Radostiny, Oslava roku! Čtyři dny plné jídla, her, zábavy a hlavně - hobitů! (A také elfů a bohů). Nám se Radostiny velice vydařily. A článek, jak moc, máte právě před sebou.
Fotky jsou tak nějak ode všech, ale povětšinou Pomněnčiným foťákem. Pomněnka je také vybrala a dopsala ke většině z nich ty věci kurzívou.
V následujících dne ještě vyjde Smíškův článek "Radostiny z druhé strany", který se mi sem bohužel nevešel. A také Líčení dne, který Radostinám bezprostředně předcházel a který je tak nějak zahájil - středy a našeho setkání s Aredhel.
Pátek - První den Radostin. Naše třída měla jít do Chuchle, ale neb bydlím v Brandově (jak mi bylo Pomněnkou a Smíškem vysvětleno), hodila tam mě a Smíška Rosana autem. Smíšek totiž přisupěl už ráno v plné polní, aby se pak nemusel pro věci stavovat doma a uložil si náklad u mě. Náklad sestával z obrovského báglu, kytary a tašky s modelem nory, který chtěl na Radostinách dodělat. Toto si prosím zapamatujte a při další četbě obdivujte Aredhel a Šárku. V Chuchli nám bylo dáno zjistit, že máme hodinu rozchod v Hyde Parku a nemáme co dělat. Chtěl jsem, stejně jako Smíšek, vzít blok na kreslení, a, stejně jako Smíšek, jsem na to zapomněl (tak se mi právě podařilo sestavit větu, kde je víc interpunkčních znamének než slov). Nakonec jsme někde ulovili tužku a papír a jali se skládat na Jožina z Bažin. Po první sloce jsme ovšem byli tak mrtví smíchy, že dopsat to nám dalo fakt práci. Pak se jen prošlo skrz zoo dolů na tramavaj a zvířátka jsme si ani moc neužili. Celkem nanic. Ale celou cestu dolů jsme zpívali Muzikál, ovšem vzhledem k tomu, že ho umíme tak do půlky Společenstva, jsme fungovali tak, že někdo z nás dvou zapěl náhodně vybraný úryvek a pak Smíšek prohlásil "Já bych dal "Skoro mrtvýho Froda", to je aktuální vždy" a už se jelo. Jen jsme se snažili vyprovozovat adekvátní rým místo "nese náš elfí kůň" a vzniklo z toho "nese náš fajn Sam". Ano, nerýmuje se to a ano, zní to jak název čínského jídla. Všimli jsme si toho.
Na Smícháči jsme ještě zašli do pizzerie, kam jsme den předtím dostali slevové poukázky, dali si oběd a pak se jelo do Bralska.
Po chvíli řešení, kdo má v Bílé Studni co udělat, aby se to stihlo, než ostatní přijedou, se objevila deus ex Rosana a prohlásila, že nás tam odveze a ještě nám poseká. Fakt mám úžasnou maminku. My se Smíškem jsme tedy zatím chystali jiné věci, jako se třeba pokoušeli vyčistit jezírko od řas, drhali sušené bylinky a nosili sem a tam nábytek (odnosil jsem kvantum židlí, ale jediný kus nábytku, který jsme později použili, byl stůl, jež jsem tam nechal).
(To jsem takhle šel kolem okna a najednou slyším ránu - a hádejte cot to bylo? Ledňáček sebevrah. Nabořil to do okna a zůstal omráčeně ležet pod ním. Tak jsem zavolal vé příbuzné, zvedli jsme ho, postavili a čekali, než se vzpamatuje. Tak byl mezitím čas na unikátní fotky. No řekněte? Viděli jste někdy ledňáčka takhle zblízka?)
Rosana poté odjela, ale jen proto, aby se obratem vrátila i s Aredhel, kterou našla totálně zoufale stát s harfou na zastávce autobusu. Elfku vyložila a jela na nádraží pro Třezalku.
Při čekání na ostatní jsme pomohli nastěhovat elfce věci a pak ji už jen bavili (uhádni umělecké dílo apod.) a provozovali, jestli můžeme začít večeřet bez ostatních. Ale mám ošklivý pocit, že více než těmito našimi snahami o rozptýlení se Aredhel bavila pozorováním pulců v jezírku.
