Když si Pomněnka kdysi stěžovala na špatné sny, tak jsem se nabídla, že jí napíšu pohádku, kterou by mohla když tak před spaním poslouchat. A světe div se, opravdu se mi to nějak podařilo. Zvěřejňuji ji zde s jejím svolením a nepatrným varováním, abyste ji nebrali vážně, dělala jsem si v ní ze všech tak trochu legraci. A přiznávám se, že s jejím namluvením jsem se trochu inspirovala filmem Pár Pařměnů.
Starý trpasličí král si jednoho dne při pohledu do zrcadla s hrůzou uvědomil, že už není nejmladší. Jeho chlouba, dlouhý pěstěný plnovous, již dávno prokvétal šedinami, z jeho očí se vytratil šibalský lesk a vypadávala mu protéza. Dva týdny se tím trápil, vzpomínal na své mládí a hrdinské činy a padla na něj nostalgie. Při hostinách tolik nejedl a už ani nepřepočítával své jmění třikrát denně, jak to kdysi míval ve zvyku.
Ale hned jakmile si vzpomněl na svého jediného syna, Boliho, trochu se uklidnil. Mohl umírat s čistým srdcem, když si uvědomil, že své království přenechá někomu tak schopnému, jako byl jeho syn. Dokonce už měl i manželku a vypadalo to mezi nimi velmi slibně. Trpasličátka již pomalu byla na cestě.
Král se při těchto myšlenkách znatelně uklidnil, navlékl si župan a scházel velkými síněmi na snídani.
Když však spatřil Boliho pobíhajícího po celém jeskynním komplexu, úsměv mu ztuhl na rtech. Vypadal strašně, měl zarudlé oči, rozcuchaný plnovous a celkově to stálo za starou bačkoru.
"Co se stalo synu?" zeptal se opatrně.
"Průšvih, ale obrovský. Díza se ztratila. Nikde ji tu nemůžu najít. Zbylo po ní jen tohle…" vysoukal ze sebe Boli a podal svému otci jakýsi dopis, ve kterém stálo:
Vaše milovaná byla unesena. Jestli si chcete zanechat svou stávající podobu, snad ani nemá cenu snažit se ji získat zpátky.
Přeji pěkný den
Bílý čaroděj
"Synu, ale tohle je strašné! Kde jinde teď pro tebe seženeme nějakou trpaslici? Á, už vím. Co taková ta malá z kovárny. Vždyť víš, ta, jak bydlí u severní brány. Ta není k zahození, ne?"
"Ale otče, to nejde. Já u toho ošklivého dědka Dízu nenechám. Půjdu ji vysvobodit. Hned teď!" s těmito slovy Boli odešel, sbalil si nejnutnější věci na cestu a vydal se ven z dolů.
Jeho otec si uvědomil, že s tím zachováním jeho rodu to nebude zas tak snadné a znovu začal pomalu upadat do smutku a nejistoty. Možná by si měl napřed sehnat nějakého jiného dědice?
Boli nebyl na denní jas vůbec zvyklý, a tak šel tam, kam ho nohy nesly a doufal, že se jeho oči časem přizpůsobí. Až dorazil na rozcestí. Tehdy si uvědomil, že vůbec neví, kam se má vydat. Naštěstí ve stínu pod stromem odpočíval jakýsi poutník.
"Pane, nevíte, kudy za mou ženou?" Zeptal se Boli s nadějí v hlase.
"No, tak to nevím," odpověděl cizinec a upřel na něj své hluboké oči zpod tajemné kápě, která mu padala do čela, "ale mohl bych vám ji pomoci najít. Místní kraj je nebezpečný a bez průvodce tady brzy zabloudíte. Vezměte mne s sebou a nebudete litovat."
"No, tak dobrá, rád budu mít na své cestě společníka. Jen pojďte. A jak vám mohu říkat?"
"Mám mnoho jmen. Někde mi říkají hraničář, jinde mi nadávají do Chodců, poutníků či tuláků. Já sám raději preferuji titul 'dědic dúnadanské krve a budoucí král'."
