Ti nejmenší

Překvapení! I letos bude nová adventní povídka, i když trochu po adventu. Ale když nosný nápad se dostavil až velmi, velmi pozdě.

Pro všechny, kdo ještě nepřestali doufat.

Irith

Malí, nejmenší, nenápadní. A přitom tak důležití. A on jejich důležitost nikdy neviděl, nechápal, nepovažoval za nutné se zajímat. Proč také? Jeho záměry byly mnohem vyšší, on měl své plány s elfy, s těmi nejvyššími z elfů, s kováři, řemeslníky a šperkaři. Nenapadlo jej, nikdy jej nenapadlo, že jeho zkázou a zároveň klíčem k vítězství by nemusela být Galadriel, Elrond či jiný vznešený elf. Že jím budou ti malí, nejmenší a nejméně důležití. Nikdy…

„Milí Annatare, letos jsem vúbec nezl..nezb…nezlobil. To že sem Mie sebral nárdelník a uděal s ňej Silmalil taky není vúbec pravda, to byl Arco. Já mu jen poradil, co má dělad. Že se mu to nepovedlo a nádelník se rostvail, za to taky nemůču, ale fat! A taky nemůšu sa to, že Mia spatla do řeky. Ktyž si ce hrát na Elf Elw tu ptačí paní, musí spadnout do vody. Já nevvěděl, že jí nenarostou křídla. Plostě jsem byl celý rok hodný. Pčál bych si velký meš! A taty tu malou figurku Feanora co hýbe nožičkama a Molgota na gumě a …“

Annatar si toho taky přál hodně. Úplně na začátku ale především to, aby si před tím, než si zvolí jméno, udělal menší kulturní průzkum. V Eregionu, posledním království Noldor, totiž nežili jen Noldor. A dokonce ani ne jenom elfové. Bylo tu mnoho skupin lidí, rozdílných domů elfů a sem tam i rodiny trpaslíků. A jak to tak vypadalo, ti všichni měli určité tradice, hloupé a divné tradice, které se vyvinuly za všechna ta staletí ve Středozemi. A Annatar jim do toho tak nějak zapadnul. Jak jen měl vědět, že se mezi Svobodnými národy, tolik let sužovanými pod jařmem Temného pána, rozšíří legenda o osobě, která nosí na Slunovrat dárky. Mělo to symbolizovat naději, slunce, které porazí noc, konec temnoty, nové zrození a kupu dalších věcí. Bylo vážně nešťastné, že si Annatar, Pán darů, zvolil jméno, které se do toho tak hodilo. A taky se uvedl tím, že začal rozdávat dárky. A že přišel o Slunovratu. Zkrátka… udělal chybu. Tehdy ji považoval za fatální, zvlášť, když byl každoročně vystavován malým dětským očekáváním a nekonečným dopisům plným pravopisných chyb. Nechápal, jak je možné, že je snad celá Eregionská mládež negramotná. Tengwa tam, tengwa sem, to pro ně evidentně nebyla žádná věda.

Jak se ovšem později ukázalo, Annatar měl duši obchodníka. Dokázal prodat cokoliv, vlastní chyby nevyjímaje. A v těchto šílených tradicích záhy spatřil jedinečnou příležitost. Nikdo neodmítne prstýnek darovaný od hodného Pána darů na Slunovrat. Žádné dítě neodmítne meč, radu nebo snad nějaký cenný šperk, který sourozenec nikdy nedostane. Annatar spatřil obchodní příležitost, jaká se jen tak nenaskýtá a možnost pohrávat si s hamižností a hrdostí Noldor, jak se mu jen zlíbí. Ponoukat je už od kolébky. Ale vyčerpávalo ho to. Nesmírně ho to vyčerpávalo.

Nejdříve se pokusil vplynout do slunovratových tradic po svém stylu. Chrám, trůn, prosící kajícníci, kterým je milostivě podán od zářivé postavy vzácný dar… Neujalo se to. Aby zabránil vzpouře a následnému přezkoumání původu, motivací a ambic vlastní osoby, musel se přizpůsobit a začít dárky nosit ve stylu, v jakém to bylo očekáváno. Ale co elfí dům, co lidský rod anebo trpasličí klan, to jiný zvyk. A některé byly velkým oříškem.

„Milí Annatare, neska sem ti venku připravila seno a vodu ale maminka tě prosí, abys nám nepošpinil podlahu a nerosšvíkal stlomeček jako minule…“

Se starým mužem by se i smířil. Stará žena byla už horší. Byl v šoku, když zjistil, že jeden trpasličí rod trvá na tom, že příjímá dárky jen od jakési čarodějnice co lítá na koštěti a do domu leze komínem, aby umístila dárky do připravené ponožky na krbové římse. Koště, dobré, to by šlo. I svůj nádherný vzhled byl ochoten pro tu jednu noc zhyzdit umělými bradavicemi. Komíny měli trpaslíci úzké, ale Annatar byl Maia a ještě žádný komín si nedovolil omezovat Maiar. S krbovými rošty si poradil pomocí jistého speciálně sestaveného mechanického zařízení a nedělalo mu ani problém seslat na obyvatele domu sen, aby neslyšeli, jaký povyk při tom tropí. Ale upřímně, už jste si někdy zkoušeli strkat dárky do ponožky z ocelových kroužků? 

„Milí Annatare, maminka mi zakazuje si příště něco přát, protože bude muset zase vymňeovat krbovou mříšku. Je to nespra…nesrpa…nefér! Ale žekni mi, taky nechápu, porč bylo kolem Duinovy speciální ponošky s oclovými hroty tolik krve… a všechny jeho dálky potlhané. To od tebe oplavdu nebylo hezký!“

Dalším velkým oříškem byl ten lidský rod, který věřil v jakési nemluvně („Milí Annatare, nechápu jat můžeš bít v kolýbce na seně. Dyť seš velkej!“). Anebo kůň. Nesnášel koně. Žvýkání smrkových haluzí už mu doslova lezlo krkem a dupat v celém domě po čtyřech a řehtat nebyl úplně jeho styl dávání darů.

Ale i s koněm by se smířil. Doopravdový problém byl s tou elfí rodinou, která přišla kdoví odkud a tvrdila, že u nich nosí dárky jen a pouze třináct malých mužíčků. Musel se spojit s trpaslíky. Annatar a dvanáct trpaslíků. 

„Milí Annatare, Ettelea říká, že neexistuješ a že to je všecko potvot, plotože jedním z tvých tlpaslíků je i pan Durin odnaproti prý se koukala, a poznala ho. Ale já jí nevěším, je ošklivá a lše! Vím že, existuješ, a nosíš dálky spoustu dálků. A ploto, bych si pšál…“

I jeho dopravní prostředek se dům od domu značně lišil. Někde stačilo udělat zázrak a procházet zdmi. Někde se ale plazil komíny nebo jezdil na saních. Nejdříve se snažil do saní zapřáhnout opravdová zvířata, ale po tom incidentu s losem mladého Thranduila to vzdal. Půlce svých dvanácti trpaslíků navlékl parohy a zapřáhl je do saní, půlce narazil zelené čepičky s rolničkami a donutil je třídit dárky a jelo se. Pak se po něm ale začalo chtít, aby se plazil pod postelemi a ukrýval dárky do bačkor.

„Mylí Annatare, Aretar tvrdí, že tě prý slišel, jak funíš pod jeho postelí a schováváš mu tam dárky. Já si vždycty myslel, že to je kouzlo, ale…“

Dostával odměny, ano. Občas mléko a sušenky, ale někdy také mrkve a tuříny „Pro tvoje losi, Annatare“ (Annatar si při nejlepší vůli nedokázal představit, že zkrmí trpaslíky mrkví a tuřínem).

Bylo to náročné. Občas až příliš. A tak často, zvláště když na sklonku dne pohlédl na svůj kostým a uvědomil si, jaká noc ho zase čeká, uvažoval, jestli mu to stojí za to.

Ale na druhou stranu… když pak viděl ty sourozenecké spory „Milí Annatare, Vea je zlá a vydědím jí, chce po mně můj Silmaril, co svítí ve tmně nic jí, nedávej zlobila. Ale já byl hodní a ploto…“, rozvoj hamižnosti, lakoty a mamonu „Mylí Annatare, jak to, že sem loni dostala jen tčicet dálků, dyž pčedtím jich bylo čicet pět… A ploto bych chtěla noví palantíl na batelky, věčí a lepčí než má máma, plotože ten můj je k nyčemu“ a všeobecný shon, stres a nevraživost „Mylí Annatare, to domácí vjezení, co jsem teď měl nepočýtej to, nic nebilo, já nemůšu sa to, še jsem omilem rosbil kulički, na stromeček“, musel si poklepat na rameno, že jeho plán to plní více než dokonale. Stačilo pár let a pár darů a měl tady na sklonku roku pokaždé dokonale rozhádaný Eregion.

„Ano,“ řekl si nakonec, když se soukal do červeného kostýmu s rolničkami, „být duchem Slunovratu přeci jen není tak špatné.“

Poděkování patří Tani za ukázání velmi inspirativního obrázku.

Krtek

Po dlouhé době tu máme jednu středozemskou povídku o zoufaltsví, mučení, vině a nenávisti... nebo tak nějak :-) Rozhodně oddechové čtení, které je umně podané.

---

Vedli ho tmavými tunely. Hlouběji a hlouběji, až měl pocit, že už musí být u samých základů Ardy. Jindy by sledoval kamenné stěny a hledal v nich náznaky žil drahých kovů a třpytivé drahokamy. Jediná věc, kterou nyní dokázal sledovat, byla zakrvácená ostří skřetích kopí, jež ho výstražně doprovázela. Začínal si připouštět, že z téhle situace se už živý nedostane. Naděje je tu vždy, ale pro něj nikdy šťastná hvězda nesvítila. Snažil se však stát pevně a nedat na sobě nic znát.

Skřet vepředu se náhle zastavil a otevřel kovové dveře. Železo, z kterého byly ukované, bylo zrezlé a rozhodně se nedalo mluvit o poctivé a dobré práci. Vlastně se nedalo mluvit o žádné práci. Tahle celá hromada železa, které říkají Angband, stejně drží jen díky Morgothově vůli a ne umu těch jeho obludek. Pomyslel si.

Jeden ze skřetů ho chytil za paži a vhodil ho do kopky. Elf se při tom úchopu musel znechuceně ušklíbnout. Když to uviděl skřet, jedovatě se zasmál.

"Aaa, tak pán se štítí… Hrdý, hrdý elfík, bude z tebe... cedník! Jo, jo cedník. Až tady s tebou skončíme - cedník z tebe bude!" chechtal se skřet a při tom na elfa cenil své zkažené zuby. Elf sarkasticky obrátil oči v sloup.

"Ty jsi musel chybět, když vám Morgoth rozdával rozum, co?" skřet se na něj jen nechápavě podíval.

"Jo, jak říkám... chyběl," dodal elf.

"Teď si ty elfíku vyskakuješ. Ale počkej, až s tebou skončíme! Budu to já, kdo se bude smát poslední, cedníčku," Řekl slizky a vší silou zabouchl mříže. Elf zůstal sám, v tichu a ve tmě. Po dlouhé době doma, řekl si pro sebe cynicky. Otřel si krev, která mu tekla ze rtu a s bolestí se doplazil ke zdi. Opřel se a zavřel oči.

Nevěděl, jestli uběhly týdny nebo jenom dny. Ve tmě bylo vše stejné. Na šero byl zvyklý, ale tahle temnota byla přece jenom něco jiného. Cítil z ní úzkost a přítomnost někoho dalšího - oči, které ho neúnavně sledovaly.