V půl sedmé esemeska od Šárky, že čeká s Pomněnkou na zastávce a ať si je jdu vyzvednout. Fajn. Provozoval jsem, že se zachovám jako správný hobit a půjdu na boso. Docela masakr. Ta cesta je totiž nezpevněná a vysypaná různě velikými a různě ostrými kamínky, ale nutno říct, že když jsem přešel toto, už přejdu leccos. Když jsem se doškrabal na kopec, málem mě zajela Rosana. A hádejte, koho měla s sebou v autě? Třezalku, Šárku a Pomněnku. Dobře já! Narval jsem se k nim a sjeli jsme dolů do Bílé Studně.
Následovalo emotivní vítání a představování, načež se svorně prohlásilo, že máme hlad a začala se shánět večeře. Ano, psal jsem, že každý má mít jídlo na celý víkend, ale neřídil se tím. Výsledek byl, že já měl jen koláčky chleba a banány a Smíšek bublaninu. Takže jsme celý víkend žili jen z toho, co dovezli ostatní a stejně se to nakonec nesnědlo :-).
Aredhel se k nám na začátku odmítala třeba i přiblížit a rozhodně bojkotovala jakoukoliv snahu o focení.
Nutno říct, že na konci nejenže si povídání o Turinovi nechala nahrát na mobil a dokonce byla svolná nechat se i fotit, ale ještě přede všemi zpívala a učila elfské tance (opět focené)! (pokusy o foto viz. dále)
Po večeři jsme zpívali a my měli premiéru našich nejnovějších písní, z nichž největší úspěch měl právě Jožin z Bažin.
Aredhel zahrála nádherné písně na harfu. Elfsky éterické. Pak jsme ještě předvedli naše vrcholné číslo : Hobiti hrají na kytaru. Bylo to… no, hobití. Já drnkal na struny a Smíšek je mačkal nahoře.
(Pomněnka se omlouvá za rozmazanost fotky, během prvního koncertu Smíška s Pipinem foťák nějak zlobil a odmítal pořádně ostřit...což si během víkendu ještě několikrát zopakoval...proto z některých okamžiků Radostin neexistují ostré fotky)
Aredhel měla další dokonalý koncert za svitu hvězd a čelovky na harfu a šlo se spát.
(Extrémně rozmazaná Aredhel se světlem na hlavě - lahvička Galadriel je užitečná věc...První večer jasně ukázal, že když se elf nechce fotit, tak ho prostě nevyfotíte, protože pokaždé úspěšně použije kouzlo na rozmazání fotky. Ale hudba to byla opravdu nádherná. Kouzelný večer.)
Já byl v jedné místnosti s Pomněnkou a Smíškem, kterým nevadilo, že mám kvůli antibiotikům budíka na šest a Šárka s Třezalkou byly vedle. Aredhel si vzala knížku a sedla si ven.
Jenže, jenže! Já se Smíškem jsme totálně nemohli usnout. Jakože vůbec. O půlnoci mi Pomněnka dala nějaký panadola chvíli jsme ještě pozorovali tajně tančící Aredhel a až někdy kolem jedné se nám podařilo usnout. Samozřejmě mi ale nepomohlo, že v těch šest už jsem pak usnout nedokázal.
Sobota- Den začal okázalou nudou, kdy jsem nějaké dvě a půl hodiny seděl na terase, znovu si četl své poznámky a čekal, až ostatní vstanou. Postupně se ke mně začali přidávat další a další až zbyla jen Aredhel, kterou nakonec vzbudila hrou na flétnu Pomněnka, neb jsme měli hlad. Ale bacha, kromě tohoto návrhu vzbudit Aredhel a sníst si snídani byly i návrhy jako vzbudit Aredhel, a přesvědčit ji, aby nám hrála na harfu, zatímco my bude jíst snídani, nechat Aredhel spát a sníst jí snídaní nebo dokonce sníst Aredhel. Takže fakt nevím, na co si stěžovala.
(Z tohoto dne existuje jen velmi málo obrazové dokumentace, protože Pomněnka pro samé zaujetí programem nějak zapomněla, že má s sebou zrcadlovku a skoro nefotila. A druhým důvodem absence sobotních fotek je Pomněnčina naděje, že když nějakou dobu nebude cvakat aparátem, ostatní zapomenou že takovou nebezpečnou věc vlastní, poleví v ostražitosti a bude potom snadnější je vyfotit. Ano, mít pěkné fotky Aredhel se pro Pomněnku, jakožto hlavního fotografa, stalo perfektní výzvou!)