"Dobrá, budu ti tedy říkat hraničář."
A tak šli spolu dál. Občas hraničář ušel pár kroků dopředu a snažil se stopovat nějakou pěknou dívku, ale málokdy se to podařilo. Lépe řečeno, ještě se mu to nepodařilo ani jednou. Už skončili v kurníku, opuštěném jezeru i dračí sluji, ale nevěsta nikde.
Až jednou konečně zahlédli před sebou dlouhé blonďaté vlasy. Štíhlou postavu a ladný krok. "To bude zajisté ona!" radoval se hraničář. Konečně dostihl tu, již celý týden společně hledali.
"Ehm, slečno?" zeptal se hraničář opatrně a zaklepal oné dívce na rameno.
'Slečna' se otočila a upřela na ně své modré, zelené, hnědé, černé, modré oči. Zamračila se a vysokým hlasem uraženě odpověděla: "cožpak vy nevíte, kdo jsem? Já jsem elfí princ (no, to jsem dobrej, co?)."
Boli s hraničářem zůstali zaraženě stát.
"A co tu děláš?" vzpamatoval se první hraničář. Zprvu váhal, zda nemá neznámé(mu) vykat, ale poté si uvědomil, že ON, je vlastně král, takže by spíš neznámý měl vykat jemu.
"Já tu… no… tak jako… rozjímám." Soukal ze sebe elf. Nakonec to už nevydržel. "Fajn, nudím se. Oni mi v paláci nedovolí na cokoliv sáhnout. A navíc, mám tam z toho depresi, potkal jsem tam totiž jednoho elfa, který je krásnější než já a nevím, co s tím mám dělat."
"Hmm, tak to je určitě velmi vážné. A nechtěl bys tedy jít s námi? Hledáme tady trpaslíkovi jeho nevěstu a takový pomocník jako ty by se nám dozajista hodil. Třeba bys nám ji dokázal najít svým jasným zrakem. Jen pojď, přijdeš se na jiné myšlenky."
Elf si oba dva změřil zkušeným pohledem, a když si uvědomil, že hraničář ani trpaslík moc krásy nepobrali, tak na jejich nabídku kývnul. Alespoň někde bude nejkrásnější…
A tak šli spolu dál. Jednou dokonce elfa donutili, aby se svým zrakem podíval, kde se nějaká ta trpaslice nachází a společně se poté tím směrem vydali.
Byla to povedená sebranka, pořád si jen na něco stěžovali, trpaslík měl málo manželekek, hraničář málo poddaných a elf málo obdivovatelů. Až najednou spatřili někoho, jak lenoší pod stromem nedaleko cesty a pobrukuje si jakousi veselou písničku.
"Hej ty!" zavolal na neznámého Boli.
Ten si ničeho ani nevšiml.
"No tak, ty tam!" zkusil to hraničář znovu.
Zase nic.
"No to je mi pořádek, to si nás tenhle skrček opravdu nevšimne?" zabědoval Boli a strčil do neznámého loktem.
Ten se vymrštil a zvědavě si příchozí měřil pohledem. Oni si ho taky změřili a vyšlo jim, že rozhodně nebude vyšší než čtyři stopy.
Po sáhodlouhém představování se dojednalo, že onen cizinec, hobit, se vydá na cestu s nimi. Jakmile uviděl jejich ohromné rance plné jídla, tak se nenechal dlouho pobízet. A navíc, stejně už nějakou tu dobu pokoukával po nějakém tom dobrodružství.
Tak se všichni čtyři vydali znovu na cestu. Elf s hraničářem se předháněli v tom, kdo najde lepší cestu, Boli vzdychal nad představami toho, že už je zase s Dízou pohromadě a hobit vesele bosky poskakoval kolem.
V tu chvíli se na obzoru objevila obrovitá černá věž.
"Co to je?" vyptával se hobit.
"To je…" snažil se hraničář oslnit ostatní svými znalostmi o okolí.
Ale nestihl to. Elf si totiž budovu pořádně prohlédl a zvolal:
"To je ono! Tam musíme jít."
Boliho obličej se rozzářil. "jupí, tak pojďme, pojďme!"