Musel tu být už delší dobu, protože se mu rány začínaly hojit. Poznal to podle ustupující bolesti, ale i svědění zraněné kůže. Samota začala být tíživější, i když ji obvykle vyhledával. Znenadání ho vyrušil zvuk těžkých bot. Mříže se se skřípáním otevřely a k nohám mu přistál špinavý kus něčeho, co mohlo být původně pečivo.

"Tady jsem ti přinesl něco na zub, cedníčku. Lepší něž ty vaše elfí hnusy," ozval se z chodby skřet.

"Pán říkal, že si tady ještě chvíli pobudeš, aby sis ho pak víc vážil…" dodal a zavřel mříže. Elf zvedl chleba ze země a s nechutí si k němu přičichl. Žádné překvapení se nekonalo. Ale až teď při vzpomínce na jídlo si uvědomil, že už má nepříjemný hlad. Otočil oči v sloup a utrhl malý kus té věci. S přemáháním si ten kus dal do pusy. V ten moment začal kašlat a dusit se. Vyplivl zbytky, co mu zůstaly v ústech a bochník se zlostí hodil do kouta. Nakonec se stočil na studenou zem a pokusil se usnout. Když nebude vzhůru, unikne hladu i svým myšlenkám, které ho začaly ve tmě čím dál tím víc navštěvovat.

Prudce sebou cukl a zvedl se na kolena. Přemýšlel, jestli se mu to zdálo nebo ho opravdu viděl. Ne. Muselo se mu to zdát. Zase se opřel o stěnu a zíral do tmy. Promnul si oči a rezignovaně vydechl.

"Drahý…" měl pocit, že slyší šepot. Nevěřícně se díval do tmy.

"Drahý!" zaslechl znovu. To nemůže být pravda, nemůže to být možné… jen se mi to zdá. Říkal si v duchu. Ale opravdu. Spatřil, jak se z nicoty vynořuje světlo. Vypadalo to, jakoby do jeho cely náhle vstoupila sama Arien. Zlaté prameny jí stékaly po bílých šatech a její úsměv mu vracet teplo do žil.

"Co… co tu děláš? Jak jsi se sem dostala?" dostal ze sebe zmateně.

"Já se ztratila… chtěli mne mučit, ublížit mi… ale podařilo se mi utéct. Musíš mi pomoct, prosím… musím se dostat domů! Musíš mi říct kudy se dostanu domů. Mám strašný strach…" odpověděla mu a s pláčem se mu vrhla do náruče.

"Idril, neboj se, bude to v pořádku. Už ti nikdo neublíží a dostaneme se spolu domů. Bude to v pořádku. Jen už neplač. Postarám se o tebe," utišoval ji, ale ona se mu vyděšením dál klepala v náručí. Pustil ji, aby se ji mohl podívat do očí a zkusit ji ještě uklidnit, ale v tom se zarazil. Ty oči. Tohle nebyla Idril. Odhodil ji od sebe.

"Řekni svému pánovi, že mu nikdy nic nevyzradím! A tyhle laciné triky ať si nechá pro Engwar!" zakřičel na ni s pohrdáním. Dívka se zasmála a vycenila na něj dva bílé špičáky.

"To se ještě uvidí," procedila a zmizela ve tmě. Vyčerpaně se složil na zem a schoval si hlavu v dlaních. Byl tu dlouho, musel být. I když celé dny nic nedělal, byl neuvěřitelně vyčerpaný. Chtěl zavřít oči a přenést se na jiné místo, ale už ani to nefungovalo. Byl tu osamocen, ale přeci ne sám. Připadal si jako by byl nahý. Nahé, bezbranné zvíře ležící na piedestalu a kolem něj kroužily hladové šelmy. Bylo už jedno jestli to byli Morgothovy poskokové nebo jeho dotěrné myšlenky. Kousali a trhali stejně bolestivě. Chtěl se ztratit a prostě nebýt. Zmizet z reality.

"Jsi k ničemu!" slyšel šepot ze tmy.

"Je mi z tebe na zvracení, "V životě nic nedokážeš. Zrozen ve stínech, zůstaneš navždy stínem…" "UBOŽÁKU!" "Nenávidí tě. Hnusíš se ji. Čím víc ji miluješ, tím víc je ji z tebe zle!"

"Jsi zvrácený, zvrhlý… jako on," elf se rozklepal a ještě víc se schoulil.

"Ani nevíš, co je láska. Nemůžeš ji cítit." "Chceš ji, nemiluješ ji… protože je něco, co ti bylo odepřeno." "Jsi rozbitý zoufalec!" "jako on…"

"Dost!" zakřičel do ticha se slzami na tváři. Jediné, co v té temnotě teď slyšel, bylo jeho rychle bušící srdce. Kdyby ho teď někdo pozoroval, musel by si myslet, že se zbláznil. Ale někdo ho pozoroval. Začínám bláznit.

"Vstávej, cedníčku. Přinesl jsem ti další papání. Měl by ses vyspat - vypadáš ještě hůř než jindy," usmál se skřet slizky, zatímco si prohlížel elfa opřeného o zeď. Jeho pohled byl prázdný, orámovaný fialovými kruhy. Kůži měl ještě víc nezdravě bledou než obvykle.

"Ale pořád vypadám líp než ty," oplatil skřetovi jeho poznámku. Až pozdě si uvědomil, jak zoufale vlastně vyzněla. Mlčení je zlato. To věděl moc dobře a většinou se tím řídil, ale pro idioty měl slabost. Teď si ale začínal připadat jako jeden z nich. Skřet se jen ušklíbl a hodil mu bochník k nohám. Elf si ho ani nevšiml a dál seděl bez hnutí. Neměl ani sílu ho hodit k ostatním bochníkům. Neměl sílu už na nic. Poloha, v které byl, vyžadovala nejméně energie, aniž by ležel. Už ani nic necítil. Ze začátku bojoval, ale sami nad sebou vyhrát nemůžete. Vzdal se a přestal cítit. Jen někdy opět našel zbytek síly a v zoufalství se rozbrečel.

"Nicko!" "Vidíš, jaký jsi slaboch?! Ani tě nemučí a ty se tady hroutíš!" "UBOŽÁKU!" "Kdyby tě viděla, i s ním by se ti vysmáli," "I ten smradlavý, smrtelný chudák je lepší než ty," "Jsi stejný jako on. Nikdy nenajdeš cestu ze stínů," "Pohrdal's jím. Chtěl jsi být víc, ale při tom jsi ještě větší zoufalec," "Můra, která touží po světle, ale světlo ji spálí," "Vždycky budeš nikdo. Ničeho nedosáhneš. Nikdy nepoznáš teplo a svit," "Nenáviděl jsi ho a teď všichni nenávidí teb,." "Skončíš jako on," "Nemilován, pohrdán..."

"Prosím…" šeptal zoufale.

"Za jejich falešnými úsměvy, dýky," "Váží si tě jen pro to, že jsi její syn a jsi v přízni krále," "Nejraději by tě vyhnali," "Zoufalá, sindarská nicko!" "Dítě stínů…"

"Ne…"

Měl pocit, že něco zaslechl z chodby. Otec ho zrovna pustil z kovárny a on se rozhodl umýt. Teď ale chtěl zjistit, co se to děje. Když přišel blíž, zjistil, že to jde z matčina pokoje. Cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Bylo to poprvé, co slyšel svou matku plakat. Stejně jako ve všem i tady byla znát její síla a hrdost, i přes to však rozpoznal její bolest. Zmrzl na místě a měl pocit, že se mu srdce rozkočí ve dví. Čím víc naslouchal tím víc si chtěl své srdce vyškrábat z hrudi, jen aby její bolest nemusel snášet. Pláč matky je jedna z nejbolestivějších věcí, co dítě může slyšet - i když je jeho matka hrdá, noldorská paní.

Další slza, co mu během kýženého spánku sklouzla po tváři.

Nikdy na to nezapomene. Její pohled, zrak upírající se k němu. Viděl její slzu, avšak neslyšel pláč. I tak tu ta bolest opět byla. Přál si, aby mohl vrátit čas a nejen to.

Jediný člověk, který ho v životě miloval a teď byl pryč. Měl chuť se na to ostří také nabodnout. Nevěděl, co dál…

"Kdyby tě teď viděla, bylo by ji z tebe na nic," "Styděla by se," "Její syn a takový slaboch," "Zrůda, co touží po zvrácenosti," "Nejsi o nic lepší než ty skřeti!" "Bylo by lepší, kdybys zemřel místo ní," "Můžeš, za to že zemřela!" "Nebýt tebe, nikdy by nešla…" "... nebýt tebe, nikdy by ji ten oštěp nezasáhl..." "Pro všechny by bylo lepší, kdybys nebyl!" "Je mi z tebe zle," "Chtěl jsi být jako ona, chtěl jsi být noldo stojící ve zlatavé záři. Ale jsi jako on. Temný elf," výkřiky kolem náhle přerušilo zaskřípání mříží.

"Pán tě chce vidět. No tak se zvedej, cedníčku. Přece nechceš, abych ti pomohl," křivě se usmál skřet.

Na okraji

Přišel čas na další povídku. Opět nestředozemská, opět vznikla kvůli škole. Té předchozí se podobá více, než by se mi líbilo.

Tentokrát byl zadán úryvek z písně Jarka Nohavici: "... a kdyby se někdo z vás na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu, když při mně stál."

---

Zhluboka se nadechnu. Tady nad mořem, daleko od všeho, je vzduch o tolik čistší než ve městě. Hluboko pode mnou se o skálu tříští vlny, jedna za druhou. Neměnný rytmus, jako už tísíce let před tím.

"Tak do toho. Skoč. Život stejně nemá smysl. Nikdy neměl." Ta slova jsou jen v mé hlavě. A přesto se mi zdá, jako by se nad skalami nesl hlas a nějakým zázrakem přehlušoval burácení vln i hučení větru. Asi už blouzním.

Opatrně se přiblížím k hraně útesu. Okamžitě se mě zmocňuje závrať. Zkouším ji překonat, ale podlamují se mi kolena a dopadám tváří na kameny.

Chvíli trvá, než se zvednu. Po bradě mi stéká krev z natrženého rtu a slaný mořský vítr se opírá do čerstvé rány. Tu bolest skoro nevnímám.

"No jen se na sebe podívej. Jsi k ničemu, ani zabít se nedokážeš. Je mi z tebe na blití." Ne, opravdu se mi to nezdálo. Někdo tu mluví. Hlas má hluboký a úlisný.

Konečně si ho všimnu. Stojí na skále pár metrů ode mě. Vysoký muž v černé košili a tmavých brýlích. Usmívá se na mě. Ne, neusmívá - šklebí.

"Hele, možná ti to půjde lépe, když se rozběhneš. Tak dělej. Není to tak hrozný, jak si lidi myslí. Chvíli poletíš, pak to trochu zabolí a bude po všem," pokračuje. Nemluví nijak nahlas, přesto mu rozumím každé slovo. Je na něm něco známého, jako bychom se už potkali… Proboha, ať se přestane šklebit!

"Nezapomínáš na něco?" ozve se z druhé strany. Tenhle hlas je o něco vyšší, jemný a melodický. Patří bíle oděné postavě. Je nadpozemsky krásná - nebo možná krásný. Jako by zářil (nebo zářila) bělostným světlem.

"Ne, to ty zapomínáš," odvětí černý, "sebevražda je smrtelný hřích a každá taková duše připadne mně."

"Možná, ale tato duše dosud chodí mezi živými. A ty ji zcela otevřeně lákáš do spárů Pekla."