Po snídani jsem prohlásil, že odpoledne zcela určitě nebudu fungovat a tudíž by bylo dobré dát přednášku o Hobitech na teď. Naštěstí se to vážně zrealizovalo. A nutno říct, že potom, co mi bylo dáno přes tři hodiny mluvit, jsem byl tak vyřízený, že už jsem nefungoval vůbec. Přednáška ještě byla půvabná v tom, že kdykoliv jsme se usídlili venku, začalo do pěti minut pršet, takže nám nezbylo než jít dovnitř a zálibně se dívat, jak venku okamžitě pršet přestalo, načež si celý proces znovu zopakovat. A korunu tomu nasadil Smíšek, když pět minut před začátkem zjistil, že má vlastně půlku říkat on, na což jsem ho upozorňoval uplynulé dva měsíce.
K mému trvalému úžasu při mém zvukovém projevu nikdo neusnul a prý to bylo i zajímavé. No, mně to přišlo zoufale nepřipravené.
(Po Pipinově přednášce o hobitech jsme si ještě dali krátký elfí koncert, po kterém jsme se vrhli do vaření oběda a hraní Černých jezdců. Byly asi tři hodiny odpoledne. :D)
Jelikož byl čas k obědu, začali jsme vařit vodu a šli hrát Pomněnčinu hru Černé jezdce. Jo, k tomu vaření. Ten vařič totiž fungoval jak chtěl, takže zatímco včera jsem konvici čaje vařil hodinu a půl, dneska ráno nám voda za pět minut vybublala a k tomu obědu se po hodině ani hřát nezačala…
Hra to byla vážně zajímavá a neomylně se ukázalo, že nejlepší zabijáci Černých jezdců jsou hobiti, za které jsme hráli já se Smíškem. Dlouho sice co do počtu ulovených jezdců vedl Gondor (Šárka), ale vzhledem k tomu, že Gondor si za pět kol nedokázal ani jednoho bojovníka nasadit na hrací plán ("Kde byl Gondor…!"), bylo jasné, že máme šanci na vítězství. Elfové prezentovaní frustrovanou Pomněnkou (Neskutečně jsme ji vytáčeli hláškou "Kdo hraje teď?" "No přece elfka!") si ani neškrtli a houfně odkráčeli za moře do Valinoru a trpaslíci v čele s Třezalkou to projeli, když šla Třeazalka na záchod a hrála za ní Aredhel, jež vedla Černé jezdce. Ovšem u nás si největší ostruhy dobyl Smíšek, který v závěru za tři hody vyřadil tři Nazgůly i s Černokněžným králem Angmaru.
Pomněnka mezitím uvařila těstoviny a tak jsme se najedli. Po obědě mi začalo být ještě hůř než předtím, takže jsem se natáhl na postel a ostatní šli vyrábět lorienské lístky. Smíšek slíbil, že mi ho vyrobí také, hodný Smíšek. Pak mi ale bylo už tak špatně, že jsem nebyl schopen ani chodit a na konci už mít i jenom otevřené oči. Takže jsem dal ostatním pokyny, co a jak a zavolal Rosaně, aby si mě přijela vyzvednout. To začal ten největší slejvák týdne, takže než mě napůl dovedla, napůl dovlekla k poníkovi, byli jsme mokří jak myši.
Doma jsem si pustil Zeměplochu a usnul. Co vím od Smíška, tak ostatní dodělali lorienské lístky a to bylo asi tak všechno, protože jim to trvalo hrozně dlouho.
(Kromě výroby lorienských lístků jsme ochutnávaly trpasličí kram, vyrobený elfkou, bylo autorské čtení a ctěná Aredhel nás večer učila hrát na svou harfu. Nutno říci, že všichni přítomní hobiti elfí nástroj úspěšně pokořili a po troše tréninku z něj vyloudili příjemně poslouchatelné zvuky.)