Vzali to úprkem, až je zastavila obrovská vrata.
"Teď už jen zbývá dostat se dovnitř…" podotkl hobit.
Elf zkoušel různá elfí zaklínadla, Boli dveře zkoušel vyrazit, hraničář dokonce vytáhl svoje nářadíčko a jal se zámek odemknout šperhákem, ale všechno bylo marné. Hobit jen seděl opodál na kameni, klátil nohama a cpal se chlebem.
"To snad není možné, nějak se tam přece dostat musíme!" zvolal po chvíli Boli, který už pomalu začal propadat depresím.
V tu chvíli se hobit zvedl a pokusil se dveře otevřít sám. Několikrát zkusil kliku a potom prostě jednoduše zazvonil na zvonek, který byl vedle dveří.
Přišel jim otevřít jakýsi skřet. Ale to není tak úplně správné pojmenování pro to, co opravdu přišlo. Bylo to malé, zelené a neskutečně vtipné. Proto by bylo výstižnější označení skřítek.
"Dobrý den, co si pánové budou přát?" zeptalo se toto stvoření.
"Mou manželku!" zvolal Boli, odstrčil tohoto skřítka a vtrhnul dovnitř věže. Ale bylo mu to úplně nanic. V předsíni věže nikdo nebyl a pak se chodby proměnily v takové bludiště, že by v něm bez průvodce určitě zabloudil. Proto se ihned snažil svoje pochybení nějak napravit. Přiskočil ke skřítkovi, který se válel na zemi, snažil se ho vytáhnout znovu na nohy a omlouval se. "Je mi to opravdu líto, já jsem vás shodit nechtěl, jen jste se mi jaksi připletl do cesty. Promiňte, nevšiml jsem si vás… Prosím, že mě za mou manželkou dovedete, že jo? No tak, prosím… Já už pak budu hodný. Vážně!"
Skřítek asi pochopil, že dokud mu nevyhoví, tak se ho nezbaví, proto je všechny provedl přes bludiště chodeb a schodišť až před komnatu jeho velebnosti Bílého čaroděje. Tam je chvíli nechal čekat a sám vstoupil za svým pánem.
"Pane, máte tu návštěvu."
"A co chtějí?"
"Vašeho pokusného trpaslíka…" špitnul skřítek a instinktivně se přikrčil před hněvem svého pána.
"Cože? Kdo se opovažuje!?! To jsem se snad v dopise nevyjádřil dost jasně?"
"Vyjádřil pane, ovšem že vyjádřil"
"Tak proč přišli? No dobrá, ať vstoupí, vysvětlím jim to ještě jednou…"
Skřítek vydechl úlevou. Vypadalo to, že přežije ještě pár minut.
O dvacet vteřin později vstoupil do komnaty svého pána znovu, tentokrát i s trpaslíkem, hraničářem a elfem.
Boli šel s odhodlaným výrazem v čele a byl celý rudý zlostí.
"Dobré odpoledne, pánové," pozdravil je čaroděj hlasem, z nějž odkapával med, "je mi ctí, přivítat vás ve svém skromném obydlí. Snad se nezlobíte za ten nepořádek, v příštích třech stoletích jsem ale neočekával žádnou návštěvu. To mi ale nebrání v tom, nabídnout vám sušenky, že? No tak, dones sušenky, příšero."
Poslední věta byla patrně adresovaná skřítkovi (čaroděj totiž doufal, že pokud mu bude říkat příšero, stane se skřítek ošklivějším), jelikož se ihned odebral do vedlejší místnosti, aby donesl tác plný sušenek a hrnky s horkým čajem. Jenže zpozoroval, že sušenek je podstatně méně, než by jich mělo být. Do kuchyně se totiž jakýmsi záhadným způsobem dostal hobit a ihned se rozhodl udělat tam inventuru. Skřítek tedy naskládal na tác všechny tři zbylé sušenky a vydal se zpět za svým pánem.
Jakmile hobit zjistil, že jediné další jídlo bylo právě odneseno do vedlejšího pokoje, chtě nechtě se tam vydal také. Stál v koutě a nerušeně poslouchal, o čem se baví velcí.