Cítím, že stojím uprostřed sporu staršího než vesmír. Něco mi říká, že musím co nejrychleji pryč, nebo se aspoň někam schovat, ale nedokážu se pohnout.

"Co na tom záleží?! Chce se zabít? Chce. Jenom trochu urychluju proces." zavrčí černý. Úlisnost z jeho hlasu se kamsi vytratila. Teď hrubě duní, jako když se kameny řítí po úbočí.

Zářící zůstává klidný (klidná?), dokonce ani jeho slova nevyjadřují hněv: "Přímo zasahovat do záležitostí smrtelníků je zapovězeno a Peklo to dobře ví. Ve jménu Všemohoucího ti přikazuji, odstup a zanech tuto duši jejímu osudu."

"Přinuť mě!" zařve. Černá košile se rozerve, když mu ze zad vyraší blanitá křídla. Odkudsi vytáhne meč s ohnivou čepelí a vrhne se na zářícího. Ten útok odrazí v jediném záblesku světla a rovněž tasí.

Konečně se mi podaří přimět svaly k pohybu. Vrhám se k zemi a zakrývám si hlavu. Snažím se nevnímat vířící světla, rány a strašlivý řev z probíhajícího boje. Skála pode mnou se chvěje, jako by se každou chvíli měla zřítit do moře. Bože, ať už to skončí.

Pak najednou vše ztichne. Neslyším ani burácení příboje. Když se odvážím nadzvednout hlavu, vidím, že černý někam zmizel. Zářící se nade mnu sklání a s jemným úsměvem mi podává ruku. Vděčně ji přijmu a s jistými obtížemi se vyškrábu na nohy. Bolí mě snad každý sval v těle.

Hlava mi vybuchuje snad tisícem myšlenek přetahujících se o mou pozornost, aby se spojily v nevěřícné: "Proč?"

"Protože byl porušen řád," usměje se. Není na něm vidět jediný náznak únavy z předchozího boje. "On neměl žádné právo zasáhnout do tvého života,"

Zahledí se na moře. Po chvíli mlčení prohlásí: "Pokud si stále přeješ odejít z tohoto světa, nebudu ti nijak bránit. Je to pouze tvé rozhodnutí. Přesto věz, že žádná noc není tak temná, aby po ní nemohlo přijít jitro."

Vezme mou tvář do dlaní a políbí mě na čelo. Na krátký okamžik mě zcela prostoupí jeho bělostná záře a zašeptání: "Jdi s mým požehnáním."

Když opět otevřu oči, skála je prázdná a vzduchem opět zní jen dunění příboje. Nic nenasvědčuje tomu, že zde právě byla svedena jedna z tisíců bitev v nejstarší válce. Jenom zaschlá krev na tváři mi říká, že to celé nebyl jen horečnatý sen.

Už se začíná stmívat. Když vyrazím hned, ještě stihnu poslední autobus do města. A pak… kdo ví.

Silmarillionské MBTI

SILMARILLIONSKÉ MBTI

Dámy a pánové, teď se něčeho držte, neboť článek rozepsaný více jak tři roky konečně míří na Vaše monitory. Ano, článek, o který vlastně nikdo nestojí a nikomu nic do života nepřinese, je konečně tady (protože nám dal překvapivě hrozně moc práce, že ho prostě musíme zveřejnit).

Pokud je internet vaším druhým domovem a většinu času na něm hledáte životně důležité věci typu "ve kterém roce se narodil Arathorn II." nebo projíždíte všemožné fanarty, možná jste také narazili na příspěvky, kde se lidé snaží o "psychologický rozbor" fiktivních postav pomocí některé z osobnostních typologií. Tou nejčastější je právě tzv. MBTI.

---

Asi nemá smysl tady úplně rozebírat, o co se jedná, protože pro většinu z vás by to bylo nezáživné a googlit umíme všichni. Takže to podstatné je, že každý jednotlivý typ MBTI (je jich 16) udává, jakým způsobem vnímáme své okolí a jak se rozhodujeme. Podle toho se dají určit i základní osobnostní rysy.

Většina takových to rozborů pojednává (zaměříme-li se na oblast Tolkienových knih) o postavách z Pána prstenů nebo Hobita. Postavy ze Silmarillionu jsem našla jenom dvě a to ještě s dost pochybnými výsledky (informace platná před třemi lety). A tak se zrodil ďábelský plán. Dlouhé jsou zimní večery plné hrůz a učení a proto jsem se jala do sestavování testu, pomocí kterého by se dalo otipovat co nejvíc postav právě ze Silmarillionu.

Na Volání Rádovských l. p. 2017 jsme proto vybrali 52 nejvhodnějších postav a pomocí našich akademických znalostí ardských reálií jsme se do oněch postav vžili a odpovídali za ně v mém testu. Metoda je to vskutku revoluční a světově nevídaná (*avšak za výsledky rozhodně neručíme).

Odpovídání i vyhodnocování bylo časově náročné a vystačili jsme si s tím na několik večerů, ale i přes všechny útrapy Vám tímto představujeme výsledky našeho heroického úsilí.

No, a teď se konečně dostáváme k něčemu, co by Vás aspoň trochu mohlo zajímat. Probereme si jednotlivé typy. Aby to pro Vás bylo více "zábavnější", nejprve si asi udělejte test a poté se podívejte na rozbor svého výsledku (dále).

Hodím Vám sem odkaz na jeden s nejpřesnějších testů, co jsem našla (i když i ten má samozřejmě své mouchy a je psaný oním typickým strojovým jazykem podobných testů). Pro ty z Vás, co neumí anglicky, sem dám překlad. Pokud Vám test nedal přímý výsledek, napiště mi procentuální výsledky do komentářů.

Většina článků o mbti, které můžete na internetu najít, jsou poměrně zjednodušené (často i zavádějící) a my se budeme ubírat podobným směrem, protože to pro naše potřeby stačí. Pokud se budete chtít rozvinout ve své znalosti a porozumění, internet je Vám k dispozici, ale navěky budete zatraceni…

Zde odkaz na slíbený test. Je to "Cognitive Functions Test (60 items)*" na této webovce http://similarminds.com/personality_tests_index.html#.XkmcAxNKh-V

A zde je volně přeložený test pro ty z Vás, co mají horší angličtinu než já (a že já ji mám hodně špatnou…)

Všech 16 typů jde rozdělit do čtyř skupin strážci (SJ), řemeslníci (SP), racionálové (NT), idealisté (NF)… ne, ty jména jsem si nevymýšlela.

1) STRÁŽCI (SJ),

Nevadí jim, když jsou věci rutinního rázu a snadno předvídatelné a preferují již předem osvědčené způsoby. Pracují nejlépe tam, kde jsou jasně vymezená pravidla, hranice a role.

V extrémních případech se mohou zdát svému okolí rigidní. Výzvou pro ně představuje strach z neznáma. To vše ovšem neznamená, že se vyhýbají kreativním činnostem jako je např. psaní příběhů-tyto činnosti se pro ně mohou stát dobrými koníčky.

a) ISTJ - Arien, Caranthir, Elbereth, Elrond, Elwing, Eol, Erendis, Gil-galad, Haleth, Hurin, Mandos, Manwe, Mîm, Morwen, Thingol, Turgon,

Dobří v ukládání informací v souladu s minulými zkušenostmi a jejich pozdější využití. Hledají pocit vnitřní stability a bezpečnosti, proto jsou si dobře vědomi svých fyzických potřeb, rychle si všimnou nesrovnalostí, a pozorně sledují cokoliv, co by mohlo způsobit fyzické nepohodlí / zranitelnost. Pečlivé pozorování konkrétních detailů jim umožňuje vybudovat spolehlivý základ znalostí pro použití v nových situacích. To však také znamená, že se mohou cítit snadno dezorientovaní, když jsou konfrontováni s příliš mnoha novými nebo neznámými informacemi. Někdy mají tendenci se stát příliš neflexibilními nebo se až příliš vyhýbat rizikům, což je později může nutit k tomu, aby se extrémně ponořili do svých osvědčených způsobů a rutiny. Často bývají dobří při porozumění postupů a budování detailních znalostí prostřednictvím metodického a postupného učení. Jsou často obdivováni pro svou trpělivost, svědomitost a spolehlivost.

ISTJ preferují jednoznačná a racionální rozhodnutí. Mohou se stát příliš neflexibilními v postoji či neúčinném jednání.

b) ISFJ - Fingolfin, Finwe, Maglor, Melian, Orodreth, Tuor

ISFJ dávají přednost rozhodování, která podporují péči, soucit, harmonii a spolupráci. Dobře si všímají nálad, které kolejí mezi lidmi v jejich společnosti.

Podobně jako ISTJ jsou dobří v ukládání informací v souladu s minulými zkušenostmi a jejich pozdější využití. Hledají pocit vnitřní stability a bezpečnosti, proto jsou so dobře vědomi svých fyzických potřeb, rychle si všimnou nesrovnalostí, a pozorně sledují cokoliv, co by mohlo způsobit fyzické nepohodlí / zranitelnost. Pečlivé pozorování konkrétních detailů jim umožňuje vybudovat spolehlivý základ znalostí pro použití v nových situacích. To však také znamená, že se mohou cítit snadno dezorientovaní, když jsou konfrontováni s příliš mnoha novými nebo neznámými informacemi. Někdy mají tendenci se stát příliš neflexibilními nebo se až příliš vyhýbat rizikům, což je později může nutit k tomu, aby se extrémně ponořili do svých osvědčených způsobů a rutiny. Často bývají dobří při porozumění postupů a budování detailních znalostí prostřednictvím metodického a postupného učení. Jsou často obdivováni pro svou trpělivost, svědomitost a spolehlivost.

c) ESTJ - Beleg, Finarfin, Idril, Sauron

Zaměřují se na vnější struktury s využitím objektivních systematických standardů pro hodnocení úspěchu / neúspěchu ve světě. zjistí problémy poměrně rychle a snaží se je okamžitě napravit, vždy chtějí být co nejúčinnější, proto jsou přirozeně naladěni na "pravidla hry", která zaručují, že vyhrají žádoucí a účinné výsledky. Struktura v myšlení a organizování v akci jim umožňuje přistupovat k situacím se smyslem pro odbornost a důvěru, a to přímočarým a lineárním způsobem, odstraňováním překážek a dosahováním cílů. To však také znamená, že mají sklon k obtížím se situacemi, které jsou nejednoznačné nebo nejsou snadno strukturované / měřitelné / kvantifikované, snad rychle se cítí frustrovaní, když se setkávají se zmatkem, neúspěchem, neschopností nebo slabostí.

Nezdravé ESTJ můžou mít tendenci být příliš ovládající nebo amorální ve víře, že cíl ospravedlňuje prostředky. Jsou dobří v úkolech, které vyžadují manažerské nebo vedoucí schopnosti. Jsou dobří v zefektování plánů a obdivováni pro svou sílu a vytrvalost v překonávání překážek.

Často bývají dobří při porozumění postupů a budování detailních znalostí prostřednictvím metodického a postupného učení. Jsou často obdivováni pro svou trpělivost, svědomitost a spolehlivost.

d) ESFJ - teoreticky Fingolfin

Usilují o budování harmonického vztahu a snižování mezilidských konfliktů, proto jsou přirozeně naladěni na potřeby a pocity druhých, snaží se tyto informace úspěšně využít k úspěšnému zvládání sociálních situací. Nebo aby skvěle využívali lidi a staly se dobrými manipulátory. Nezdraví jedinci si až příliš mohou kompenzovat pochyby o sobě samých a zaměřovat se příliš na svůj společenský status či přijmutí společností. Často se také mohou cítit rozpolceni mezi zachováním si sebe samého-nezávislosti a tlakem společnosti a společenských norem. Zdraví jedinci bývají dobří při řešení vztahových / sociálních otázek a podpoře pocitu jednoty / sounáležitosti, často obdivovaného pro svou sociální milost, vstřícný postoj nebo ochotu poskytovat morální / emocionální podporu druhým.

