A nyní konečně přichází zakončení.
Úterý 11. srpna
Snídaly jsme dokonce dřív než Ayano. Netužím, jak se nám to povedlo, ale bereme to za osobní úspěch.
Tentokrát se mi cestou na vlak podařilo poslat většinu pohledů domů. Yoko se mě zeptala, jestli nepotřebuju ještě nějaké známky, tak jsem si řekla o tři a u poštovní schránky jsem je všechny nalepila. Jenže zrada, měla jsem ještě jeden pohled navíc. Tak jsem si ho schovala s tím, že ho pošlu později.
Potom jsme zamířily do akvária. Ano, znovu. Ale tentokrát do takového speciálního. Byly tam jen takoví ti japonští kapři. A všechny akvária byla udělaná jako umělecká. Takže jsme viděly ryby v kulatém akvárku, v hranatém akvárku, v akvárku ve tvaru leknínu… A pak tam byla zeměkoule. Sýkorka tam hledala Českou republiku (která ale nebyla vidět, protože přesně po ní tekla voda) a já jsem hledala Nový Zéland.
K obědu jsme si daly zase nějaké kuře. To byla totiž restaurace, kde podávali kuřata na deset způsobů. A bylo to snad ještě lepší, než včera.
Pomalu už se chýlil náš společný čas ke konci, ale ještě před tím nás vzaly na ruční výrobu papíru a do muzea papíru. Ta výroba papíru byla úplně stejná jako v Česku, ale bylo to pěkné. Měl to být nějaký starý japonský papír a vypadá vážně esteticky. V tom muzeu měli spoustu věcí. Nějaké dlouhatánské role papíru nebo papír se zalisovaným stonkem trávy. Vypadalo to moc hezky. V přízemí byl obchod, kde jsem se pokochala různými štětci, fixami, bloky atd. Nakonec jsem si vzala jeden černý fix, protože ty jsou vždycky nedostatkové zboží. Ayano ještě napsala naše jména v jejich znacích a vydaly jsme se dál.
To je všechno vyrobené z papíru, opravdu, dost dlouho jsem na to zírala.
Sýkorka totiž prohlásila, že pro svou kamarádku nutně potřebuje mochi a já po obědě byla rozhodnutá, že neodjedu bez jejich dřevěných lžic. Tak jsme to musely jet koupit.
Hádejte, co je ta žlutá budova napravo? Sídlo pivovaru. S trochou představivosti to ten půllitr i připomíná...
Cestou domů jsme náhodou narazily na Toma, který se vracel z toho kina, které jsme mu byly včera zařídit.
Když jsme vstoupili do domu, tak nám Ayano sdělila, že už stejně máme zpoždění, a tak máme na zabalení dvacet minut. A jestli nám to prý vyhovuje. My jsme se podívaly, jaký je v tom pokoji bordel, kolik se nám kde válí věcí a bylo nám jasné, že to za těch dvacet minut rozhodně nestihneme. Ale jen jsme se usmály a prohlásily, že to zkusíme.
Nakonec to celkem vyšlo. A to jsme se ještě stihly opláchnout studenou vodou a k tomu shodit Tomovi čestnou nástěnku (daly jsme to pak popořádku a stejně se to vešlo do časového limitu!)
Tak jsme se všichni rozloučili a před vchodem nám Ayano věnovala přívěšek se společnou fotkou a papír se záznamem toho, kde jsme byli. Potom nás odvedli do budovy kláštera, kde jsme měly přespat ještě dvě noci. Bylo to asi čtvrt kilometru pěšky, takže jsme tam byli za chvíli. Tam se s námi rozloučili a my jsme tak zůstaly s naším oddílem a ještě nějakými Čechy, kteří byli v rodinách.
