozu. Dnešní skóre: 9x postřelený skřet, 20x rozžvýkaný skřet, 7x zašlápnutý skřet, 5x zoufale zdrhající skřet, 1x vyděšený hobit. Ztráty: 1x dobře pletací koza (mám depresi), 3x ryba.
Zapomněl jsem zmínit: Frodo a Sam zdrhli na MÝCH lodičkách. Pipin a Smíšek uneseni skřety. Chudáci skřeti. Aragorn se nad nimi slitoval a rozhodl se, že skřetům pomůžeme. Jdeme si tedy vyzvednout ty dva zásoby vyžírající praštěné hobity. Chudáci my.

Lekla mi ryba.

07/06/2016

Já obrazem

Když Mittalmar v březnu Tani nominovala, aby se zapojil do této výzvy, ještě netušila, že v době, kdy se náš blog dostane k jejímu splnění, bude už sama jeho součástí. :-) Pro ty, kdo by snad tuto blogovou výzvu ještě neznali menší představení. Autorkou projektu je Monica Otmili a pravidla jsou jednoduchá - vytvořit fotografii věcí, o kterých si myslíme, že nás nejlépe charakterizují, ideálně mex. 8 položek a popsat, proč jsme je zvolili. Takže...Já obrazem od Irith, Polly, Pomněnky a (podruhé) Tani. Nominovat budeme opět veškeré blogové osazenstvo - kdo máte chuť, zapojte se a potom nám dejte vědět, hobiti jsou zvědaví a moc rádi se podívají. :-)

Irith


Z mého výběru předmětů je asi naprosto jasné, ve kterém světě žiji. Tolkien a jeho Legendárium jsou patrné snad v každém předmětu. Ale co tedy ty jednotlivé věcičky znamenají? Knížka Hobit je asi jasná. Má ukazovat mé spojení se Středozemí, ale především s malým národem pheriannath. Tohle speciální vydání jsem si vybrala proto, že se mi hrozně líbí ilustrace, především takové ty hezké zlaté lístečky na zeleném pozadí... začínám mít fakt ráda břečťan.
Náš blog Mittalmar jsem vyjádřila tím nápisem. Je v hobitích barvách zelené a žluté, v gotickém písmu, které může také trochu vyjadřovat hobití lásku ke starým časům a nedůvěru ve všechno nové se spoustou koleček. Nebo Mittalmar také může představovat Společenstvo Mittalmar. Devět lidí, kamarádů, a asi těch nejlepších kamarůdů, jaké jsem si mohla přát.
Pero položené hrotem na nápisu symbolizuje psaní. Netvrdím, že jsem nejlepší pisálek široko daleko, ale jisté úspěchy tu jsou a zřejmě na tom nejsem tak špatně. A hlavně mě to baví.
To osení vlevo spolu s kamínky je to nejlepší, co jsem dokázala vymyslet na znázornění krajiny. Frodík si do své fotky dal kytičku, aby to vysvětlovalo jeho lásku k rostlinám a zahradám, ale já... Zahrady mě prostě nebaví. Mnohem raději mám volnou krajinu. Dobrodružnou, divokou, lesy, louky pole a říčky. Hory a kopce. Chtěla bych být krajinářským architektem. Ne zahradním, krajinářským. Ale jestli se to povede, to už je ve hvězdách.Ty kamínky navíc mají tu zvláštnost, že jsou ze Skotska. Země, kde jsem sice byla jen jednou, ale naprosto jsem se do ní zamilovala. Jestli bude počasí pokračovat ve stejném kurzu jako doteď, stěhuju se právě tam.
Poslední věc je onen přívěsek. Ten má doopravdy dlouhou a zajímavou historii. Dostala jsem ho na jistém táboře s tématikou Tolkiena. Tábor byl úplně špatný a navíc jsem tam přijela později, takže o jistý přívěšek jsem nenávratně přišla. Ovšem mně se tak líbil, že jsem další dva týdny za vedoucími neustále lezla, jestli ho nemůžu dostat taky. A vyžebrala jsem ho. O dva roky později jsme jeli s mojí mamkou na sérii kešek o PP do Krkonoš. Bylo to v létě, Polly měla mít narozeniny a já zoufale hledala dárek. A tam, v Morii, tedy v dolu v Harrachově, jsem zakoupila úplně stejný přívěšek. Doma jsem zjistila, že mám ten samý z tábora (na který jsem samozřejmě zapomněla) a od té doby jsme měly tyto přívěšky obě. Polly ten svůj ztratila, pak ztratila i druhý, který jsem pro ni vyškemrala od sestry a teď má v pořadí čtvrtý. No, ale na tom nesejde. Důležité je, co pro mě ta věcička znamená, co vyjadřuje. Vyjadřuje Polly, vyjadřuje Smíška, vyjadřuje moji nejlepší kamarádku a mou spřízněnou duši. A kříšťál v něm má značit energii, které, údajně, mám více než dost :-)
A nakonec ta podlaha. Pozadí fotky, tedy dřevěná podlaha, má představovat mou rodinu. Moji rodiče jsou oba architekti a můj táta a děda vyrábí a navrhují dřevěný nábytek. Dřevo máme tak nějak "v kostech" a proto jsem považovala za více než symbolické dát ho i sem.