"Povězte, co vás přivádí do těchto nehostinných končin?" zeptal se právě čaroděj.
"Někdo mi ukradl manželku. A něco mi říká, že jste to byl vy. Prosím, vraťte mi ji!" řekl Boli. Došlo mu, že proti tomuto čaroději nemá šanci, proto se snažil trochu svůj vztek ovládat.
"Moment, moment, já ji potřebuji." Nedal se čaroděj.
"Ale já také, u nás v dole není široko daleko žádná jiná trpaslice, která by mi mohla dát dědice. Prosím, pusťte ji."
"No ne, vy na ni pomýšlíte jen jako na něco, co vám přinese děti. Chudák malá, to si od svého manžela nezaslouží. Co takhle její půvab, pro ten si jí nevážíte?" dráždil čaroděj. Byl ohromně zvědavý na to, jestli ostatní trpaslice vypadají stejně jako Díza.
"Ach, to samozřejmě také…" snažil se to Boli zachránit, ale už bylo trochu pozdě.
Každopádně se čaroděj odpověď nedozvěděl, ale neviděl důvod, proč se trochu nepobavit.
"Dobrá, dám vám šanci, dostat ji zpátky. Ale nebude to zas tak jednoduché. Budete muset splnit tři těžké úkoly. Ale pokud se vám to nepovede…stanete se mými služebníky do konce vašeho života." Prohlásil a propukl v zlověstný smích.
Elfovi přeběhl mráz po zádech, určitě tu v tomhle zapadákově není žádné zrcadlo, tady zkysnout nechce. Hraničáře zase trápila představa, že by někdo vládl jemu, budoucímu králi. Boli byl ochoten toto riziko kvůli Díze podstoupit a hobitovi to celé bylo jedno, dostal se totiž k tomu tácu se sušenkami a nyní se právě nacházel v sedmém nebi.
Skřítek všechny dobrodruhy zavedl do jejich vlastní komnaty a oznámil, že ráno obdrží první úkol.
Čas jako by mezi těmi čtyřmi stěnami neubíhal. Vlekl se pomaleji než kdy dříve, ale i tak se dočkali. Tehdy čaroděj rozrazil dveře, vstoupil dovnitř a s úsměvem na tváři si je všechny prohlížel.
"Váš první úkol zní: doneste mi zlatý žalud. Máte čas do zítřejší půlnoci. Přeji pěknou zábavu, pánové." S těmito slovy za sebou zabouchl dveře a zmizel. Odešel do své komnaty, kde měl křišťálovou kouli, ve které se chtěl podívat na to, co budou zachránci podnikat.
Boli si dal hlavu do dlaní a počal smutnět. "Zlatý žalud, kdo to kdy viděl, žaludy přece nejdou zlatit. A i kdyby to šlo, je to beznadějné, nemám zlato, nemám žalud a moje budoucnost je taky v troskách, já mu sloužit nechci. Ach, proč jen jsem se sem vydal, měl jsem věřit tomu dopisu, poslechnout otce a vzít si tu ošklivku od kovárny. Já chci domů!!!"
Hraničář ho uklidňoval "neboj, to půjde, přece se nevzdáme tak snadno. Jen podívej, máme tu nějaké deky, uvážeme z nich lano a tak se dostaneme ven, dojdeme ti pro zlato a nějaký žalud…"
Ještě než to dopověděl, hobit mu podával lano z dek. Společně to vyhodili z okna a za chvíli už všichni stáli u úpatí věže.
"A kam teď?" zeptal se hobit.
Elf tedy využil svého dokonalého zraku a zadíval se kolem dokola. "To není možné! Máme ohromné štěstí, v dálce vidím les, uprostřed něj stojí ohromný dub a na vršku mu roste zlatý žalud!"
Hraničář zajásal. "Ten les znám, pojďte, dovedu nás tam."
Bylo to sice daleko, ale šli celé dopoledne a okolo jedné hodiny již stáli pod dubem.