Místní skauti a mniši nás přivítali ohromným proslovem, který nikdo nedokázal vnímat, natož mu rozumět. Pak byla večeře, sestávající z polévky, již nikdo nechtěl jíst (byly dva druhy, ale chutnaly úplně stejně) a z obrovských rýžových koulí s něčím. Těch bylo asi deset druhů. Na výběr byly normální, s řasou a pak nějaké barevné s čímsi, co nikdo nedokázal identifikovat.
Vrátily jsme se nahoru, a co nevidíme, Ayano se vrátila, prý jsme si tam něco zapomněly. Takže nastalo loučení znovu.
Večer byl volný program, ovšem ne pro ty, kdo se rozhodli jet do veřejných lázní. Vypadalo to jako lákavá nabídka, než nám oznámili, že bychom tam byli nazí mezi stoletými Japonci.
Takže jsme měli volno. Nakonec jsem přemluvila Kamzíka a Sýkorku, aby šly se mnou ven. Mamka si totiž hrozně přála, abych přivezla skleněnou láhev s patentním uzávěrem, tak jsem ji chtěla jít hledat. Jenže se to nějak zvrtlo. Napřed jsme si koupily zmrzliny a zjistily jsme, že je to ten krámek s tou babkou. No a pak jsme skončily před dveřmi té naší rodiny.
Kupodivu nás i celkem přivítali, což jsem nečekala. Snědly jsme u nich tu zmrzlinu a trochu jsme si popovídali. Když začali večeřet, tak už nám to přišlo moc trapné a rozloučily jsme se. Tentokrát už definitivně.
Zamířily jsme na hlavní ulici, kvůli té lahvi. A nějak jsme zapomněly, že tam mají semafor na všech přechodech, tak nás jedno auto dost vytroubilo. To nás v tu chvíli tak rozesmálo, že se z toho Sýkorka složila. Dostala strašný záchvat smíchu, ale příšerný. A začalo se jí chtít na záchod. Jenže kam si dojít, když jsme byly uprostřed města. Kousek v rohu byly nějaké stromy, tak jsem ji nasměrovala tam, ale ona prohlásila, že ne, že půjde tady a ukázala na strom těsně vedle silnice. Přesně na takovém místě, které je vidět už hodně z dálky. Skoro až propadala do stavu, kdy se chovala jako opilá, měla polorozepnutou košili a děsně se motala. Nakonec se nám ji podařilo doobléct a odtáhnout zpět do budovy chrámu, kde jsme ji poslaly na záchod.
Potom jsme se sesedly v přízemí u stolku, který byl obklopený automaty na pití. Ona prohlásila, že je to veselý pití a že ho chce. Tak si ho koupila a nechala ho kolovat. Nevím, jak se to podařilo, ale nálada v kroužku se vážně rozveselila. Pak jsme spolu předváděly bojové scény s deštníkem a polemizovaly nad vážnými věcmi.
Rozhodla jsem se, že koupě nějakého dalšího pití nám neuškodí, tak jsem Kamzíka, která už neměla žádné peníze, vyzvala, ať nám společně nějaké pití vybere, že ho koupím. Zázračně se jí náhodným výběrem povedlo najít dva druhy vážně dobrého pití. A to se moc často nestává.
Potom tam přišla jedna vedoucí s tím, že se chce jít projít, jestli nemáme nějaký nápad, kam. Tak jsem prohlásila, že můžeme uspořádat stezku odvahy a jít hodit všechny drobáky do chrámu. Fajn, šli jsme. Bosi. Do chrámu. A bylo to moc fajn. Nikdo tam nebyl a my jsme se pak prošli ještě místním lesíkem sestávajícím z pěti stromů, pokochali jsme se výhledem a pak se vrátili zpět. Tehdy jsem si vážně připadala jako hobit.
Co vznikne, když zkřížíte Estellu a athelas?
Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že ostatní zmizeli. I s mojí peněženkou… Ale našla jsem ji kupodivu ve svém batohu. A snad i s veškerým finančním obnosem, který v ní předtím byl. Jenže holky nikde. Jak jsem se tak potloukala po budově, tak jsem zjistila, že v nejhořejším patře je tělocvična. A tam byli skoro všichni. Někdo si tam házel frisbee, někdo pinkal volejbal, ostatní si kopali s míčem nebo hráli vybíjenou, a ti ohební metali salta a kotrmelce.
Já jsem se přidala k trhlým a skákali jsme na trampolíně. Ovšem pouze chvíli, protože to bylo hrozně vyčerpávající.
Pak jsem se vydala spát. Jenže tam byl takový hluk, že to nešlo a jediné, co mi zbývalo, bylo si číst a doufat, že to za chvíli přestane. V tu chvíli jsem zaslechla, jak si jeden cizí vedoucí stěžuje, že jenom ten náš oddíl je tak strašný a dělá kravál v tělocvičně, kam se nesmí. Oou. Ale to nám předtím nikdo neřekl. A navíc to bylo hrozně nefér, protože v té tělocvičně byli všichni a ne jen náš oddíl. Nakonec se to ale podařilo nějak v pohodě vyřešit.
Když se to uklidnilo a nastalo alespoň trochu ticho, tak jsem šla spát. Ale moc kvalitní spánek to nebyl. Byla jsem vzhůru vždy, když někdo přišel, že si jde lehnout a potom ještě mě dvakrát vzbudili, když jedna část odjížděla na letiště.
Středa 12. srpna
K snídani byla polévka, ale odmítli nám ji po včerejším maléru s tělocvičnou vydat, dokud jsme si perfektně neuklidili. Tentokrát ta polévka byla vážně dobrá. Nějaká z pytlíku a dokonce tam měli i kukuřičnou. To jsem nikde předtím neviděla.
Ti místní skauti byli tak hodní, že nám i připravili na dnešek nějaký program. A hádejte, kam jsme jeli? Do chrámu.
A protože chrámy už jsme tu měli dva, tak tady máte vstupní bránu do chrámového komplexu,
ten park okolo byl vážně nádherný!
Přistavili nám takový minibus a vysadili nás těsně před tím. Tenhle chrám byl opravdu obrovský a měli tam takové krásné věci jako dva stromy, stěna, na kterou jste mohli napsat svoje přání, místní mniši se potom modlili za to, aby se vám to splnilo. A cestou jsme ještě potkali tohle. Zkuste si tipnout, co to je.
Ne, modlitební mlýnky to nejsou. Jsou to sudy od saké. Vedle kláštera. Vtipné, co?
Pak jsme dostali rozchod u nějaké obchodní ulice. Rozdělili jsme se do šesti skupinek. Naše se skládala ze samých holek. Přiřadili nám jednoho Japonce a šli jsme.
Ťapka chtěla úplně nutně taky košili, takže jsme museli prolézt čtyři různé obchody s oblečením, než jsme sehnali nějakou, která by jí byla. Vážně chudák ten Japonec. V jednom obchodě se rozhlédl okolo sebe a zděšeně prohlásil, že je jediný chlap v tom obchodě. Měl pravdu.
Pak jsme se ho pokusily odškodnit tím, že jsme si společně zašli na dokonalou palačinku. Byla obrovská a měla skvělou náplň. Ťapka potom byla úplně celá od šlehačky. Ale úplně celá. Vůbec nedokážu pochopit, jak se jí ta šlehačka mohla dostat na zadek. Ale kdo umí, umí.
Další naše zastávka byla krabička s foťákem. Je to Sauronův vynález. Vážně. Je to takové to, že vlezete do kabinky, necháte se tam několikrát vyfotit a pak tu fotku dokreslíte. Ono samo vám to udělá divné oči, jako jsou ty v manze. Na začátku jsme to proklínaly, ale pak to byla celkem legrace. A i ty fotky jsou jedna velká kozkovina, takže pozor, tady je způsob, jak se pobavit, až vám bude nejhůř. Ale pozor, je to na vlastní nebezpečí!