Stále pro ně platí, že jsou dobří v ukládání informací v souladu s minulými zkušenostmi a jejich pozdější využití. Hledají pocit vnitřní stability a bezpečnosti, proto jsou so dobře vědomi svých fyzických potřeb, rychle si všimnou nesrovnalostí, a pozorně sledují cokoliv, co by mohlo způsobit fyzické nepohodlí / zranitelnost. Pečlivé pozorování konkrétních detailů jim umožňuje vybudovat spolehlivý základ znalostí pro použití v nových situacích. To však také znamená, že se mohou cítit snadno dezorientovaní, když jsou konfrontováni s příliš mnoha novými nebo neznámými informacemi.

2) Řemeslníci (SP) - ESFP, ESTP, ISFP, ISFP

Jsou to lidé, kteří si žijí v okamžiku. Mají rádi, když se něco kolem nich děje - když něco prožívají. Jsou dobří v improvizaci a dělání věcí jen tak z fleku. Co pro ně naopak může být problém, je přemýšlení o následcích svých činů a celkově přemýšlení o budoucnosti.

a) ESTP - Tulkas, Luthien

Jak už jsem psala, mají rádi, když se něco kolem nich děje-když něco prožívají. Jsou dobří v improvizaci a dělání věcí jen tak z fleku. Hledají pocit angažovanosti, potěšení nebo vzrušení, a proto jsou přirozeně naladěny na nové příležitosti pro zkušenosti z první ruky, které se jim zdají být zábavné, zajímavé nebo vzrušující. Být spontánní a rychle reagovat na změnu jim umožňuje plynule se přizpůsobit a naučit se rychle za letu. To však také znamená, že nemusí mít dostatek času, aby přemýšleli, zda zkušenosti, které sledují, mají smysl pro jejich dlouhodobý vývoj, a možná se stávají příliš impulzivními nebo nepřemýšlejícími při rozhodování. Když jsou to nezdraví jedinci, mají tendence unikat nepříjemným myšlenkám/rozhodování do "světa okamžiku" než aby potýkali s tvrdými obtížemi nebo negativními důsledky-které je stejně nakonec dohoní. Zdraví jedinci jsou obdivovaného pro svůj realismus, rychlé rozhodování a schopnost improvizace. Dále jsou více trpělivý a lépe uvažují o následcích svých činů.

Preferují logické a objektivní rozhodnutí.

b) ISTP - Curufin

Vyhodnocují informace logicky podle přesných vzorců. Přemýšlejí na základě přesných údajů, které se jim zdají být relevantní a přesné. To však také znamená, že mají tendenci přeceňovat pojem individuální "inteligence" a podceňovat další důležité aspekty života, které považují za "iracionální" nebo "irelevantní" pro své zájmy. Když je jedinec nezdravý má tendence nevidět chyby ve svém myšlení a nepřipouštět, že by se mohl mýlit, protože nerozumí ostatním relevantním pohledům, možná dokonce úplně vynechává lidskou perspektivu. Zdravý ISTP bývají dobří v kritických systémových analýzách a korigují své špatné úsudky, jak se objevují nové důkazy, které jsou schopny přijít s vhodnými řešeními.

Dospíváním více a více začínají žít v okamžiku, věnují se praktickým věcem, které vytvoří více faktický a přizpůsobivý mentální model světa. Preferují rozhodování flexibilním a praktickým způsobem.

c) ESFP ­­- možná Luthien

Mají rádi, když se něco kolem nich děje-když něco prožívají. Hledají pocit angažovanosti, potěšení nebo vzrušení, a proto jsou přirozeně naladěny na nové příležitosti pro zkušenosti z první ruky, které se jim zdají být zábavné, zajímavé nebo vzrušující. Být spontánní a rychle reagovat na změnu jim umožňuje plynule se přizpůsobit a naučit se rychle za letu. To však také znamená, že nemusí mít dostatek času, aby přemýšleli, zda zkušenosti, které sledují, mají smysl pro jejich dlouhodobý vývoj, a možná se stávají příliš impulzivními při rozhodování. Když jsou to nezdraví jedinci, mají tendence unikat nepříjemným myšlenkám/rozhodování do "světa okamžiku" než aby potýkali s tvrdými obtížemi nebo negativními důsledky-které je stejně nakonec dohoní. Zdraví jedinci jsou obdivovaného pro svůj realismus, rychlé rozhodování a schopnost improvizace. Dále jsou více trpělivý a lépe uvažují o následcích svých činů.

ESFP preferují rozhodování podle svých osobních hodnot nebo toho, pro co mají zápal. Hledají vnitřní harmonii, proto se snaží udržet shodu mezi svými pocity, hodnotami a činy, často rychle posuzovat, co je "dobré" / "špatné" a chtějí zmírnit jakékoli utrpení, se kterými se setkávají

d) ISFP - Beren, možná Hurin

ISFP preferují rozhodování podle svých osobních hodnot nebo toho, pro co mají zápal. Hledají vnitřní harmonii, proto se snaží udržet shodu mezi svými pocity, hodnotami a činy, často rychle posuzovat, co je "dobré" / "špatné" a chtějí zmírnit jakékoli utrpení, se kterými se setkávají. Tato shoda jejich chování s jejich pojetím sebe samotných jim umožňuje vyjádřit svou osobní identitu autenticky (často prostřednictvím uměleckých výkonů) a postavit se za své přesvědčení i tváří v tvář opozici; V nejlepším případě tuto svobodu být sám sebou chtějí dopřát i ostatním. Toto vše však také znamená, že mají tendenci nejednat proti svým silným pocitům a názorům nebo se špatně integrovat s životním prostředím, protože jsou zadržováni příliš individualistickým postojem. Nezdraví jedinci mají sklony k až příliš subjektivnímu vyhodnocování situace a morálních hodnot. Zdraví ISFP bývají dobří v obraně morálních pohnutek a ochraně individuálních práv a svobod, často obdivovaných pro svou nekonvenčnost, upřímnost a bezúhonnost.

Dospíváním více a více začínají žít v okamžiku, věnují se praktickým věcem, které vytvoří více faktický a přizpůsobivý mentální model světa. Preferují rozhodování flexibilním a praktickým způsobem.

3) RACIONÁLOVÉ (NT)- INTJ, ENTJ, INTP, ENTP

Většinou strategičtí a pragmatičtí, orientováni na proces spíše než na lidi. Rozhodují se logicky.

a) INTJ - Saruman, Turin

INTJ zpracovává kontextové / koncepční informace o tom, jak jsou věci vzájemně propojeny v naději, že budou schopny představit, co přijde. Hledají smysl pro osobní směr, účel a hlubší význam v životě, proto jsou přirozeně naladěni na "vidění" na základní podstaty, důležitosti nebo významu věcí jako prostředku k pochopení jediné pravdy. Promýšlení důsledků, stejně jako shromažďování více interpretací, jim zajištuje pocit jistoty, jak se budou události vyvíjet a podle toho jednat. Tento proces konceptualizace však znamená, že se mohou snadno stát mentálně odpojeni od světa. Vnímání světa nezdravých INTJ se může stát zkresleným, protože vyvodí z toho, co pozorují, nesprávný význam - nevědomky pracují na falešných předpokladech nebo problematických představách o "pravdě" nebo "dokonalosti", kterým následně začnou věřit. Zdraví INTJ bývají dobří při interpretaci možných významů, důsledků nebo komplikací, často obdivovaných pro jejich vhled a předvídavost. INTJ se silně spoléhají na podvědomé zpracování informací a jejich touha po jistotě / uzavření má tendenci vést k záměně vnímání a reality.

Rozvoj zdravého přemýšlení by měl přimět INTJs k tomu, aby budovaly hlubší porozumění přesným standardům a pravidlům chování, které povedou k účinnému a úspěšnému dokončení jejich cíle. INTJs dávají přednost kategorickým, definitivním a jednoznačným rozhodnutím. Pokud však dojde k nezdravému vývoji v průběhu dospívání, INTJ se může postupně stát příliš nepružným v postoji.

b) ENTJ- Celegorm, Galadriel, Isildur

Zaměřují se na vnější struktury s využitím objektivních systematických standardů pro hodnocení úspěchu / neúspěchu ve světě. zjistí problémy poměrně rychle a snaží se je okamžitě napravit, vždy chtějí být co nejúčinnější, proto jsou přirozeně naladěni na "pravidla hry", která zaručují, že vyhrají žádoucí a účinné výsledky. Struktura v myšlení a organizování v akci jim umožňuje přistupovat k situacím se smyslem pro odbornost a důvěru, a to přímočarým a lineárním způsobem, odstraňováním překážek a dosahováním cílů. To však také znamená, že mají sklon k obtížím se situacemi, které jsou nejednoznačné nebo nejsou snadno strukturované / měřitelné / kvantifikované, snad rychle se cítí frustrovaní, když se setkávají se zmatkem, neúspěchem, neschopností nebo slabostí. Nezdravé ENTJ můžou mít tendenci být příliš ovládající nebo amorální ve víře, že cíl ospravedlňuje prostředky. Jsou dobří v úkolech, které vyžadují manažerské nebo vedoucí schopnosti. Jsou dobří v zefektování plánů a obdivováni pro svou sílu a vytrvalost v překonávání překážek.

Zdravý rozvoj by měl ENTJ učinit reflexní a učit se nápady, které jim pomohou nastavit a dosáhnout ambiciózních životních cílů. ENTJ preferují rozhodná rozhodnutí, která je přímo vedou k dlouhodobým ideálům. Pokud se však vývoj v průběhu dospívání rozpadne, ENTJ se může postupně stát neschopným najít smysluplný účel nebo příliš nerealistický při dosahování svých cílů.

c) INTP- Aule, Earendil, Feanor, Maedhros, Melkor, Osse

Vyhodnocují informace logicky podle přesných vzorců. Přemýšlejí na základě přesných údajů, které se jim zdají být relevantní a přesné. To však také znamená, že mají tendenci přeceňovat pojem individuální "inteligence" a podceňovat další důležité aspekty života, které považují za "iracionální" nebo "irelevantní" pro své zájmy. Když je jedinec nezdravý má tendence nevidět chyby ve svém myšlení a nepřipouštět, že by se mohl mýlit, protože nerozumí ostatním relevantním pohledům, možná dokonce úplně vynechává lidskou perspektivu. Zdravý INTP bývají dobří v kritických systémových analýzách a korigují své špatné úsudky, jak se objevují nové důkazy, které jsou schopny přijít s vhodnými řešeními.

Zdravý rozvoj by měl INTP pomoci vizualizovat více možností, které povedou k optimistickému a dobře zaoblenému mentálnímu modelu světa. INTP raději zkoumají mnoho koncepčních možností a mají tendenci projevovat trpělivost při rozhodování. Pokud se však něco naruší zdravý vývoj, INTP se může postupně stát příliš nereálným v úsudku nebo nepraktickým v akci.

d) ENTP- Ar-Pharazôn

ENTP se zaměřují na objevování nových abstraktních možností ve světě, dívá se skrze fyzické objekty, aby si představila potenciál, který mají. Hledají pocit neustálé inspirace, proto jsou přirozeně naladěni na dobré nápady, náchylní k tomu, aby měli hlavu plnou myšlenek. Chtějí se spojit s těmi nejlepšími lidmi nebo se světem, což jim umožňuje žít život s pocitem naděje a svobody, kteří se cítí dychtiví aktualizovat potenciál pro pokrok nebo zlepšení. To však také znamená, že mohou být snadno rozptýleny jakoukoli náhodnou myšlenkou, která upoutá jejich pozornost, což by mohlo vést k tomu, že nebudou dokončovat to, co rozdělali nebo budou nebudou oceňovat pokrok, který již dosáhli. Nezdraví ENTP, mají tendenci ztrácet čas tím, že se až příliš nechají zanést k jiným myšlenkám a jsou pak neschopní dosáhnout hmatatelného pokroku, který si v životě přejí, protože jsou netrpěliví, nepokojní nebo neopatrní s detaily. Zdraví ENTP bývají dobří při vizualizaci a katalyzování nových trendů pozitivní změny, často obdivovaných pro svou kreativitu nebo optimismus.