Neděle - Ráno se mi podařilo stáhnout a pustit si Jak vycvičit draka. Jednak abych věděl co dělat, kdyby nás náhodou napadl Šmak a jednak proto, že o tom pořád všichni melou jak je to úžasné. Kupodivu jsem celkem fungoval a kromě abnormální únavy to šlo. Rosana mě na půl desátou hodila do Bílé Studně, protože jsem se odmítl rekreovat doma.
V Bílé Studni už na mě čekala snídaně a naprosto spokojené hobistvo/elfstvo/božstvo. Tak jsem si s chutí dal druhou snídani. Poté se Pomněnka vytasila s lukem a šli jsme střílet.
Byla to docela sranda. Mě tam usadili do stínu na židli a na hlavu mi plácli Smíškovu hobití kšiltovku a pak jsme se střídali v tom, kdo bude střílet a kdo bude terč. O mně se prohlásilo, že vypadám jak Peter Jackson, takže se báli ze mě ten terč udělat. Což mi ale nebránilo v tom pořádně si po nich zastřílet.
Jako nejlepší terč se osvědčila Pomněnka, vážně nechápu, jak tam dokázala stát a vůbec se nepohnout.
Na začátku jsme Pomněnku k jejímu velkému rozhořčení pasovali na Kozka, protože suverénně začala střílet, aby zjistila, kam jí to doletí a jak tedy musíme luk napínat. Já jsem zatím byl pověřen dát školení Aredhel a Šárce, které to předtím v životě nedržely v ruce. Šárka s Třezalkou nakonec ani moc nestřílely, Pomněnka fotila, Smíšek byl neustále terč a u střílení jsme se střídali hlavně já s elfkou. Aredhel se ke konci Radostin tak zlepšila, že byla schopná trefit celkem subtilní strom. Já jsem střílel v sedě. Řeknu vám, na to že jsem to předtím v životě nedělal docela dobré, nakonec jsem byl pasován na nejlepšího střelce vůbec. Nevím, jestli jsem byl opravdu nejlepší, ale rozhodně jsem byl jediný, komu na fotkách byly vidět i ty šípy.
Nejdřív jsme vážně stříleli po sobě, pak si vždycky jeden stoupl a v ruce držel kelímek s vodou a my se snažili kelímek sestřelit (nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem střelil terč do hrudníku a jak s sebou škubnul tak ho pustil :-) ) a nakonec jsme místo kelímku používali barel, protože do kelímku se fakt bylo nemožné trefit. Docela sranda byla "já střílím - Šárka dělá terč", protože byla bílá jako stěna a zvládala dělání terče ještě hůře než já.
(Aredhel jako jistá nechvalně známá, blonďatá copatá blbost s lukem)
(Peregrin Bral statečně dělá terč svému bratranci Smělmírovi (který má hodně dobrou mušku) a má u toho naprosto úžasný výraz!)
(Já to nechci vidět! Když se na ten šíp nebudu koukat, třeba mě netrefí!)
(Jééé! Ono to letí na mě! Pomoc! Honem uhnout! Uf...to teda bylo o fous. Málem mě zastřelili, to je taková sranda! :D)
(Hobiti jsou výborní lučištníci a Smíšek jeden z nejlepších)
(Smělmír Brandorád předvádí Kozkovu pózu a šoupe bradu)
A to jsem ji ujišťoval, že celkem dokážu zajistit, aby jí ten šíp netrefil… Všichni tvrdili, že když střílím já, tak se fakt bojí. Ale ne, že je zraním, spíš mého výrazu nebo co, mňo, moc jsem to nepochopil. To fakt vypadám tak děsivě?
K obědu opět bylo klasické "co zásoby dají". Jako obvykle jsme při něm hráli stolní hru, tentokrát to byla Citadela. Smíšek hrál se Šárkou a byla fakt sranda je pozorovat, jak se radí, vypadali jako Podlez a Podraz. Tuším, že jsem vyhrál já, ale to, jak si zpětně uvědomuji, asi hlavně proto, že Pomněnce jsme na konci zapomněli započítat nějaké body, jinak bychom byli nastejno.
(Tak takhle vypadal náš oběd.)