Polly


U mě největší část fotky zabírá kytara. Ale musím se přiznat, že to tak nebylo vždy, až nedávno jsem si k ní opravdu našla cestu tak, že ji mám tak ráda. Začalo to bezmezným obdivováním jiných hráčů a pokračovalo skládáním vlastních melodií. No a v poslední době jsem zjistila, jak moc mi v napjatých situacích pomáhá se prostě vyřádit na kytaru. Zavřít se do pokoje, a opřít se do nějaké písničky, bez vnímání toho, jestli snad nezpívám falešně...
Mapa Kraje, mittalmarovské Mko a penálek vyjadřují hobity a Středozem. Navíc, penálek jsme dostali Já a Irith na Oslavě od Terky Trpaslíka a tak zde vyjadřuje jakousi lásku k pamětinám, které ostatní sami vyrobili, k dárečkům, se kterými si dali práci nebo je s láskou vybírali. Ty mě potěší úplně nejvíce. Je v něm zastrčená zelená a žlutá pastelka - typicky hobití barvy - která poukazuje na mé výtvarné počiny, jelikož jsem si pastelky doopravdy zamilovala a jsou teď mou nejoblíbenější technikou.
Ten přívěšek už znáte od Irith, ano, je to ten poslední favorit, který u mě doteď přežívá. Opravud se stydím, že jsem ty předchozí poztrácela a je mi to moc líto, mám ho totiž opravdu ráda a vyvolává ve mně jen pěkné vzpomínky. Je stočený do čísla devět, které se vztahuje i k tomu Mku nalepenému na kytaře (takový podpis, aby se vědělo, že je moje :-)), to Mko totiž tady zastupuje nejem Mittalmar jako blog, ale také Společentsvo Mittalmar, partu těch nejúžasnějších kamarádů, které jsem si jen mohla přát.
Mapa Kraje je tu jednak jako zástupce výtvarné tvorby a odkaz na jakousi malou zálibu v mapách, ale hlavně jako připomínka mojí trpělivosti a přesnosti nebo jak by řekla Irith piplavosti, se kterou takové věci dělám. Nedokážu odejít od obrázku, dokud nemám dojem, že je opravdu hotový, kvůli tomu se mi strašně špatně dělají skicy, protože často na to prostě zapomenu a pak jen zírám před sebe na hotové dílko.
A ten míček? Ten má také víc významů. Jednak ten pravý účel, k čemu je. Je určený na žonglování. Ano, učím se žonglovat. Přijde mi to jako dost dobrá trhlá hobití činnost. Již několik let jsem po těch, co to uměli zálibně pokukovala a říkala jsi "já to taky jednou budu umět, až přijde čas, tak se to někdy naučím". Ano a ten den už přišel :-) Taky je to taková snaha o revoluci v mém starším chování. Často jsem se do něčeho zabrala, ale po chvíli to přešlo, takže jsem tomu teď vyhlásila boj a mám velký plán tohle u žonglování neudělat, chtěla bych v něm pokračovat dlouho, prostě to jen tak neodložit po dvou měsících a nikdy na to znovu nesáhnout, to by mě moc mrzelo...
A ten durhý význam? Ten tkví v barvách, míček je v barvách koleje mrzimoru, což odkazuje na mou povahu a na to, jak se s nálepkou "mrzimor" sžívám, zvykám si na ni a objevuju v ní věci, které mě opravdu vystihují.