Zdraví rozvoj INTP by jim měl pomoci úspěšně realizovat možnosti, které si představí. ENTP raději učiní logická a objektivní rozhodnutí co nejrychleji. Pokud však v mentálním vývoji nastanou problémy, ENTP se mohou postupně stát příliš neopatrnými v postoji nebo náchylní k opakovaným chybám.

4) IDEALISTÉ (NF)- ENFJ, INFJ, ENFP, INFP

Snaží se pochopit sebe sama a druhé a pracovat s potenciálem dřímajícím v uvnitř lidí. Změnit k lepšímu svět i sebe, v souladu se svou vírou a ideály.

a) ENFJ- Celerbrambor, Finduilias, Finrod

Usilují o budování harmonického vztahu a snižování mezilidských konfliktů, proto jsou přirozeně naladěni na potřeby a pocity druhých, snaží se tyto informace úspěšně využít k úspěšnému zvládání sociálních situací. Nebo aby skvěle využívali lidi a staly se dobrými manipulátory. Nezdraví jedinci si až příliš mohou kompenzovat pochyby o sobě samých a zaměřovat se příliš na svůj společenský status či přijmutí společností. Často se také mohou cítit rozpolceni mezi zachováním si sebe samého-nezávislosti a tlakem společnosti a společenských norem. Zdraví jedinci bývají dobří při řešení vztahových / sociálních otázek a podpoře pocitu jednoty / sounáležitosti, často obdivovaného pro svou sociální milost, vstřícný postoj nebo ochotu poskytovat morální / emocionální podporu druhým.

Zdravý rozvoj by měl ENTJ učinit reflexní a učit se nápady, které jim pomohou nastavit a dosáhnout ambiciózních životních cílů. ENTJ preferují rozhodná rozhodnutí, která je přímo vedou k dlouhodobým ideálům. Pokud se však vývoj v průběhu dospívání rozpadne, ENTJ se může postupně stát neschopným najít smysluplný účel nebo příliš nerealistický při dosahování svých cílů.

b) INFJ - Aredhel, Maeglin

INFJ zpracovává kontextové / koncepční informace o tom, jak jsou věci vzájemně propojeny v naději, že budou schopny představit, co přijde. Hledají smysl pro osobní směr, účel a hlubší význam v životě, proto jsou přirozeně naladěni na "vidění" na základní podstaty, důležitosti nebo významu věcí jako prostředku k pochopení jediné pravdy. Promýšlení důsledků, stejně jako shromažďování více interpretací, jim zajištuje pocit jistoty, jak se budou události vyvíjet a podle toho jednat. Tento proces konceptualizace však znamená, že se mohou snadno stát mentálně odpojeni od světa. Vnímání světa nezdravých INFJ se může stát zkresleným, protože vyvodí z toho, co pozorují, nesprávný význam - nevědomky pracují na falešných předpokladech nebo problematických představách o "pravdě" nebo "dokonalosti", kterým následně začnou věřit. Zdraví INFJ bývají dobří při interpretaci možných významů, důsledků nebo komplikací, často obdivovaných pro jejich vhled a předvídavost. INFJ se silně spoléhají na podvědomé zpracování informací a jejich touha po jistotě / uzavření má tendenci vést k záměně vnímání a reality.

Zdravý rozvoj INFJ by měl vést k vytvoření hlubšího porozumění k lidem a lidské motivaci, která povede k naplnění systému sociální podpory. INFJ preferují rozhodování, která podporují péči, soucit, soulad a spolupráci. Pokud se však vývoj v průběhu dospívání rozpadne, INFJ se může postupně obávatm nadměrného vnímání vlivu druhých.

c) ENFP - Aldarion, Fingon, Gandalf

ENTP se zaměřují na objevování nových abstraktních možností ve světě, dívá se skrze fyzické objekty, aby si představila potenciál, který mají. Hledají pocit neustálé inspirace, proto jsou přirozeně naladěni na dobré nápady, náchylní k tomu, aby měli hlavu plnou myšlenek. Chtějí se spojit s těmi nejlepšími lidmi nebo se světem, což jim umožňuje žít život s pocitem naděje a svobody, kteří se cítí dychtiví aktualizovat potenciál pro pokrok nebo zlepšení. To však také znamená, že mohou být snadno rozptýleny jakoukoli náhodnou myšlenkou, která upoutá jejich pozornost, což by mohlo vést k tomu, že nebudou dokončovat to, co rozdělali nebo budou nebudou oceňovat pokrok, který již dosáhli. Nezdraví ENTP, mají tendenci ztrácet čas tím, že se až příliš nechají zanést k jiným myšlenkám a jsou pak neschopní dosáhnout hmatatelného pokroku, který si v životě přejí, protože jsou netrpěliví, nepokojní nebo neopatrní s detaily. Zdraví ENTP bývají dobří při vizualizaci a katalyzování nových trendů pozitivní změny, často obdivovaných pro svou kreativitu nebo optimismus.

ENFP preferují rozhodování podle svých osobních hodnot nebo toho, pro co mají zápal. Hledají vnitřní harmonii, proto se snaží udržet shodu mezi svými pocity, hodnotami a činy, často rychle posuzovat, co je "dobré" / "špatné" a chtějí zmírnit jakékoli utrpení, se kterými se setkávají. To vše by jim mělo pomoci při úspěšně realizovat možnosti, které si představí.

d) INFP - Radagast, Yavanna

INFP preferují rozhodování podle svých osobních hodnot nebo toho, pro co mají zápal. Hledají vnitřní harmonii, proto se snaží udržet shodu mezi svými pocity, hodnotami a činy, často rychle posuzovat, co je "dobré" / "špatné" a chtějí zmírnit jakékoli utrpení, se kterými se setkávají. Tato shoda jejich chování s jejich pojetím sebe samotných jim umožňuje vyjádřit svou osobní identitu autenticky (často prostřednictvím uměleckých výkonů) a postavit se za své přesvědčení i tváří v tvář opozici; V nejlepším případě tuto svobodu být sám sebou chtějí dopřát i ostatním. Toto vše však také znamená, že mají tendenci nejednat proti svým silným pocitům a názorům nebo se špatně integrovat s životním prostředím, protože jsou zadržováni příliš individualistickým postojem. Nezdraví jedinci mají sklony k až příliš subjektivnímu vyhodnocování situace a morálních hodnot. Zdraví INFP bývají dobří v obraně morálních pohnutek a ochraně individuálních práv a svobod, často obdivovaných pro svou nekonvenčnost, upřímnost a bezúhonnost.

Zdravý rozvoj by měl INFP pomoci vizualizovat více možností, které povedou k optimistickému a dobře zaoblenému mentálnímu modelu světa. INFP raději zkoumají mnoho koncepčních možností a mají tendenci projevovat trpělivost při rozhodování. Pokud se však něco naruší zdravý vývoj, INFP se může postupně stát příliš nereálným v úsudku nebo nepraktickým v akci.

A na závěr nějaké ty statistiky, protože ty jistě zajímají všechny z Vás (v případě nutnosti přeskočte). Jen se dopředu sluší říct, že náš vzorek respondentů není klasickým vzorkem populace a od toho se vyvíjí i různé anomálie.

Ta první je nevídané zastoupení ISTJ tvořících až 30% postav. ISTJ sice patří k nejčastějším typů, ale v klasické populaci tvoří 11-14%. Další anomálií je, že v našem vzorku nebyl ani jeden zástupce ESFJ či ESFP, kteří normálně patří k těm častějším typům. Pro případ, že by někomu z Vás vyšel jeden z těchto typů, byl k nim doplněn pravděpodobný nositel těchto znaků. Jinou zajímavostí je, že v četnosti vedou introvertní typy (IXXX - introvertní, EXXX-extravertní, ambivalenti nejsou)

Jedním ze závěrů je, že Tolkien měl slabost pro lidi typu ISTJ- což je nadsázka, samozřejmě.

Možná jde i o to, že tento typ díky svým kvalitám, může být velmi rozumná a "stabilní" vůdčí osobnost a asi nebude náhoda, že ISTJ tvoří těsnou polovinu postav, které kdy někoho vedly (lid, království, Ardu…).

Velký počet introvertů může být způsoben promítnutím osobnosti samotného autora, o kterém se spekuluje, že byl introvert (někteří se dokonce domnívají, že profesor sám měl být istj-i když já sama tohoto názoru nejsem a tipovat slavné navíc již nežijící osoby není nikdy zcela přesné).

To, že se zde nesetkáváme s žádnou postavou s esfj či esfp osobností považuji za statistickou odchylku podmíněnou specifickým a počtem omezeným vzorkem postav.

Dále zde statistiky není nic významného ani zajímavého, takže teď k jednotlivým typům… to jste si oddechly, co?

istj- 16 -30,7%

isfj- 6 -11,5%

intp- 6 -11,5%

estj- 4 -7,7%

entj- 3 -5,8%

enfj- 3 -5,8%

enfp- 3-5,8%

intj- 2 -3,8%

infj- 2 -3,8%

estp- 2 -3,8%

infp- 2 -3,8%

istp- 1 -1,9%

isfp- 1 -1,9%

entp- 1-1,9%

esfj - 0

esfp - 0

Nestyďte se nám napsat své výsledky do komentářů :-)

A kdyby byl jakýkoliv problém (jakože nějaký jistě nastane. Minimálně s tím jejich testem), taky dejte vědět do komentářů.

Na druhou stranu

Dnešní povídkou se opět odchýlíme ze známého prostředí Středozemě. Vznikla jako úkol do školy, ale přišlo mi líto, kdyby měla zůstat jen v hlubinách notebooku.

Výchozí text zněl: Všechno se může stát dnes v noci... Příběh začíná čtyři minuty před půlnocí a končí s východem slunce osm minut před sedmou hodinou. Čas je tu vymezen čekáním, kdy poslední vlaky už ujely a další jedou až ráno.

---

V poklusu směrem k nádraží mi dojde, jak málo věcí se v téhle díře změnilo od té doby, co jsem sem každou něděli jezdil za Sárou. Stejné staré pouliční lampy, za ploty zahrad stejné keře a byl bych přísahal, že díry v asfaltu od té doby taky nikdo neopravil. Celá obec zamrzla někdy v minulém století a mění se jen lidé. Rodí se, umírají, stěhují se a opět se vrací, stejní a přece trochu jiní.

Posledních sto metrů k nádraží už běžím tryskem. Kolikrát jsem takhle spěchal na poslední vlak? Už bych to nespočítal. Poslední vlak do města, poslední spojení s přítomností. Čtyři minuty před půlnocí. Leda že by… ale ne, to se sotva mohlo změnit. Když se místní neodhodlají ani k opravě chodníku, jak by se mohli srovnat se změnou jízdního řádu?