A pak jsme se rozhodli, že půjdeme nakoupit, neb nám docházelo pečivo a Pomněnka zapomněla suroviny na entí polívku. Protože ale bylo jasné, že to neujdu, museli jsme počkat na autobus. Ustrojili jsme se, narvali Aredhel jako správné elfce luk a vytvořili systém jak si zapamatovat nákupní seznam. Každý představoval jednu položku, takže v krámě pak vznikali situace typu "Kdo je chleba? Šárko, ty jsi chleba?" "Ne, chleba je Třezalka, já jsem toaletní papír." Já se Smíškem jsme oba byli Gervais, protože bylo jasné, že jestli to někdo zapomene, budeme to my. Kupodivu nás pustili do autobusu, a kupodivu jsme i vystoupili správně, takže jsme se vydali k obchodu. Před ním ještě nastala diskuze, jestli si máme koupit zmrzlinu nebo ne a pak dost vtipná situace, kdy se Valar Yavanna pokoušela vybrat si peníze z bankomatu. Škoda že se to nenafotilo.
V obchodě jsme vše potřebné nakoupili celkem rychle, takže jsme se rozhodli, že budeme prostě blbnout. Nejdřív jsme zablokovali vstup do krámu, když jsme se snažili vyfotit s příšerkami pixar a potom když jsme se nebyli schopní vyhnout paní s vozíkem. Načež nás zastavila nějaká lidská žena a ptala se nás, jestli si hrajeme na dívčí válku a ostražitě pozorovala Aredhelin luk. Tak jsme se urazili a vysvětlili jí, že jsme ze Středozemě. Asi o tom v životě neslyšela. Pak jsme dostali nápad, že budeme chodit za zřízenci obchodního řetězce a zoufale se jich ptát, kde bychom mohli koupit lembas, v jakém regálu mají kram apod. Nakonec šla Šárka k uzeninám zeptat se, jestli nemají steak z olifanta a já šel k nějakému pánovi, co přerovnával alkohol otázat se, jestli tam někde nemá entí vodu. Ostatní si netroufli. Před kasami byla fronta, takže jsme se rozhodli ještě trochu fotit a popadli první poživatinu, co nám přišla pod ruku, což byla flaška vína. Prohlásili jsme, že to nejde, že by nás měli za alkoholiky a další fotky nafotili se svítivě růžovým dětským šampaňským. Nakonec ještě elfka předvedla pár tanečních kreací s lukem a přišli jsme na řadu.
(Třezalka - dcera pekařova)
(Yavanna se zbytky svých milovaných stromečků)
(Elf -dance)
Po cestě zpátky jsme se stavili u monumentu, co někomu připomínal Morijské schody. Foťák byl narván mě, protože ostatní nesli nákup. Také dobré byly vodotrysky v dlažbě na náměstí, kterými Smíšek s Pomněnkou probíhali a docela se zlili, takže pokračovali naboso. Ještě jsme si zkusili chůzi po zábradlí a rozhodli se, že zase dojedeme zpátky do Bílé Studně. Protože jsme ale měli asi čtvrt hodiny, začali jsme na zastávce pět naše písně. Cestou od autobusu nám Yavanna dávala školení o kytičkách. Smíšek s Pomněnkou se zdrželi, protože šli po té cestě naboso, skučeli a vypadali jako staří manželé. To JÁ to prošel bez zvukových efektů :-) Takže jsme je tam venku zamkli. Na to reagovali chytře tak, že vytáhli jídlo a začali ho jíst. A to prosím měli jeden Gervais a dvě paštiky, chleba jsme měli my. Fakt chytrý, doteď je mi záhadou, že se to jídlo nezkazilo, když to všechno otevřeli…
(Abych ospravedlnil naše výrazy - zrovna jsme zpívali refrém k Byl jeden Kozk - Mé mé mé mé...)
(To je pitomé, že na každé momentce má alespoň jeden zúčastněný zavřené oči. Takže vypadáme ještě hůř než obvykle.)
(Smíšek se vzdělává u mistra svého oboru)
(ťapy ťapy)
Mně začalo být zase špatně, a protože jsem to uměl odemykat jenom já, museli jsme je pustit.
Sedli jsme si pod strom, začali motat Bílé stromy Gondoru a Aredhel nám mezitím vyprávěla o Túrinovi. Ty stromy se trošku zkomplikovali, protože nám samozřejmě nestačil drát. Aredhel tedy měla jen Bílý keř Gondoru a Šarka stříbro - zlatou mutaci. Pak už ale bylo pozdě a mně nezbývalo než zavolat Rosaně a jet se domů vyspat, neb tady už jsem se spát neodvažoval (a dobře jsem, jak uvidíte dále, udělal).
