O Melkorovi a sedmi synech Feanora

Před pár dny jsem po dlouhé době čistila svůj počítač od přebytečných souborů a narazila na tuhle přesně dva roky starou záležitost. Chvíli jsem si nebyla jistá, zdali jsem to vůbec psala já, ale nakonec jsem si vzpomněla - a navíc takovou blbost můžu vymyslet jenom já a ještě pár dalších pošuků, jejichž počet se vejde na prsty jedné ruky.

Zdá se, že jsem měla jakousi ideu přepracovat středozemské motivy do pohádek nebo spíše pohádkové motivy do Středozemě (o jakou pohádku se jedná, posuďte sami)… no, je to haluz, tak mne prosím po přečtení nekamenujte.

---

O Melkorovi a sedmi synech Feanora

Byl jednou jeden noldo, který se jmenoval Feanor a ten měl sedm synů. Velmi je miloval, jak jen workoholický a cholerický noldo může milovat své děti. Jednou musel jít na slavnost, na kterou ho pozvali Valar. Svolal si své syny a pravil: "Milovaní synové, já musím na Taniquetil. Buďte tu hodní, dobře zavřete bránu a mějte se na pozoru před Melkorem. Ten prokletý Vala se často vydává za někoho, kým není, ale podle jeho hrubého hlasu a temných očí ho vždycky poznáte." Synové odpověděli: "Milovaný tatínku, budeme se míti na pozoru, můžete jít bez obav." Tak odešel Feanor na Taniquetil.

Za nějakou chvíli někdo zaklepal na bránu: "Otevřete milé děti, váš tatínek přišel a každému něco dobrého přinesl." Ale synové uslyšeli hrubý hlas a bylo jim hned jasné, že to je Melkor. "Neotevřeme!" volali: "Ty nejsi náš tatínek, ten má tenčí a milej… má jiný hlásek, ale tvůj hlas je jako struhadlo! Ty jsi Melkor!"

Tak temný Vala změnil svou podobu, aby měl hlas co nejpodobnější Feanorovi. Šel zpět, klepal na bránu a volal: "Otevřete milé děti, váš tatínek přišel a každému něco dobrého přinesl." Ale synové uviděli Melkorovy temné oči a odpověděli: "Neotevřeme, naš tatínek nemá tolik temné oči! Ty jsi Melkor!"

Tak Melkor zašel k Ungoliant, aby ho zahalila svou temnotou a oni ho pustili dovnitř. Když ho pavoučice zahalila svým nesvětlem, vydali se k Formenosu. Cestou se ještě stavili u Dvou stromů, protože Ungoliant dostala hlad. A poté pospíchali k Feanorovým synům, Melkor zaklepal a volal: "Otevřete milé děti, váš tatínek přišel a každému něco dobrého přinesl." Jeden ze synů pootevřel Bránu, protože nic neviděl, a hlavně chtěl zjistit, co dobrého jejich otec přinesl. To bylo děsu, když dovnitř vtrhnul Melkor. Synové se snažili zachránit, jeden skočil pod stůl, druhý do postele, třetí do pece, čtvrtý do kuchyně, pátý do skříně a Ambarussar se snažili narvat do hodin. Ale Melkor je postupně našel a spolykal, jenom Ambarussar v hodinách nenašel. Když se tak skvěle nasytil, odvalil se pryč, lehl si venku na zelenou louku a usnul.

Zanedlouho poté přišel Feanor z Taniquetilu domů a co uviděl? Brána byla otevřená, stůl, židle a lavice převrácené, polštáře a přikrývky na posteli rozházené. Hledal své syny, ale nemohl je nikde najít, volal je jmény jednoho po druhém, ale nikdo neodpovídal, až zavolal Ambarussar, odvětil mu tenký zdvojený hlásek a on je vysvobodil z úkrytu v hodinách. A dvojčata mu vyprávěla, jak přišel Melkor a bratříčky sežral. Nedovedete si představit, jak hořce pro své nebohé syny Feanor naříkal a plakal (ale více spíš litoval ty zcizené silmarilly). Nakonec vyšel s Ambarussar ven, a když přišli na louku, uviděli ležet pod stromem Melkora, který chrápal, až se větve třásly. Feanor Valu ze všech stran obhlížel a viděl, že v jeho obrovském břichu se něco pohybuje a převrací. "Ach, dobrotivý Eru," pomyslil si: "to jsou moji ubohý synové, které spolykal k večeři, snad ještě žijí!?"

Tak poslal Ambarussar domů, aby mu přinesli nůžky, jehlu a nit. A pak rozstřihl Melkorovi břicho a sotva poprvé střihl, vykoukla zrzavá hlavička jednoho ze synů, a když dále stříhal, postupně vyskákali všichni synové. Byli celí a zdraví, neboť nenasytný Melkor je spolykal celé. To bylo radosti! Synové se k Feanorovi tiskli a tancovali kolem něho jako Sindar při hodokvasu. Ale Feanor řekl: "Teď běžte a přineste velké kameny, musíme tomu netvorovi naplnit břicho, dokud spí!" Tak synové přivlekli velké kameny a naskládali je Melkorovi do břicha, co se do něj vešlo. Pak mu Feanor zašil ránu, aniž by to Vala zpozoroval nebo se vůbec za celou dobu pohnul.

Konečně se Melkor probudil a postavil na nohy. A protože mu od toho kamení bylo těžko od žaludku, chtěl se napít z Vardiných studnic. Když se rozběhnul, začaly se kameny v jeho břiše o sebe tlouci, čemuž se podivil, neboť spolykal Feanorovy syny a ne nějaké kamení. Když se přivalil ke studnicím a naklonil se nad vodu, těžké kameny ho stáhly dolů a on se bídně utopil.

A sedm synů, kteří to viděli, se běželi na jeho konec podívat a volali: "Je po Melkorovi! Je po Melkorovi!" A chytili se za ruce a samou radostí i s Feanorem tancovali kolem studnic.

konec...