Tani


KNIHY OD TOLKIENA
Myslím, že tady je to bez komentáře. Kde bych byla, kdybych neobjevila tento úžasný svět, si vůbec nedokážu představit. Nejspíš bych totálně ztracená a zoufalá bloudila tímto světem bez špetky naděje na radostnější zítřky.
Hmm... to vyznělo hodně teatrálně, ale určitě tušíte, co tím chtěl básník říci.

ODZNÁČEK MITTALMARU
Slovo samo osobě pro mne znamená jeden úžasný blog, ke kterému mám teď štěstí pařit. Jenže to další, mnohem důležitější, co se za tímto slovem skrývá je to, co ten blog tvoří. A to je úžasná parta čtyř hobitů, za kterou jsem neskutečně vděčná. Mám je moc ráda a jsem šťastná, že jsem je mohla poznat.
Další co by se za tímto slovem mohlo skrývat je společenstvo mittalmar. Což je další skvělá parta devíti lidí, se kterou můžu trávit své volné chvíle a být neuvěřitelně šťastná.

VODOVKY
Vodové barvy patří mezi moje nejoblíbenější techniky. Myslím, že je to proto, že u nich člověk musí aspoň trochu přemýšlet, na rozdíl od ostatních technik. Dřív jsem kreslila olejem, který má velmi dobré krycí schopnosti, takže nebyl problém překreslení, když se mi to nepovedlo. To u vodovek moc nejde. Ano, když včas zareagujete, můžete to stihnout opravit, ale je lepší si to vše dopředu rozvrhnout.
Dalším důvodem, proč mám ráda vodovky, je možná jejich nevyzpytatelnost a efekty, které dokážou udělat. Kreslit s nimi je jedno velké dobrodružství.

BOTY NA IRSKÉ TANCE
Irské tance jsem si totálně zamilovala. Zjistila jsem, že bez nich nemohu žít. Vyzkoušela jsem nejrůznější sporty od taekwon-da až právě po irské tance a nic mne tolik nebavilo.
Menší reklama: pokud jste z Českých Budějovic a hledáte pohybovou aktivitu, která by Vás bavila, nezdráhejte se přijít podívat na naši open hodinu nebo na jakýkoliv ze čtvrtečních tréninků (bližší info mailem). :-)

ROSTLINY
Neremcají, nezrazují, nazabíjejí( pokud nejste moucha nebo jiný neznalý živočich) a ještě jsou krásné- ideální kombinace.
Cokoliv budu v budoucnu dělat, musí být alespoň z části spojené s rostlinami.

Pomněnka


Co říct? Myslím, že už jen množství předmětů něco vypovídá o tom, ke komu tato fotka patří. Aneb ano, když se řekne "ideálně max. 8 předmětů", Pomněnka jich musí mít alespoň 9. :D Ale pokud bychom 2 knihy na obrázku považovaly za jednu položku, vlezla bych se ne číslo 7, a to už není tak zlé. Všichni, kdo mě znají, ví, že jsem ta nejupovídanější osoba na světě. Ale to není jediná věc, ve které přesahuji běžnou "míru". Tou další a stejně charakteristickou je množství zájmů, koníčků, věcí, které mám ráda a předmětů, které se se mnou symbolicky pojí a nějakým způsobem vyjadřují, kdo jsem, co mám ráda, čemu se věnuji a jak žiju. Takže přesto, že je na mém "obraze" 9 věcí (a čistě teoreticky 10), byl pro mě téměř nadhobití úkol vybrat i takovýto počet položek. Ale nějaké nakonec přece jen dostaly přednost před jinými, tak vám teď o nich něco povím, proč tu vůbec jsou a co vyjadřují. No a prootže jsem to hold já a nejsme nejupovídanější hobit na světě jen tak pro nic za nic, tak...je to povídání o věcehc na fotce a jejich souvislosti se mnou dlouhé. Dost. Takže...čtěte jen v případě vážného zájmu, jinak s emůžete pokochat fotkou a jít dál. Pro pochopení - níže vdíte jak to vypadá, když se Pomněnka snaží být stručná. :D Měla byhc s tím něco dělat... No, přeji pěkné počtení. Já obrazem...