Smíšek mi konec příběhu nahrál na mobil, takže ani o Túrina jsem nepřišel. Pak si šli tuším dělat oheň a tančili při měsíčku, přičemž spát šli v půl třetí.
(Když jsem příštího dne přijel, Smíšek mi hrdě oznámil, že se koupali. Když jsem obdivně zaáchoval a zaochoval, ukázal mi tuto fotku. Mňo, já jsem si koupání představoval trochu jinak...)
(Babička trsá)
Pondělí - Ráno stejné jako v neděli s tím rozdílem, že jsem se tentokrát koukal na dvojku onoho filmu. Tu jsem nedokoukal, protože jsem se snažil být v Bílé Studni stejně jako včera v půl desáté. Ovšem ouha. Když jsem dorazil, všechno spalo. Tak jsem Smíškovi zabavil zpěvník a vylezl s ním na strom(ovouse). Mám dojem, že skutečný Stromovous zřejmě musel mít centrální topení, protože po hodině mi byla strašlivá zima. V jedenáct jsem to vzdal a slezl dolů, že si půjdu číst dovnitř, kašlu na to, jestli je vzbudím nebo ne. No a co nevidím? Z okna na mě zírá Smíšek s Pomněnkou a vypadají dost zděšeně. Jak jsem se později dozvěděl, jejich památný monolog probíhal takto "Pomněnko? Buď je támhle Pip, nebo mám halucinace!".
Dostalo se mi vřelého uvítání a pozvání k snídani. U snídaně jsme ještě probrali, co se nějakého dalšího setkání týče, zjistili, že je hobití kalendář fakt praktický a uzřeli, že máme strašně moc jídla a asi to nedojíme.
Po snídani jsme začali uklízet. Jednak bylo nutné sbalit všechny naše věci, ale pak i zamést, vytřít, vyklepat rohožky, dát dohromady odpadky apod. K tomu nám Aredhel vyprávěla o Eorlovi, takže to šlo. Mně posadili na postel a prohlásili, že mám celý úklid řídit a hlavně nic nedělat, super. Asi nejlepší byla Šárka, když za mnou bílá jako stěna přišla s tím, že v odpadu našla flašku vína, ale že to od nás určitě není a co s tím, aby si rodiče neprovozovali, že jsme to vypili my (ta flaška byla nakonec tátovo). Ke konci jsem uzřel, že Pomněnka a Smíšek se spolu někam zašili. Našel jsem je, jak s hlavami u sebe leží ve vedlejším pokoji a něco píšou. Když jsem přišel, všechno okamžitě zavřeli a začali se tvářit nevinně.
Pak mi bylo sděleno, že si mám sednout, že pro mě mají překvapení. Celé hobitstvo/božstvo a dokonce i totálně vyklepané elfstvo se přede mě postavilo do řady (třikrát se přeskládalo, než byl Smíšek vedle Pomněnky, která ho podpírala a Třezalka měla vražený mobil v hrnku) a začalo zpívat. Začalo zpívat jimi samotnými přeložené a přebásněné Last Goodbye! Po první sloce jsem začal brečet, po druhé začal brečet Smíšek, po třetí jsem měl co dělat abych nezačal smrkat, a po čtvrté jsem se málem rozchechtal u sloky "Až tam kde slunce nesvítí…" (kdo četl Zeměplochu, pochopí). Po skončení Smíšek spadl a já je běžel všechny obejmout protože… bylo to proboha tak strašně krásné a… úžasné. To bylo to, proč šli spát v půl třetí (ve svitu ohně si to trénovali), nebo co Smíšek s Pomněnkou pořád řešili. Díky, díky moc.
Vyhnal jsem je ven udělat jim nějaké fotky, takže to zapěli znovu a já se konečně byl schopný soustředit na slova. Je to tak úžasné a překrásné! Ach jo, nemám slov.