Poslední zastávka byla ve dvou samoobsluhách, hledala jsem totiž úmorně tu lahev. Nenašla.
Dorazili jsme k autobusu a ten nás zase někam odvezl. Tentokrát na místo, kde se nacházely cosplaye. Představovala jsem si to jako nějaký park, kde třeba najdu Gandalfa nebo alespoň Aragorna. Ale tohle na mě bylo moc. Byla to ohromná ulice plná obchoďáků. Před každým vchodem do budovy postávala nějaká holka v minisukni, růžových případně modrých vlasech s přemalovaným obličejem a králičíma ušima. Usmívala se od ucha k uchu, kulila ohromné oči a nabízela letáčky. Museli jsme prchnout do nějakého toho obchodu, protože jsme tam měli rozchod asi hodinu a tohle jsme celou tu dobu pozorovat nemohli.
Procházeli jsme všechna patra, v jednom byla elektronika, v druhém drogerie, potom železářství, dokonce jsme objevili i malé papírnictví. A pak tam měli kostýmy. Hobití jsem nenašla, zato tam byla jeptiška a na tom obalu byl obrovský nápis Happy.
Nejoblíbenější patro bylo samozřejmě s jídlem. Tam jsme to všechno prošmejdili. Lahev s patentním uzávěrem tam zase nebyla, zato jsme objevili dokonalé buráky v čemsi. Měl to být med, ale bylo to slané.
Vydali jsme se o patro výš a bylo to strašné. Tam byla nějaká herna a zase se to tam hemžilo těmi nafintěnými postavičkami. Honem rychle jsme prchli dolů. Vyšli jsme před ten obchod a našli skvělou zídku. Tam jsme to zakempili, otevřeli buráky a čekali, až se budeme moct vrátit do autobusu.
Po příjezdu zpátky do budovy kláštera už byli všichni tak nějak mrtví. Nic moc se nedělo, tak jsem si četla a pak lepila ten poslední pohled. Tu správnou známku jsem nesehnala, takže jsem musela dát dohromady devět známek nižší hodnoty. Ten pohled jsem ale už měla napsaný a tak se nalepení devíti známek stalo nečekaným logistickým problémem. Přizvala jsem si na pomoc dva svědky, kteří byli poblíž a podařilo se nám to. A to dokonce i tak, že ten text pod tím šel přečíst.
Já vím, vypadá to blbě, ale obsah dopisu je přece listrovní tajemství, takže vám ho sem nedám...
Pak jsem šla spát, abych alespoň trochu dospala ten včerejšek a naspala se dopředu. Zítra nás totiž mělo čekat letadlo.
Čtvrtek 13. srpna
Vstávali jsme pro změnu ve čtyři, hodili jsme si věci do jejich auta a vydali se na letiště. Cestou jsem ukecala místního skauta, aby mi poslal ten pohled, na který jsem tak složitě lepila známky (poznámka: přestože jsem tento pohled posílala o tři dny později, dorazily všechny najednou a opravdu rychle).
Na letišti jsme společně čekaly dvě patroly - ta moje a Ťapky s Kamzíkem. Byla to celkem legrace, dali jsme si všichni snídani a každý dostal lahev s vodou. Pak mojí patrole řekli, ať si obalíme batohy potravinářskou folií a postavíme se do fronty. Ta byla dlouhá jako bagr, stáli jsme v ní asi hodinu. Mezitím ta druhá patrola stihla usnout, tak jsem Ťapku a Kamzíka vzbudila a rozloučily jsme se. Oni odlétaly až za tři hodiny, já za hodinu.
Vzala jsem si malý batůžek a doběhla za svou skupinkou. Zastavili jsme se před palubovou kontrolou a s hrůzou si uvědomili, že na palubu nesmíme mít lahev s vodou. Ani tam nebylo místo, kde by se to dalo vylít, takže všichni ty lahve narvali mně do náručí a poslali mě za druhou skupinkou. Musela jsem se pohybovat hrozně opatrně a pomalu, protože jsem jich nesla tolik, že by jinak všechny popadaly. Ale donesla jsem je na místo, vyklopila je tam na jednu hromadu, ignorovala jejich vyděšené pohledy, usmála se a odběhla zpět za svým batohem.