Tak to zkusíme vzít třeba podle velikosti. Víceméně. :D Největší část mé fotky zabírá (a zároveň podložku pro ostatní věci tvoří) sukně. Naprosto nepostradatelný kousek mého šatníku ve všech možných podobách. Hlavním měřítkem ale musí být délka a "točivost". Volné sukně "áčkového" střihu, ve kterých když se zatočím, vlají nebo se alespoň vlní kolem mě. Jako malé holčičky, když si hrají na víly. Cesta tohoto předmětu na mou fotku je jedna z nejzajímavějších. Jako malá jsme neměla ráda sukně. Odmítala jsme je nosit. Máma i babička se ze mě pořád snažily udělat "holčičku" a potom "slečnu", ale já byla radši loupežník, indián nebo čarodějnice, ve vytahaném batikovaném triku a záplatovaných teplákách nebo pánských maskáčích. A do školy zásadně rifle a svetr. Byla jsem uzavřený tichý introvert, sedící v koutě s knížkou, odmítající mluvit před druhými (mimo rodinu a nejbližší kamarádky), bojící se jakkoliv viditelně vybočit z davu (nakolik u mě vůbec bylo možné nevybočit). A pak... jsem poznala jednu holku, dnes známou jako Terka Trpaslík. A vše se začalo měnit. Já se začala měnit. Rok od seznámení mě Terka přivedla na Vlaštovku. A já už nikdy nebyla stejná. A můj šatník také ne. :D S touto událostí přišly takové změny v mé osobnosti a životě, že mají na svědomí většinu předmětů na této fotce. :-) Co pro mě dlouhá točivá sukně znamená? Svobodu, odvahu být sama sebou, možnost vyjádření, ženskost, smíření se sama se sebou a to, že se mám konečně ráda, jaká jsem, i po vzhledových stránkách, znamená pro mě dobrodružství i romantiku, osobní vyjádření a protest proti mainstreamu. Ale hlavně - jsem to já, jsou to moje sny, je to moje dívčí duše a srdce dítěte, když se zavřenýma očima začnu v takové sukni tancovat a točit se na louce za zpěvu ptáků... mám víc než kdy jindy pocit, že žiju, dýchám a jsem to já v té nejpravější podobě. A víte co? Kalhoty a zejména rifle z mého šatníku téměř úplně zmizely. :-)

Se sukní souvisí Vlaštovka a s Vlaštovkou souvisí Tolkien. Zde vyjádřený speciální knížkou - zpěvníkem Písně Středozemě. Možná se divíte, proč zde nemám některou z Tolkienových knih, zejména Hobita nebo Pána prstenů. Dlouho jsem nad tím uvažovala. Ale pak mi došlo, že tento zpěvník s jeho příběhem, obsahem a podobou je nejlepším vyjádřením. Vyjádřením toho, že když mě Laisi Finwen nadchla pro lásku k Tolkienovi, nezměnil se můj oblíbený autor a knižní univerzum. Změnil se můj život. A hlavně lidé v něm. "We are not a fandom, we are a family." Neexistuje pro to lepší vyjádření. Zpěvník Písní Středozemě je tvorbou především fanoušků, kteří se snaží obohacovat to, co nám profesor zanechal a udržovat jeho svět a odkaz živým. A to se daří. Ten odkaz žije v nás. Je to víc než jen knihy příběhů, jakkoliv dokonalé. Je to i víc než univerzum Ardy, než fiktivní historie, víc než elfí jazyky a písmo. Je to každá středozemská písnička u táborového ohně, každý larp z prostředí Středozemě, každá fanfiction na Pána prstenů, Hobita či Silmarillion, každý elfí kostým, každá hobití oslava, každý symbol Bílého stromu Gondoru kdekoliv v našem reálném světě, ve světě, který nás obklopuje. Je to každá výprava s lukem a šípy do lesa, je to každý sraz fanoušků, každá tematická přednáška, každé elfí táboření, každý upečený lembas ... každý okamžik fantazie, svobody (krásně se pojíc s bílou elfí lodí na obálce) a radosti. Každá spřízněná duše, kterou jsme v rámci spojení těchto dvou světů mohli poznat. Přátelé. Takoví přátelé, jaké jinde jen stěží najdete. Takoví přátelé, ze kterých se potom stávají společenstva. Společníci v obou světech. A nebo Mittalmar. :-)