Nádraží je prázdné. Ano, tím vlakem nikdy nejezdilo mnoho lidí, ale že bych byl jediný? Pokladní přepážka je temná a opuštěná, jen starý Vrba zamyká kancelář výpravčího. Ten už se tu taky belhá pěkných pár desetiletí, ale vypadá pořád stejně staře.

"Á, Dušan, že?" zahaleká, když si mě všimne.

"Jestli chceš do města, tak jdeš pozdě, hochu. Ten vlak před pár lety zrušili, to víš, lidem se to nelíbilo, ale zvykli jsme si. A tak je to se všim, napřed se ti to nemusí líbit, ale co naděláš," usměje se a vyrazí do noci.

Zhroutím se na lavičku. Co teď sakra mám dělat? Hotel v téhle díře nikdy nebyl, k čemu taky, a vrátit se k Sáře a tomu jejímu… ani kdyby mi za to platili. Ale snad nebude tak zle, noc je teplá, nějak to do rána přečkám.

***

Musel jsem na lavičce usnout, protože se s trhnutím probudím a málem spadnu. Nádražní hodiny ukazují půl druhé a já už nejsem sám. Vedle mě sedí žena - ne, dáma v šedém. Vypadá, jako by natáčela nějaký historický film, ale kamery nikde nevidím. Asi ještě nejsem úplně vzhůru.

"Mladíku," osloví mě upjatě, "já tedy nevím, jaké jsou mravy tam, odkud pocházíte, ale já osobně považuji za naprosto nevhodné, aby muž tak okatě zíral na dámu. A upravte se, vypadáte, jako byste právě vylezl ze stáje."

Chtělo by se mi namítnout, že mladík jsem byl naposledy před dvaceti lety a že ona sama taky nevypadá nejlíp, ale něco v jejím ledovém pohledu mě donutí zmlknout, zastrčit si košili a uhladit vlasy. Přitom si ji kradmě prohlížím. Sedí rovně, jako by spolkla pravítko, a na klíně až křečovitě svírá velkou kabelu a deštník. Nedivil bych se, kdyby měl místo rukojeti papouščí hlavu.

"Cestujete zde poprvé, že," ucedí kysele. Precizně vyslovuje každou hlásku. Připomíná mi mou dějepisářku ze střední, ta byla taky takhle strohá a přísná.

"Ano. Tedy ne, ale je to už dlouho… ale takhle pozdě jsem ještě nikdy… a kam vlastně jedete vy?" snažím se udržet konverzaci. Možná když budu mluvit dostatečně dlouho, tenhle sen skončí.

"Nejedu, cestuji. A cestuji tam, co všichni. Na Druhou stranu," odpoví s výrazem opovržení.

"Co… kam? A jací všichni?"

"Příliš mnoho otázek, mladíku. Všichni cestujeme na Druhou stranu. A ostatní brzy přijdou - vidíte, už jsou tady."

Nemám tušení, kdy přišli. Prostě tam najednou stojí. Dívka v selském oděvu a mladík v uniformě. Jestli dáma natáčí historický film, tak tihle dva určitě pohádku. A na konci se vezmou.

"Pozdrav Pánbůh," usměje se dívka. Má moc hezký úsměv. Zato její společník se na mě mračí a raději svou dívku odvádí na druhý konec nádraží. Přitom se za mnou pořád ohlíží, jako bych mu ji snad chtěl ukrást.

"To tedy nebylo zdvořilé," utrousí dáma v šedém. Pro jednou jsem nucen s ní souhlasit a hlavně jsem rád, že pro jednou odsuzuje někoho jiného než mě.

"A jak se k sobě mají. To za mých časů mladí věděli, co se sluší, a alespoň na veřejnosti krotili své city."

Za jejích časů? Co tím myslí? Neříká se náhodou "za mých mladých let"? A jaké krocení citů, vždyť jen sedí vedle sebe. Tenhle sen je čím dál divnější, ale pořád se z něj neprobouzím.

Další se objeví žena se zavinovačkou. Ta pro změnu vypadá jako z filmu pro pamětníky. Ve tváři má smutný, strhaný výraz. Ale aspoň vypadá, že se s ní dá rozumně mluvit.

"Vy taky čekáte na vlak?" ptá se mě a pokouší se o úsměv.

"Ano," přitakám, "ale začínám si říkat, že na jiný, než vy ostatní. Já se potřebuju dostat do města, ale všichni mluví o cestě na druhou stranu nebo kam."

"Ach ano, na Druhou stranu," povzdechne, "má Anežka tam odcestovala už před tolika lety."

Pozvedne zavinovčku. Až teď si všimnu, že je prázdná.

"Měla obrnu, víte? A já už se tolik let snažím najít cestu za ní."

Let? Já věděl, že odsud vlaky jezdí málokdy, ale aby čekala rok? Nebo víc?

"A… tahle druhá strana…" konečně se zeptám, "kde to je? Na druhé straně čeho?"

Chvíli přemýšlí a pak řekne: "Závoje. Věcí. Reality."

V té chvíli jako by mě polili ledovou vodou. Není to myšlenka ani tušení, jen pocit, který se rychle mění v jistotu.

"Vy jste mrtvá, že? A ostatní taky."

"Ano," přikývne, jako by být mrtvý bylo něco naprosto přirozeného, "já zemřela při náletech. Jim dvěma," kývne hlavou k dvojici, "osud nepřál lásku. Ona si měla brát jiného, jeho měli odvést do války. Ona se večer před veselkou oběsila a on se zastřelil. A dáma… nejsem si jistá, ale prý ji otrávil její synovec, aby se dostal k dědictví."

Takže jed… tak teď už se nedivím, že se tváří tak otráveně.

"Ale každou chvíli někdo zemře. A vy jste tady jenom čtyři."

"Pět," opraví mě, "a máš pravdu, zemřít je ta snadná část. Někteří cestu najdou brzy. Další hledání vzdají a zůstanou na pomezí. A my… my jsme se ještě nevzdali."

Pátý cestující dokazuje její slova o dlouhém hledání. Má na sobě helmu a drátěnou košili a celý působí, jako by se měl každou chvíli rozpadnout.

"Co myslíte, drahé dámy, pojede dnes vlak?" zeptá se rytíř dámy v šedém a matky (jak jsem je v duchu pojmenoval), jako bych tam já ani nebyl.

"Dnešní noc je dobrá," podotkne dáma, "myslím, že dnes by to šlo." Je neobvyklé slyšet v jejím hlase náznak úcty. Pro mě a pro milence neměla nic než opovržení a na matku se ani nepodívala.

"To ale samozřejmě záleží na tom, jestli se objeví bílý kníže," pokračuje rytíř, "vy mi to, dámy, nebudete věřit, ale já ho jednou potkal ještě za svého života. Tehdy jsme se ztratili v poušti na cestě do Jeruzaléma, už nám pomalu docházela voda a tam jsem ho spatřil. Stál na kopci a hleděl na nás, unavené poutníky. A hned té noci několik mých druhů zemřelo."

"A co ty?" otočí se na mě, jako by si teprve teď všiml, že tam jsem, "co tě sem přivedlo? Také cestuješ -"

"Na druhou stranu?" dokončím už automaticky, "asi ne. Byl jsem tady u manželky - teda, bývalé manželky. Alice, to je moje dcera, slavila sedmnáctiny. Měl jsem tam i přespat, ale nějak jsme se nepohodli. Tak jsem chtěl chytit vlak do města, ale nestih jsem to, tak čekám na ráno, abych mohl jet dalším. Ale ujišťuju vás, že jsem..."

V půli věty mi dojde, že mě nikdo neposlouchá. Matka, rytíř, milenci, dokonce i dáma se klaní novému příchozímu. Je celý bílý - ne jen oděv, i vlasy a tvář.

"Nedívej se mu do očí," šeptá matka po mém boku, "mohl bys v nich něco uvidět."

"Ale -"

"Pst. Ať si tě nevšimne. Živí tady nejsou vítáni."

Bílý kníže (jsem si jistý, že je to on) se rozhlédne po shromážděných. Kývne hlavou a asi se usměje - nevím, z pohledu na jeho tvář mi slzí oči. Pak se ozve skřípění brzd. Vlak, který právě přijel na první kolej, je celý ze skla nebo snad z kouře. Zkrátka se zdá průsvitný a neskutečný. Všichni cestující se jako na povel rozběhnou k vlaku a chvatně nastupují. Jen matka se ještě otočí, aby mi zamávala.

Nezvedám zrak, ale jsem si jistý, že se bílý kníže dívá na mě. Z toho pohledu čiší chlad a věčnost.

"Na mě nečekejte, já nejedu," chvatně drmolím, "zítra máme poradu a šéf by mě zabil, kdybych se neukázal, takže… šťastnou cestu, ať už jedete kamkoliv,"

Konečně cítím, že mě chlad toho pohledu opustil. Když opět zvednu oči, nádraží je prázdné.

***

Probudí mě až starý Vrba v půl sedmé ráno. O čtvrt hodiny později už sedím v obyčejném vlaku do města, po boku naprosto normálních a především živých lidí. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že na mě hledí s nejistotou, nebo dokonce strachem v očích. Děsí mě to. Jako by věděli, co se v noci stalo.

Před očima mám stále tváře cestujících. Dámy, matky a především bílého knížete. Hluboko uvnitř vím, že se s ním ještě setkám. Jen doufám, že to nebude příliš brzy.

Hobitosloví - Kraj

U Irithiných článků ještě chvíli zůstaneme. Dnes tu pro váa máme jeden z posledních dílů Hobitosloví...

---

Kraj

Rozloha: Sféra moci vladyky a oblast spořádaného podnikání, tak se nazýval Kraj, nová vlast hobitů. Rozkládal se na 120 mílích (192 km) od Dalekých vrchů k mostu přes Brandyvínu a na sto padesáti mílích (240 km) od severních rašelinišť k jižním bažinám. Tím pádem činila jeho rozloha přibližně 51 800 km2. Což je, pro srovnání, skoro přesně tolik jako je rozloha Čech. Protože Tolkien (ač ve svém dopisu číslo 276 naznačoval opak) jinou mapu, než tu, která je u předmluvy ke Společenstvu Prstenu nevytvořil, musíme prozatím počítat jen s dostupným zdrojem - tedy s touto mapou výřezu Kraje. Problémem ovšem zůstává neexistující měřítko u této mapy. Ale přesto máme indicie, které nám mohou pomoci.

Bilbo, na začátku Hobita, uháněl podél velkého Mlýna, přes Vodu a pak ještě celou míli nebo víc do Povodí. Můžeme tedy soudit, že od mostu přes Vodu do Povodí k Zelenému drakovi to mohlo být tak dva kilometry (něco málo přes jednu míli).

Od Mostu ke Dnu pytle to bylo dobrých čtyřicet mil (64 km), ale někdo tu cestu vykonal nakvap, praví se v Návratu krále.

Dále víme, že v okruhu dvaceti mil (32 km) od od Hobitína znal Sam krajinu dobře. A že silnice do Pařezova, v úpatí Zelených kopců do těchto dvaceti mil spadala.

Přímou čarou od kopců za Lesany, kde Frodo povečeřel s elfy do Rádohrab to bylo osmnáct mil (28,8 km).

Od Červíkovy cesty k Přívozu to bylo přes pět mil (8 km).

Křoví se táhlo od Brandyvínského mostu až ke Koneckřoví. Dobrých dvacet mil (32 km) z jednoho konce na druhý.

Z Žabovřesk do Povodí to bylo osmnáct mil (28,8 km). A ke Tříčtvrtkovému kameni mil čtrnáct (22,4 km).