Protože byl čas k obědu a vše bylo uklizené, sedli jsme si pod strom a začali jíst a hrát karetní Hobity. Pokud jste četli deník z Conu, víte o čem je řeč. Konečně jsme ovšem pochopili, jak se to hraje. V obou hrách se ukázalo, že nejlepší hobit je Smíšek, pak já a v závěsu Pomněnka, přičemž Aredhel měla co dělat, aby nasbírala alespoň deset bodů. V druhé hře bylo pár fakt vtipných situací. Třeba když si Pomněnka vyložila kanape věčné blaženosti, načež já jí ho hbitě ukradl a dal si na něj hlídacího psa. Ovšem v dalším kole mi ho Aredhel rovněž čmajzla a to i se psem, dokonalé. Takže v Kraji nejen že vám ukradnou kanape, ale vezmou vám i psa, který ho hlídá. Pak jsem jí ho ale sebral a ještě jí tuším nějakou kartou vzal pět bodů. Aredhel byla totálně rozzuřená (předtím se pro změnu smála jako Glum) a prohlásila, že mě prokleje ještě víc než Túrina. Super, takže budu honit nahý elfy po lese, po tom jsem vždy toužil. A dokonalá také byla Oslava staletí za patnáct bodů, na kterou jsme s Aredhel dali úplně stejně jídla, takže nám to i s tím jídlem propadlo.
Hra skončila a byl ještě akorát čas na pár fotek a Smíšek pak musel odjet. Nafotili jsme Aredhel jako Gluma, což bylo totálně dokonalé, nechápu, jak to dokáže. Pak se ještě fotil Otrok Prstenu, ta scéna kdy Pipin Smíškovi drží pod krkem meč. Dali mi nůž a ať tedy zaujmeme pozice. Ovšem zřejmě jsem byl až moc realistický, protože Smíšek byl celou dobu totálně vyklepaný, na konci se mi tam složil a v jedné chvíli vypadal, že se podřízne sám, když mě prosil, ať ten nůž dám proboha dál.
(Bude nám to šmakovat, můj milášku? Je to šťavnaté? Dá še to dobře chrouštat?)
(Stůjte! Nechte mě jít! Nebo přísahám, že ho zabiju. Zabiju ho!)
Dofotilo se a zjistilo, že Smíšek má čtyři minuty na to dopravit se s celým nákladem k autobusu. Takže mu Šárka vzala batoh, Aredhel kytaru a vyrazili. Nakonec se ukázalo, že to nestihli a šli až nahoru na tramvaj, přičemž na ten kopec Aredhel táhla nejen tu kytaru, ale i Smíška za ruku. Já, Třezalka a Pomněnka jsme čekali. Když se elfka a Yavanna vrátily, zjistily, že jim to jeden za pět minut a že raději počkají na ten další autobus. Takže Aredhel šla ještě střílet. Po čtvrt hodině ale popadly harfu a batohy, rozloučily se a vyrazily. Po dalších pěti minutách přijel tatínek Třezalce a zůstal jsem tedy jen já s Pomněnkou. Protože měla čas, sedli jsme si pod strom a povídali si. Když se dopovídalo, uzřely jsme, že je čtvrt na osm a že to Pomněnka do půlnoci domů nestihne. Takže telefonát Rosaně, jestli u nás může přespat. A povedlo se. Loučení tedy nebylo tak strašné, protože neodjeli všichni.
No a to je konec. Večer mi jen Pomněnka ukázala nějaké fotky a šlo se spát, další den ráno odjela a já šel do školy pro vysvědčení a rozloučit se se Smíškem, protože se uvidíme snad na konci července a pak poslední týden v srpnu. Tím moje povídání o Radostinách končí.
Že se Radostiny líbily, usuzuji z toho, s jakým nadšením byly přijaty další návrhy na setkání, z toho, že Šárka chtěla odjet v neděli, aby se mohla připravit na středeční zkoušku a místo toho zůstala do pondělka do večera a v úterý ještě skládala děkovné písničky, že Aredhel prohlásila, že to byly nejlepší čtyři dny jejího života a z toho, s jaký nadšením s námi šestnáctiletými puberťáky jedenadvacetiletí dospěláci blbli a že… prostě jsme my, většinou odvrhovaní fantasmagorici konečně měli všichni dojem, že někam patříme. Bylo to lepší než TolkienCon a Oslava, bylo to lepší než celé kino nacpané šílenci v kostýmech a já se už moc těším, až se s vámi všemi zase uvidím.
Děkuji!
Peregrin Bral