Další speciální knížkou na mé fotce je malá modrá knížečka O Přátelství. Jedná se o sbírku citátů a moudrých slov mnoha zajímavých a výjimečných lidí. Proč tu je? Za prvé po mou lásku k citátům a moudrostem v nich skrytých (někdy). A za druhé - protože přátelství. Ze všech darů na tomto světě a ze všeho, co bylo kdy stvořeno, přátelství je pro mě tím nejcennějším a nejúžasnějším. A stalo se mi tak trochu i životním posláním. Protože, víte... ne každý může být slavný, ne každý může změnit svět, zapsat se do historie, ne každý může zachránit život nebo být v něčem nejlepší. Dokonce i být v něčem opravdu hodně dobrý je těžké a nemůžeme toho dosáhnout všichni. Nadání a schopnosti jsme dostali každý jiné, i předpoklady k životní dráze. Ale víte co? Někdy můžeme být nejlepší, aniž bychom měli talent nebo schopnosti. Stačí nám srdce. Můžeme být totiž nejlepší v tom, že budeme někomu dobrým kamarádem. A když se budeme opravdu snažit, můžeme být někomu možná i nejlepším přítelem. A to je to, oč u mě běží. Být nejlepší v tom, že budu prostě nejlepší kamarádkou, jakou dovedu, všem kdo přijdou ke mně a budou o to stát... a nepřestat se snažit o to abych někomu mohla být nejlepší přítelkyní. Protože přátelství... to je ten největší poklad. Poklad, který nemůžete dostat, aniž byste ho sami darovali.

Třetí a poslední knihou na fotce je knížka malá, tlustá a schovaná v ručně šitém látkovém obalu. Je to jediná kniha v mé knihovně, která má takový spešl obal, navíc tento "přebal" byl první věcí, kterou jsem kdy ušila. Není to proto, že bych chtěla schovávat obálku. Je to proto, že je ta kniha tak speciální. A přitom je skoro v každé domácnosti. Je to má osobní Bible. Víc k tomu myslím není potřeba říkat. Bez víry v mém životě bych nebyla, jaká jsem, bez víry by nejspíš můj život byl úplně jiný, pokud by ještě byl a bez Boha bych tu ani nebyla. Nemusíte se mnou vůbec souhlasit, můžete si o tom myslet své, ale... mám-li vyjádřit, kdo jsem, odkaz na toho, kdo je počátkem všeho a odkaz na víru v mém životě nemůže chybět. :-)

Dalším předmětem na fotce je altová flétna. Ta je tu především za hudbu a písničky. Obojí hraje v mém životě důležitou roli, hodně pro mě znamená a velmi těžko by se mi bez toho fungovalo. Na flétnu hraji od 5 let a je to jeden z mých nejoblíbenějších nástrojů. Akorát jsem jí nikdy nemohla odpustit, že při hraní na ni nemůžu zpívat. Ale - ani flétna nemůže být dokonalá. Učila jsem se hrát na sopránovou, ale v 6. třídě se ke mně za zvláštních okolností jako "dárek" dostala tato krásná altovka. A já... jsem se zamilovala do jejího zvuku natolik, že dnes již nehraji téměř na nic jiného. Navíc je to skvělý nástroj na cesty i do přírody, dá se na něj krásně a snadno improvizovat, doprovodím na něj i bez not téměř jakoukoliv mě dobře známou písničku... zkrátka flétna je moje kamarádka. A stejně jako Smíškovi kytara, i mě altka pomáhá na uklidnění či lepší náladu. :-)

K hrníčku toho není tolik co říct, protože je to naprosto jasné. Vždy jsem měla ráda čaje, ale když jsem v domě Vlaštovka poprvé ochutnala anglický černý čaj s mlékem, už nebylo cesty zpět. :D Stal se ze mě naprostý čajomil. Mou lásku k čajům podpořila i řada úžasných citátů, pojících se s tímto nápojem, které jsme objevila a také a především to, že horký čaj zahřívá a mně je skoro pořád zima. Takže hrníček teplého čaje je pomocník v nouzi. A navíc je to krásně uklidňující. A mnoho dalšího. Čaj a keramické hrníčky jsou pro mě symbolem domova. Obecně i toho mého. Tatínek se několik let živil prodejem keramiky, jezdila jsem s ním občas i na historické jarmarky apod. Takže proto keramika. A hrníček není jen symbolem čaje a domova. Je to jeden z mých nejoblíbenějších dárků. Mnoho mých kamarádek i příbuzných mi někdy věnovalo k Vánocům nebo narozeninám hrníček. A mě nikdy neomrzelo je dostávat. Je to jedna z nejčastějších připomínek mých blízkých, když piju z hrníčku, který jsem od někoho dostala, vždy si na dotyčnou osobu vzpomenu. Tento hrníček je v mé "sbírce" nejkratší dobu. Dostala jsem jej letos na Velký pátek, jako vánoční dárek od mé kamarádky Charlie, se kterou jsem tehdy měla setkání v čajovně. Charlie byla první člověk, který mi ukázal, co to je starat se o svůj blog, udělat z něj útulný kouteček, mít malou skupinku stálých věrných čtenářů, tvořit blogovou komunitu... Díky ní jsem poznala Terku a další dvě kamarádky "z blogu" (původně :-)). Tento hrníček jsme si okamžitě zamilovala jako málokterý před ním... ale to není jediný důvod, proč je tu zrovna on a ne jiný hrnek. Připomíná mi nejen mou kamarádku Charlie, ale také... pomněnky. A vy jistě tušíte, co se mi vybaví při slově pomněnka. Tento svět, moji milovaní kamarádi a přátelé, mé pravé svobodné já. Proto tento "pomněnkovský" hrníček (ačkoliv na něm pomněnky vlastně nejsou).