Tím pádem si můžeme spočítat, že podle údajů v knize se jeden centimetr na mapě rovná přibližně osmi a půl kilometrům. Výsek Kraje, který je na mapě, tedy východo-západním směrem odpovídá 119 kilometrům (nepočítáme Rádovsko, které má na šířku v největším místě ani ne těch osm a půl kilometru). Tím pásem nám vychází, že od západního konce mapy k západnímu konci Kraje se rozkládá území o velikosti 73 kilometrů. Což je přibližně jako od Rozcestí k Bělobrázdě. A navíc ještě můžeme vypočítat, že zobrazená mapa Kraje je něco přes dvě třetiny skutečné rozlohy.

Severojižní směr odpovídá přibližně 81 kilometrům. Zbývá tedy 159 kilometrů neznáma. A protože vyobrazená část neleží na hranici, nevíme jak moc na sever či na jih se Kraj dále rozkládal. Víme jen, že ještě dvě třetiny Kraje z jeho severo-jižního směru jsou nám zahaleny tajemstvím.

Obyvatelstvo: V Kraji bydleli hobiti. Na tomto prohlášení asi není příliš co diskutovat. Jediná věc, která by nás mohla zarazit je Gildorova věta: "Před hobity tu bydleli jiní a jiní tu budou bydlet, až už hobiti nebudou."

Je asi naivní představovat si, že hobiti byli prvními obyvateli Kraje. Tak úrodná a přívětivá zem musela mít své obyvatele. A to zřejmě poddané krále Arnoru, protože je řečeno, že Argeleb II. hobitům daroval zem za Anduinou. Nějakou dobu tak museli hobiti a lidé bydlet vedle sebe v Kraji. Lidé asi postupně odešli a Kraj se stal čistě hobití záležitostí. Ale zřejmě se zde občas (k velkému údivu a rozhořčení hobitů) lidé objevovali. Frodo říká, že s nimi v Jižní čtvrtce měli problémy.

Kolik hobitů a jak tu asi tak mohlo bydlet? Je jen několik sídlišť, které by byly přímo zmíněné. Ale kromě nich tu muselo existovat mraky malinkatých vesniček, stavění a statků, roztroušených po krajině. Ve větších vesnicích sídlili asi spíše řemeslníci a bohatí, vážení hobiti. Rolníci asi logicky měli spíše své statky v krajině (viz. sedlák Červík).

A o hustotě zalidnění se můžeme dočíst jen to, že v Brandově bydlela stovka Brandorádů, hotová králíkárna. Brandov asi musel být opravdu rozlehlý, když se tam všichni vešli.

Geologie: Je jen málo informací, ze kterých můžeme usuzovat o geologických podmínkách Kraje.

Jedna z vrchovin Kraje, u které můžeme určit její podloží, jsou Bílé vrchy. Ty jsou křídové, jak ostatně dokazuje kromě barvy i historka s Vildou Bělonožkou který, když na něj jako na starostu spadla síň Velké Kopaniny, byl celý obalený křídou. Křída je usazená hornina, vyskytující se tam, kde dříve bylo moře. Je složena především ze schránek mořských živočichů. Ovšem moře se v Kraji nikdy nevyskytovalo. Ale plány Valar, kteří Středozem vytvořily, mohou být různé…

Křída také může být docela dobrý materiál na hloubení nor - je měkká. Ovšem poněkud nestabilní, může se snadno zřítit, jak ostatně ukazuje příklad nebohého starosty. Křída je poněkud neúrodná, roste na ní v podstatě jen tráva. V Anglii (podle které tento koncept Tolkien nepochybně stavěl) se křídová území využívají jako pastviny. Je tedy docela dobře možné, že Bílé vrchy sloužily spíše než k zemědělství k chovu ovcí, krav a koz.

Ve Zjizvených kopcích, jak napovídá jméno vesnice Lomec, se zřejmě těžil kámen.

Severní rašeliniště. Rašeliniště vznikají na nepropustném kyselém podloží. Ideálně

tedy kupříkladu na žulách. Dá se tedy uvažovat o tom, že severní část Kraje byla žulového podloží a právě žula se tak mohla těžit ve Zjizvených kopcích.

Je řečeno, že Pytlová ulice byla použita jako pískový a štěrkový lom. Písky mohly vzniknout nánosem materiálu od Vody. I když, jak je říčka popisována, pravděpodobně nikdy neměla takovou sílu, aby dokázala vytvořit Kopec svými naplaveninami. Ale protože Tolkien nebyl geolog, berme výskyt písku jako fakt. Tam je ale ten problém, že písek je sice skvělý stavební materiál, ale jen jako příměs. S ním se stavět dá, z něj ne. Pokud z něj bylo tedy opravdu vytvořené celé jádro Kopce, koncept nor prostě nemohl fungovat, nemohlo to být stabilní.

Vodstvo: Z Vodstva víme o několika říčkách a potocích. První je samozřejmě Brandyvína. zlatohnědá řeka, která svou barvou připomínala pivo. Brandyvína vytékala ze Soumračného jezera Nenuial a na jihu se vlévala do moře. Její hnědá barva (pokud pomineme možnost, že byla tak moc znečištěná splaveným bahnem) může být způsobená rašelinou. Brandyvína by musela protékat skrz rašeliniště a toho se dá soudit, že náhorní plošiny na sever od Brandyvíny byly celé pokryté rozsáhlými rašeliništi. Nad Mostem se na řece nacházel Meziříční ostrov. Na dolním toku v Kraji se kolem Brandyvíny utvářela Záříční blata - která zřejmě byla i daleko na jihu, na hranici Kraje. Vypadá to, že celý jiho-východ Kraje byl zřejmě pokryt blaty.

Dále samozřejmě Voda, řeka protékající Hobitínem. Voda pramenila kdesi v Severní čtvrtce. Protékala Ouškovem, kde těsně za ním vytvářela Ostřicovou bažinu. Dále protékala Hobitínem, kde se zřejmě nacházel Most přes Vodu. V Povodí tvořila Povodský rybník (nebo jezírko? Těžko říct, anglické Pool může znamenat obojí). U Žabovřes svým tokem vytvářela říční ostrůvek a u Brodku se křížila se silnicí do Zjizvených kopců - odtud zřejmě název Brodek, protože zde se přes Vodu brodilo. A nakonec se těsně před Mostem vlévala do Brandyvíny.

Do Povodského rybníku se vlévala říčka Norbourn (bourn znamená pramínek, nor by se dalo přeložit jako severní. Jestliže Shirebourn je přeloženo jako Krajánka, Norbourn by se dalo přeložit jako Severka). Tato řeka pramenila kdesi na severu, na severních rašeliništích nebo ještě dál.

V Zelených kopečcích pramenila Krajánka, říčka, která se u Jiviny setkávala s Čemejříkem - potokem taktéž pramenícím v Zelených kopečcích. Krajánka (budeme-li předpokládat, že Čemejřík se vlévá do Krajánky a ne naopak) se pak u Záříčních blat vlévala do Brandyvíny. Těsně u Blat se ještě rozdělovala a zřejmě je obtékala, či jimi ve formě menších potůčků protékala a celou krajinu tak zamokřovala.

Poslední řeka, se kterou se v Kraji setkáváme je Pařezovský potok. Pramenil v Zálesí a u Pařezova se křížil s cestou a poté se vléval do Brandyvíny.

Ještě se na začátku Společenstva Prstenu mluví o jakémsi potoku v Zelených vrších, kde se hobiti omyli a nabrali vodu u malého vodopádu, kudy voda přepadávala přes vyčnělý šedivý kámen z výše několika stop.

Podnebí: Kraj se vyznačoval mírným, teplým podnebím. Tedy snad kromě Severní čtvrtky, která byla studená a jak řekli Frodo se Samem, když přišli do Ithilienu "Vzduch, svěží a voňavý jim připomínal náhorní planiny Severní čtvrtky."

Severní vřesoviště také byly jediné místo v Kraji, kde se pravidelně vyskytoval sníh.

Jižní čtvrtka zase byla teplejší, dokonce tak, že se zde dalo pěstovat Dolanské listí.

Podle nově objevené mapy se Kraj rozkládal na stejné zeměpisné šířce jako Oxford. Tedy v mírném pásu, jak ostatně potvrzují i rostliny, v Kraji se nacházející.

Povrch: Nemáme příliš poznámek o tom, co v Kraji žilo za rostliny a živočichy, ani jak krajina (kromě jisté bukolické idyly) vypadala.

V kraji se vyskytovalo několik vrchovin. Předně samozřejmě Zelené kopečky. V nich se nacházela významná oblast - Bralsko. Zelenými kopečky procházela silnice z Bralova městce do Pařezova a také odbočka z cesty od Rozcestí ke Kamennému Brodu - odbočka ke vsi Bralova vráž. Na jihu Zelených kopečků se schovávala vesnice Náprstkov. Na západě začínaly být Kopečky zalesněné a nakonec přešly do oblasti zvané Zálesí. Zřejmě byly prameništěm mnoha řek. Zajímavé je, že jejich území zasahuje do tří čtvrtek - v západní čtvrtce leží Bralsko, v jižní pak Náprstkov a ve východní čtvrtce se Kopečky stávají hustě zalesněnými.

Bílé vrchy byly kopce v Západní čtvrtce. Zřejmě byly, jak už bylo řečeno, tvořeny křídou. Právě na nich stálo hlavní město Kraje - Velká kopanina. Procházela tudy silnice, Východní cesta.

A nakonec Zjizvené kopce, oblast v severní části východní čtvrtky, kde se za Války o prsten schovávali odbojní hobiti a kde se zřejmě těžil kámen pro celý Kraj. Na úpatí Zjizvených kopců se nacházely tři vesnice - Jezevčiny, Zjizvené kopce (po nich zřejmě dostaly vrchy jméno) a Lomec. Vedla tudy cesta z Bělobrázdy a také zde odbočovala silnice k Bludovu. Staré domy ve Zjizvených kopcích Šarkanovi muži také využívali jako tajné sklady naloupených zásob.

Lesů v Kraji nebylo úplně málo. Chrastný les v Severní čtvrtce, jak jméno napovídá, byl hobity využíván ke sběru chrastí a šišek na palivo. Jednalo se tedy zřejmě o jehličnatý porost, nejspíše jedlí, protože borovice a smrky se v těchto nízkých nadmořských výškách nevyskytovaly.

Zálesí byla rozsáhlá oblast ve Východní čtvrtce, zasahující ze západu do Zelených kopečků. Procházela tudy silnice do Lesan, vsi na úpatí Zálesí, a do Pařezova. Také zde pramenil Čemejřík a Pařezovský potok.

Jakýsi lesík se vyskytuje i na jih od Zálesí, v meandru Čemejříku těsně před Jivinou - zřejmě les vlhkomilných dřevin a bylin.

A samozřejmě Starý hvozd, za hranicí Kraje. Pozůstatek dávných lesů, které tehdy byly v celém Eriadoru, než přišli Númenorojci a začali je kácet ve velkém.

Na severu se vyskytovala již zmíněná rašeliniště, na kterých Samův bratranec Jindra zřejmě viděl chodící jilm.

Na horním toku Vody se rozprostírala Ostřicová bažina.

Rozáhlé území zvané Blata se táhlo od Pařezova na jih do Hluboče a leželo mezi Zálesím a Rádovskem. O rázu krajiny napovídá i jméno vsi Rákosiny, která se Blatech na silnici z Rádohrabského přívozu do Hluboče nacházela.

Za Hlubočí pak ležela Záříční blata, ve velkém menadru Brandyvíny.

A nakonec jižní bažiny, kdesi na jižních hranicích kraje.

A mezi těmito územními celky se rozkládaly nížiny. Údolí (explicitně zmíněno je jen Povodské údolí), louky a pole. Některé povrchové celky, některé území byla i pojmenována. Například Mostoluhy, území mezi cestou z Brodku a Brandyvínou.