"Fajn, jsme tu. Já s ním teď zatřesu a ten žalud spadne." Prohlásil trpaslík a zamáchal nejnižší větví. Ale nic se nestalo. Zkoušel to znovu, dokonce jednou i naběhl do kmenu stromu v plné rychlosti, ale jediné, čeho dosáhl, byla pořádná hromad odřenin a modřin.
Elf znovu zkusil stromu něco zazpívat, donutit ho písní, aby žalud pustil, ale strom jako by byl hluchý.
"Tak teď opravdu nevím," poznamenal hraničář, "ani vylézt se na něj nedá, to by někdo z nás musel být malý a lehký. Jinak se do vrchních větví nedostane…"
Boli se obrátil na hobita. "A co ty, ty bys to nesvedl?"
Hobit pokrčil rameny, "no, můžu to zkusit."
A než se ti dole nadáli, škrábal se na druhou větev. Párkrát málem spadl, ale na poslední chvíli se vždy nějak udržel a za chvíli již stál nahoře v koruně stromu a hledal žalud. Když ho utrhl, schoval si ho do kapsy a opatrně slézal dolů.
"Tady je." Řekl, když ho dole podával Bolimu. Ten se celý rozzářil štěstím a i ostatní se trochu rozveselili.
Cesta zpátky k věži probíhala o poznání uvolněněji, času měli plno, nebylo to zas tak daleko a tu nejhorší část úkolu už měli za sebou. Dokonce i jejich provizorní lano z dek zůstalo na svém místě.
A tak když o půlnoci přišel čaroděj pro zlatý žalud, našel je celé šťastné v jejich komnatě. Zrovna slavili, nikdo sice nevěděl co, ale to bylo vedlejší. Od skřítka si vyprosili soudek piva, zpívali písničky a hobit poskakoval na stole mezi džbánky. Čaroděj neodolal a také se s nimi napil. Spát šli až pozdě v noci.
I tentokrát přišel čaroděj brzy ráno a přinášel jim zadání druhého úkolu. "Doneste mi perlu z horského jezírka."
Dnes byla celá sešlost dobře naladěná, vždyť minulý úkol splnili levou zadní. Tak i tentokrát elf našel jezírko a hraničář je k té jeskyni zavedl. Ale tam se to trochu zaseklo na mrtvém bodě. Ztratili se v bludišti. Hraničář nesl v ruce pochodeň, která matně osvětlovala chodbu, jíž právě procházeli. Jezírko však nenacházeli.
Najednou se za nimi ozval dusot kroků a všichni se rozeběhli. Každý běžel na jinou stranu a v tom víru se hobit ztratil.
Zůstal stát sám v úzkém tunelu a neměl povědomí o tom, kterým směrem se vydali ostatní. Bloudil smutně chodbami a doufal, že někudy vyjde. Tehdy se mu smýkla noha, uklouzl a spadl do vody. Později si uvědomil, že stojí v jezírku. To musí být ono! Hrabal se po dně a hledal nějakou škebli. Máchal se v ledové vodě a znovu a znovu tápal po dně. Nakonec ji opravdu našel. Velkou bílou perlu.
Držel ji v rukách a vracel se zpátky směrem, o kterém se domníval, že jím přišel. Snažil se vymotat ze spletitých chodeb a najít své společníky. A ještě se u toho všeho schovával před ošklivými obyvateli podzemí.
Jednou to bylo jen tak tak, cítil dokonce i odporný dech nějaké z bytostí, ale na poslední chvíli utekl a za chvíli stál venku před jeskyní. Boli s ostatními na něj už čekali a když zahlédli, že v rukou drží onu perlu, vítali ho o to nadšeněji.
Společně se rychlým krokem vraceli do věže. Tentokrát museli pospíchat, jelikož v jeskyních strávili více času, než měli. Ale stihli to na minutu přesně a o půlnoci stáli v komnatě. Čaroděj si od nich perlu převzal a posmutněl. Vypadalo to, že o tu trpaslici přijde. A to se mu ták hodila. Potřeboval ji k tomu, aby s její pomocí vyšlechtil pořádné skřety, protože to, co měl teď, vůbec nevypadalo děsivě. A přišel na to, že trpaslice zrovna moc krásy nepobraly, takže se od nich chtěl něco přiučit. Jenže už ji moc dlouho zkoumat nebude.