Plyšák... nezbytná součást mého života. Jsem osoba mazlivá, tulivá, která neustále potřebuje mít někoho na blízku. Většinu času však nikoho poblíž nemám. Největší blízkost tvoří skype. Proto mám i ve svém věku poste plnou plyšáků, na které nedám dopustit. Mám koho objímat, ke komu se přitulit, zahřívají mě. A pomáhají s usínáním, když mám noční můry nebo prostě jen zlé sny, na které někdy trpím. Nebo když se bojím. Také je to něco měkkého, příjemného, plyšáček je prostě velmi milá věc, takový mlčenlivý věrný kamarád, přítel do nepohody. A tato sovička zejména. Je se mnou teprve rok, ale brávám ji s sebou na cesty, není mi s ní tolik smutno, navíc je to i maňásek - můžu do ní strčit ruku a pak její křídla opravdu objímají či hladí. Mně nebo někoho jiného. Většinu času v ní však mám strčený pytlíček levandule, díky kterému pak krásně voní a při usínání její vůně uklidňuje. Sova je navíc jedním z mých nejoblíbenějších zvířat. Před nějakým časem jsme této sovičce na hruď připnula další mé oblíbené zvířátko - jezevce. Na žlutém štítku - znak bradavické koleje - Mrzimoru. Příběhy o Harrym Potterovi byly mé dětství a provázely mě životem dávno před Tolkienem. Musela jsem je tu proto nějak vyjádřit, alespoň maličko. Tento znak má ale i další dva významy. Za prvé jeho původ - je to nášivka na bradavický plášť, kterou neuvěřitelně pěkně a pečlivě vyrobila kdysi Terka jako dárek pro mě, na naši společnou prázdninovou akci, kterou jsme honosně nazvaly "HP tábor". A další význam? Mrzimor. Hufflepuff. To slovo, zvířátko, které k němu patří, ta kolej i má příslušnost k ní, dostávají v posledním roce zcela nové rozměry. Více zde asi nebudu říkat, zasvěcení vědí a kdo ne, může se zkusit zeptat Smíška. :-) We are proud to be a Hufflepuffs!

Předposledním předmětem, o kterém budu mluvit, je dřevěná truhlička. Mám moc ráda truhličky, krabičky a všelijaké podobné "skrýše na poklady", uložiště vzpomínek, která můžeme vzít do ruky, otevřít a nahlédnout do tajemství, která skrývají... Mám hodně truhliček a krabiček, které ukrývají mnoho pokladů. Proč je tu právě tato truhlička? Není lehké ji otevřít a přitom nemá žádný zámek ani jiné "zavírání". Je prostě a jednoduše, ale účinně "zaklapávací". Bezpečně střeží tajemství jí svěřená. Připomíná mi to mě. Mám pocit, že v životě hraji roli také takové "truhličky na tajemství", kterou nemůžete jen tak otevřít, ke které není klíč - otevře se jen tomu, komu tajemství v ní ukrytá náleží. Další asociace a symbolika- truhlička je dřevěná. A je zdobená intarzií listů. Možná jde dokonce o břečťan, který je i na fotce Tani. Dřevo a listy symbolizují přírodu. Pip a Tani chtěli vyjádřit svou lásku k rostlinám a volné krajině. Já především svou lásku ke stromům. To je část přírody, která mě už léta naplňuje úžasem, radostí, pokorou, nadšením. Neznám krásnější zázrak přírody než jsou stromy. Tak jako většina (přesně 6 z 9) předmětů na mé fotce i tato truhlička je dárkem. Dostala jsem ji od kamarádky Juliet, první osoby z blogového světa, která si se mnou začala psát a vůbec první člověk na světě, se kterým jsem si kdy dopisovala. Když mi od ní letos v zimě tato truhlička spolu s dalšími poklady přišla poštou jako dárek k Vánocům, vyrazilo mi to dech. A dodnes nad ní nepřestávám žasnout. No a poslední a největší význam této truhličky? Poklad, který nyní střeží, se nazývá pamětiny. Vše, co souvisí s mým drahým Frodem, s mými mladšími bratránky Pipem a Smíškem, s nejvěrnější kamarádkou Terkou Trpaslíkem, s Aredhel, Finrodem, Třezalkou, Šárkou... ale i s mnoha dalšími nejen ze Společenstva Mittalmar, kterému však náleží největší část truhličky. Patří sem i mé osobní "talismany" - přívěšek peříčka, Bilbův žalud a další. A hlavně sem patří odznáček Mittalmaru a kamínek ametyst, symbol nejen hobitího přátelství a jedné nerozlučné žlutozelené čtveřice, ale i dvojičky Froda a Sama. Protože tento je náš.