Jednoho kluka přes kontrolu nepustili. Museli mu pak prohlížet celý batoh jako nějakému teroristovi, ale nakonec mu to všechno schválili.
V letadle jsem znovu seděla u uličky, což bylo fajn v tom, že jsem na tom dvanáctihodinovém letu měla možnost natáhnout si nohy, ale ti vedle mě pořád chodili sem a tam, takže jsem musela každou chvíli vstávat. Ale jinak byli fajn. Byli to Angličané, kteří si se mnou chtěli hrozně povídat, ale já jim moc nerozuměla. Ale pochopila jsem, že byli na tom minulém Jamboree a kdysi byli taky skauti. A že letí teď do Londýna, tam přestoupí na letadlo do Amsterdamu a nakonec poletí do Bristolu, kde bydlí. Je to tak mnohem levnější a jen o hodinu delší.
A hráli spolu takovou hru. Jak jsou ty stolky na sedadle před vámi, tak se navzájem snažili si je sklopit. Jednou šli i na mě, ale já se nedala. Pak jsem jim to vrátila i s úroky. No, a když nám přinesli pití, tak jsem si ten stolek sklopila sama, vrazil do toho kelímku a polilo to Angličana vedle mě. Ale vzal to v pohodě.
Všichni kolem mě usnuli, jen já pořád ne a ne. A když se mi to konečně povedlo, stejně jsem se za půl hodiny probudila a o chvíli později mě Angličané vyhnali do uličky. Tak jsme si se Sýkorkou šly ke stevardům pro jídlo, nějakou polévku. Tam jsme si rychle vzali nějakou sušenku a zdrhly. Nevěděly jsme totiž, jestli si ji můžeme vzít a ptát se jich se nám nechtělo.
V Londýně jsme čekali hrozně dlouho na autobus, který nás převezl na jiný terminál. Tehdy jsme si povídali. Mně totiž rodiče napsali, že mě vítají v Londýně, vedoucí napsali taky něco podobného. Jeden kluk si stěžoval, že to není fér. Jemu totiž rodiče napsali jen dvě děsivá slova: 'sledujeme tě'.
Tentokrát v Londýně to čekání nebylo tak dlouhé a brzy jsme již byli v Ruzyni. Tam jsme zahlédli záchody a já celá nadšená zvolala "jupí, tady už nebudou ty děsivý!" měla jsem na provozu ty japonské záchody s ovládacím panelem. O krok později mě zastavila ohromná červená zeď, která se odmítala odsunout.
V pasové kontrole jsem šla k takovému tomu samoobslužnému turniketu. Patnáct už mi bylo, takže jsem to chtěla zkusit. Málem mě to nepustilo, to by byla opravdu ohromná smůla, kdybych zůstala zaseklá na letišti v Česku, po tom, co jsem přežila tu cizinu.
Hrozně dlouho jsme čekali na velká zavazadla a naštěstí jsme si vzpomněli, že už jsme v Česku, takže by bylo celkem vhodné, držet si malý batoh při sobě. V Japonsku se totiž vůbec nekrade. Na ulici mají normálně stojan s deštníky, když začne pršet, tak si ho půjčí a jakmile přestane, tak ho vrátí na nejbližším možném místě.
Potom už následovala jen jízda autem domů a nudné vybalování věcí.
Bylo to moc fajn. A navíc se mi asi povedlo odstranit nechuť k angličtině, tak jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Jenom všichni po příjezdu zpátky do své domoviny nastydli, i když, možná za to mohou ty jejich klimatizace. Snad jsem vás touhle obsáhlou reportáží neunudila.