Ale třetí úkol byl nejzapeklitější. Spočíval v donesení poháru z trpasličího pokladu. Tehdy ani nebyla potřeba pomoc elfa, jelikož sám Boli věděl, kde se poklad nachází. Jak by mohl zapomenout. Vždyť tento poklad byl největší chloubou celé jeho rasy. A tu ho přepadla beznaděj. Nejen, že získat tenhle poklad je nemožné, navíc, kdyby jeho otec zjistil, že ho vyměnil za svou manželku, bylo by zle. Jak to jen má udělat? Nakonec na to šel tak, že pokud se mu poklad povede dostat, je to znamení, že má Dízu vysvobodit.
Stáli tedy znovu před horou a lámali si hlavu nad tím, jak se dostat dovnitř. Obešli ji celou třikrát dokola, ale jediný vstup, který našli, byla obrovská brána, zabarikádovaná kameny, a malý zadní vchod, kudy by proklouzl jen hobit. Společně se ze všech sil snažili odvalit kameny z brány, aby mohli vstoupit všichni, ale bylo to marné. Nezbylo tedy než nechat to znovu na hobitovi.
Věděli však, že poklad hlídá zlý drak. A tak hobitovi pomohli alespoň tím, že začali dělat co největší rámus tak, aby draka vzbudili a odlákali. Naštěstí byli tak nešikovní a začali až poté, co hobit spěchal chodbou zpět s pohárem v ruce. Zastavil je v jejich hloupém chování, proto stihli utéct ještě dříve, než je drak zpozoroval.
A tak již okolo desáté hodiny večerní klepali na dveře čarodějovy komnaty s tím, že mají úkol splněný. Ten jim tedy musel Dízu vydat. Ale nebyl z toho moc nadšený. Každopádně je propustil.
Když hobit, hraničář a elf Dízu uviděli, celkem je to překvapilo. Rozhodně nevypadala jako někdo, kvůli komu byste riskovali život. No, vypadala prostě jako trpaslice a oni na něco takového rozhodně nebyli připraveni.
Ale když je Boli pozval na velikou oslavu v jeho království, svolili, že s ním půjdou až tam. Nikdo si totiž nechtěl nechat ujít pořádné jídlo a možná, že i nějaký ten dar…
Starý král přivítal svého syna jako někoho, o kom si už dlouho myslel, že je mrtvý. Ale jakmile Boliho s Dízou uviděl zase spolu a nevýslovně šťastné, odpustil jim, že mu přidělali tolik starostí a vystrojil tak obrovskou hostinu, že se o tom v jeskyních ještě tři století povídalo. Hodovalo se čtyři noci a pět dní a v tu dobu byl každý veselý.
V jednu chvíli dokonce hobit v koutě zahlédl čaroděje, jak si povídá s tou trpaslicí z kovárny. Po chvíli však čaroděj naštvaně odběhl a nikdo ho už v tamních síních nikdy neviděl.
Zakončení hostiny spočívalo v tom, že Boli své společníky odměnil, každý dostal po dvou truhličkách pokladu a veřejně jim poděkoval.
Tehdy se už jejich cesty rozešly. Elf se vrátil do svého rodného lesa a ukázal svému tatínkovi, že není zas tak nemožný, hraničář se vrátil ke svému potulování po kraji a hobit se vrátil zpátky do svého Kraje, k nudnému životu v poklidné noře.
Bolimu a Díze se zanedlouho narodila dvojčata, což všichni brali jako zbytek magie od čaroděje. No a co čaroděj? Ten ve svém výzkumu nepolevil, jen se přesunul o rasu dál a spolupracoval s elfy. Takže to čirou náhodou dopadlo pro všechny dobře, dokonce i skřítek měl šťastný život a o Vánocích si přivydělával v Sauronově zábavním parku.
A pro ty línější z vás, komu by se jí nechtělo číst...