Posledním předmětem na fotografii je starý medailonek. Je tomu už 15 let, kdy byla jedna šestiletá dívenka s prarodiči na dovolené v Řecku. Jednoho dne se za časného rána procházela s babičkou po břehu moře, v oblasti, kde byly pláže bez lidí a na vodě se sem tam pohupovaly rybářské loďky. Najednou holčička uviděla v mokrém písku něco lesklého. Sehnula se pro to, a v ruce se jí ocitl právě tento medailonek. Neměl ho tam kdo ztratit, lidé tam běžně nechodili, rozhodně ne tací, kteří by na krku nosili zlacené medailonky. Stejně tak podivné se však zdálo, že by ho vyplavilo moře. Kdo ví. Široko daleko byla jen voda, písek, holčička, babička a medailonek. Nechaly si ho. Doma ho babička nechala vyčistit a opravit zavírání, aby ho o pár let později věnovala již odrostlejší vnučce. Zřejmě měla dojem, že jako malá by tento "šperk" příliš neocenila. Pravda však byla taková, že ho holčička doopravdy ocenila až o mnoho let později. V době, kdy už byla dospělá. Tehdy se totiž do jejího srdce dostalo několik lidí takovým způsobem, že konečně věděla, čí obrázek si do medailonku dát. Ale také věděla, že ač na malém kousku kovu je příliš málo místa, její srdce ani láska v něm nezná hranic a navždy v něm zůstanou uložena jména těch, kteří se tam jednou dostali a vzpomínky na ně nezmizí. A tak i když se do medailonku vleze jen jedna fotka, je jí neustálou připomínkou všech těch, kteří jsou v čestném medailonku jejího srdce. A věřím, že někteří z vás, kdo čtete tyto řádky, moc dobře víte, o kom mluvím. :-) Patříte tam!

03/06/2016

Napůl ztracená

První povídka od Tani, v hlavní roli není nikdo jiný než Frodo. Což bude ostatně u Taniných povídek tak trochu pravidlem... alespoň to krásně vyváží Irithiino zaměření na Smíška s Pipem.
Příběh je... no uvidíte. Existují jisté příběhy, které jsou tak trochu ztracené. Ao budoucnosti to platí také.


"Tati!" ozvalo se za Frodem jemným hláskem. Frodo se ohlédl a spatřil malého kudrnatého hobita.
"No tak, Bilbo! Počkej na mne!" ozval se za malým Bilbem veselý ženský hlas. Náhle se před Frodem objevila hobitka se zlatými vlnitými vlasy sahajícími až ke konci zad, a s úsměvem, který vyzařoval tolik radosti a něhy, že to rozsvěcovalo celé okolí.
"Museli jsme ti jít naproti. Bilbo už byl celý nedočkavý, až se vrátíš a půjdeme ke Křepelkům," řekla s okouzlujícím úsměvem. Frodo jí úsměv opětoval a všichni tři vyrazili k Samově rodině. Malý Bilbo vesele přebíhal z jedné strany silnice na druhou a horlivě pozoroval okolí. Pod kopcem jelo několik vozů naložených na zítřejší trh. Celý Hobitín se hemžil hobity chodícími na návštěvy. Vypadalo to jako pohled do obřího mraveniště. Nebe bylo blankytně modré a ve vzduchu panovala dobrá nálada.

"Asi bude po té vaší dobrodružné rodině" pravila hobitka po chvíli pozorujíc malého Bilba.
"Doufám, že aspoň tady malý zůstane doma," s těmi slovy se podívala na své vystouplé bříško. Frodo se pousmál a podíval se na Bilba, který se pokoušel chytit motýla.
Netrvalo dlouho a došli ke Křepelkům. Růža už stála ve dveřích a zdravila přicházející hosty. Samvěd se objevil chvilinku po ní a za ním vyběhlo několik malinkých hobitů, kteří začali lítat okolo Bilba a okamžitě ho odvádět někam, kam je dospělým vstup zakázán.

"Tak pojďte dál," řekl vesele Sam.
Křepelkovic domácnost byla útulná. Panoval tam klid a ve vzduchu bylo cítit čerstvě napečené tvarohové a makové záviny. Paní Pytlíková na stůl přidala ještě své vyhlášené povidlové koláče a Frodo donesl dvě lahve výběrového vína.
Povídali si velmi dlouho do noci. Na nebi už svítil měsíc, když se konečně začali loučili. Malý Bilbo už sotva chodil, jak byl z dnešního dne s Křepelkovic dětma unavený, a dospělí měli veselou náladu nejen díky Samovým vtipům a povidlovým koláčkům paní Pytlíkové.

Srdečně se rozloučili a Frodo se svojí rodinou pomalu začal odebírat do Dna pytle.
Kromě měsíce v srpu bylo na nebi i nespočet hvězd, které otevíraly fantasii malého Bilba.
"Tati, pojďme se podívat na hvězdičky!" roztomile poprosil hobitek.
"Už je příliš pozdě na to, abychom se někde toulali po kopcích," káravě řekla maminka. Bilbo na ní upřel své smutné, dětské oči.
"No dobře. Ale jen na chvíli. Už je opravdu moc pozdě na to, abychom se někde toulali," dodala na konec. Po chvíli se vydrápali na Kopec a lehli si do trávy. Po nebi bylo roztroušeno milion hvězd, které se uskupovaly do všemožných obrazců. Bilbo ani nedutal a jen tiše pozoroval tu krásu, která se před ním zjevovala. Frodo začal vzpomínat na elfy. Na to jak je s Bilbem navštěvovali při jejich cestě na Západ. Na pradávné příběhy, které mu vyprávěli. Chtěl je všechny říct i malému Bilbovi-ale nemohl. Byl příliš zahlcen vzpomínkami a steskem po svém strýci.
Dlouho jen tak leželi a dívali se na hvězdy.

Od země začalo být chladno a rosa z trávy jim promáčela oblečení.
"Mám ráda hvězdy, jinak bych vám nepovolovala tak šílené podniky, ale už bychom měli jít- je už dost pozdě," Bilbo se smutně podíval na Froda, ale ten jen souhlasně přikývl a začal se zvedat.
Když dorazili domů, byla už hluboká noc a celý Hobitín, ba i Kraj spali.
Maminka rychle pomohla převléct malého Bilba do pyžámka a uložila ho do postýlky. Frodo si mezitím zapálil dýmku a díval se na mapu Divočiny, kterou si po Bilbově odchodu do Roklinky pověsil nad krbovou římsu.
"Musí ti chybět," položila mu jeho žena svou ruku na rameno. Frodo jen smutně přikývl.
Posadila se vedle něho a opřela se o něj. Chvíli jen tak seděli, pak se na sebe podívali...

"Žbuďte še, žbuďte še" zatřásly s ním ledové pracky. Frodo se okamžitě vzbudil a začal se zděšeně, ale unaveně, rozhlížet kolem sebe. Viděl poskakujícího Gluma, jak něco hladově trhá, strašlivě se rýsující černé hory s rudou září a Samův omluvný obličej.
"Moc se omlouvám, pane Frodo. Nedal se zastavit. Říká, že jsme blízko, a že už bychom měli vyrazit. Moc mne to mrzí. Konečně jste po několika dnech usnul a on vás takhle vzbudil."
Frodo se na něj usmál.
"To nic, Same. To nic," řekl s úsměvem a podíval se na západ.

*Frodo ve snové části nemluví, protože jsem vycházela z toho, že já obvykle ve snech taky mlčím a jen poslouchám ostatní.