V Jižní čtvrtce se nacházely plantáže Dýmkového koření, ty vyžadovaly teplé a chráněné místo, Dolany proto musely ležet v údolí.

Mezi Severkou a Brandyvínou na severu se rozkládala Zelená pole, místo kde Bučivoj Bral porazil šiky skřetů. Zřejmě šlo o louky a pastviny, rovnou a možná i značně zamokřenou zemi.

Zejména území kolem Brandyvíny musela zákonitě být opravdu úrodná. Řeka se při každých povodních vylévala z břehů a po okolní krajině "roznesla vše, co posbírala cestou" - a takové bahno bývá velmi úrodné. Jednalo se o nížiny, rozlehlé, travnaté pláně. Čím blíže se, jak Tolkien popisuje, hobiti blížili k Brandyvíně, tím byla krajina krotší a upravenější. Byly tam živé ploty, branky a odvodňovací strouhy. Já osobně si tuto zemi představuji jako idylickou, rovnou krajinu podél velké řeky. Velmi úrodnou krajinou plnou uměle vysazených živých plotů, struh, mostků a polí. Ovšem bezpečno zde zřejmě nebylo tolik jako ve zbytku Kraje. I statečný sedlák Červík říká "To víte, sem občas přijdou všelijaký lidi. Jsme moc blízko Řeky." Hobiti zřejmě Brandyvínu viděli jako jakousi hranici, za níž se nebylo radno vydávat.

Rádovsko pak byl Kraj sám o sobě. Byl zřejmě daleko tvrdší, hobiti tam kupříkladu dělali věc jinde v Kraji nevídanou - zamykali své nory. Také měli ustanovenou melodii jakéhosi poplachu - Volání Rádovských. Rádovsko bylo hustě osídlené, povětšinou asi Staty. Hobiti tam žili stejně jako všude jinde v Kraji s tou zvláštností, že uměli plavat a rádi se projížděli na lodičkách. Na Východní straně bylo Rádovsko nechráněné a Brandorádi tam tak nechali zbudovat obrovský živý plot, Křoví, který je chránil před Starým hvozdem. Toto křoví museli neustále udržovat a měli v něm zabudované cesty a tunely. Jak říká Smíšek, před lety Hvozd na Křoví zaútočil - stromy se přes něj začaly naklánět a snažily se dostat skrz. Hobiti ale přišli, stromy porazili a v lese udělali velkou vatru, kde je spálili. Tato paseka se pak už nikdy nezalesnila a začalo se jí říkat vatrová paseka. Stromy pak už neútočily, ale začali být nepřátelské.

Fauna a flora: Hobiti jistě chovali nějaká domácí zvířata (např. zmíněné krávy) která se pásla na lukách Kraje.

O místních dřevinách a bylinách, tedy kromě toho co se dá vyčíst ze jmen hobitů, toho také příliš nevíme.

Kolem Pytlové ulice rostla kaštanová alej. Kterou ovšem Šarkan nechal všechny pokácet.

V Zelených kopcích rostly břízy. Půda tedy musela být zřejmě docela neúrodná a podnebí relativně studené. Břízy jsou známé pionýrské rostliny - rostou tam, kde ještě nestihlo vyrůst nic jiného.

Dále Sam mluví o suchém jedlovém lese. Jedle vyžadují studenější klima a vlhká půda. Pokud se jednalo o suchý lesík, asi se jim příliš dobře nedařilo - půda nebyla dostatečně vlhká a jedle spíše přežívaly, než že by se jim vyloženě dařilo. Zde, v jedlovém lesíku za vrcholkem kopce se také hobiti setkali s jediným explicitně zdůrazněným zástupcem fauny v celém Kraji - se starým lišákem.

Oblast Zelených kopců ale musela být zároveň zalesněna i listnatými stromy. V knize se mluví o podzimních stromech lehce dotčených zlatem a červení.

Když hobiti hleděli přes Zálesí k řece Brandyvíně, viděli před sebou nížiny, tečkované shluky stromů (zřejmě dubů a jilmů) jež se v dálce rozplývaly v zamlžené hnědi lesů.

Později kvůli obavě z Černých jezdců tři cestovatelé odbočili z cesty a šli podél ní, začala být tráva hustá a trsnatá a stromy se shlukovat v houštiny.

A nakonec došli k prastaré doubravě, kudy se vinula cesta k Lesanům. Musel to být úžasný pohled, obzvláště pro maličké hobity. Staré, rozložité duby a mezi nimi vinoucí se cesta. Když navíc listí na podzim zlátlo a začalo opadávat, pohled na ně musel být opravdu královský.

Jedna z vesnic v Rádovsku je pojmenována v překladu "šípkový kopec". Rostly tu tedy zřejmě plané růže.

Dále je zmíněno tuřínové pole sedláka Červíka. Tuřín je velice nenáročná zelenina, která ovšem nesnáší sucho.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na houby. Podle všech indicií žampiony, protože to je snad jediný druh hub, který se dá pěstovat uměle. Pěstují se na hnoji (nejlépe ovčím).

Dýmkové koření je kapitolou sama pro sebe. Říkalo se mu také listí a šlo o jakousi odrůdu rostliny zvané Nicotiana, gondořany nazývána sladký galenas. Umění kouřit (a používat látkové kapesníky) je jediné umění, které bylo původní, hobití, které vymysleli hobiti a ostatní je poté převzali. Lid z Kraje zřejmě původně kouřil kde co, různé byliny, vonné i páchnoucí. Až Tobold Troubil z Dolan v Jižní čtvrtce vypěstoval roku 1070 ve svých zahradách první dýmkové koření. Jižní čtvrtka je známá svými plantážemi dýmkového listí. To asi také dodávalo krajině Jižní čtvrtky další specifický ráz. Známé "značky" tabáku jsou Jižní hvězda, Dolanské listí a Starý Toby. Listí zřejmě původně pocházelo z Númenoru a bylo přivezeno Dúnadany do dolního toku Anduiny během Druhého věku. V Gondoru roste volně a planě. Na severu ovšem volně neroste, vyžaduje totiž teplá a chráněná místa (jako třeba Dolany). Lidé z Gondoru ho ale nikdy nezačali nacpávat do dýmky, oceňovali na něm jen vůni listů. Po Zelené cestě se galenas dostal až do Hůrky, kde se k němu zřejmě dostal i sedlák Tobold Troubil. Hůrečtí nicméně říkají (a zřejmě pravdivě) že to byli oni, kdo začal jako první kouřit dýmkové koření. A jako středisko šíření tohoto umění mezi lidi, trpaslíky a další bytosti lze označit hospodu U Skákavého poníka, jakousi křižovatku cest, kde se zastaví snad každý poutník procházející Eriadorem. Dýmkové koření byla rostlina příbuzná Nicotianě - Tabáku. Ovšem, jak Tolkien praví, neměla jeho vedlejší špatné účinky (i když o její návykovosti není třeba pochybovat).

Cesty: Nejdůležitější cesta, která Krajem procházela, byla Východní cesta, západní část Velké Východní cesty vedoucí z Mlžných hor do Šedých přístavů. Cesta vedla Hůrkou a do Kraje vstupovala přes Most přes Brandyvínu, známý Most Kamenných oblouků, původní most po kterém do Kraje přišli první hobití kolonisté vedení Markem a Blankem. Zřejmě majestátní kamenný most, pozůstatek dávného Arnoru či ještě dřívějšího osídlení. Cesta poté procházela vesnicemi Bělobrázda, Žabovřesky, Povodí a Rozcestí. Těsně před Povodím stál na cestě Tříčtvrtkový kámen, místo, kde se stýkaly hranice Západní, Jižní a Východní čtvrtky. Za Rozcestím se cesta stáčela mírně k jihu a pokračovala k Velké Kopanině na Bílých vrších.

Těsně před překročením mostu se z Východní cesta oddělovala cesta vedoucí Rádovskem. Ta vedla do Brandova a končila v Elfínu. Její odbočka pak směřovala do Novohrab.

Druhá cesta směřující na jih se oddělovala kousek za Brandyvínu. Vedla do Pařezova, stáčela se okolo Rádohrabského přívozu, vedla skrz vesnici Rákosiny až do Hluoče, kde se stočila prudce na západ a vedla do vesnice zvané Jivina.

Z Pařezova odbočovala další cesta na západ. Vedla skrz vesnici, původně nazvanou the Yale. Překladatel tuto cestu z neznámého důvodu ovšem označil za řeku a nazval ji Člunková řeka. Ovšem jedná se opravdu o cestu, která prochází územím, či možná vesnici the Yale. Co to vlastně the Yale je, je otázka. Dle Tolkienovy mapy to vypadá, že se jednalo o maličkou vesnici jižně od Pařezova. Když se ale pokusíte tuto vesnici vyhledat, zjistíte, že jméno nemá a všechny dostupné prameny se shodují na tom, že the Yale je název celého území severně od Blat. Název Yale také nemá s Člunkem nic společného, v překladu znamená něco jako úrodná vrchovina. Já volím překlad Lány. Takže cesta vedla přes Lány (ať už šlo o území nebo o vesnici) do Zálesí, kde z ní odbočovala cesta do Lesan. Po úpatí Zelených kopců stezka doputovala až do Bralova Městce.

V Bělobrázdě z Východní cesty odbočovala stezka přes Brodek, kde zřejmě byl brod přes Vodu do Zjizvených kopců. Tato cesta se poté stáčela k západu, vedla Jezevčinami a poté se odpojovala druhá stezka k Bludovu. Cesta se pak napojovala na silnici vedoucí k Ovesnému Dvoru, silnici vycházející z Východní cesty kousek za Žabovřeskami.

V Povodí z Východní cesty odbočovala silnice vedoucí do Hobitína. Ta poté velkým obloukem obcházela Ostřicovou bažinu, potkávala se se silnicí vedoucí z Rozcestí na sever do Malé Kopaniny a stáčela se na sever. Tam se rozdělovala na dvě stezky, jedna vedla do Novosedel a pak na západ a druhá do Ouškova a poté na sever. Těsně před Novosedly ze silnice zřejmě ještě odbočovala další cesta přímo na sever, snad do Dlouhých strání.

V Rozcestí Velká Východní cesta pokračovala na západ, jen se z ní ještě odpojovala cesta na jih. A přímo v Rozcestí ještě vedla jedna silnice, dolů na jih, tato vedla k Dolanům a odbočkou i ke Kamennému Brodu (takže na jihu Kraje zřejmě musela téci nějaká další řeka). Předtím ale z cesty vedla odbočka na východ do Bralovy Vráže. Cesta se poté na jihu napojovala na Zelenou cestu.

Obce: Jak již bylo řečeno, kromě nám známých vesnic a městeček muselo být po Kraji roztroušeno mnoho drobnějších usedlostí. Ale o nich, na rozdíl od těch velkých sídlišť, nemáme žádné zprávy.

Velká Kopanina je hlavním městem Kraje. Sídlil zde Starosta Kraje. Také se tu odehrával jednou za sedm let svobodný trh na Bílých vrších, kde byl starosta volen. Ve Velké Kopanině se nacházel Dům pamětin - jakési muzeum pro všechno, co hobiti nepotřebovali, ale bylo jim to líto vyhodit. Třeba tu jednu dobu byla uložená Bilbova mitrilová košile. Také tu byly Zamčené díry, Lotem zbudované vězení. A nesmíme zapomínat na Radní noru, šlo právě o tu síň postavenou ze křídy, u které se jednoho dne propadl strop a pohřbil pod sebou chudáka Vildu Bělonožku.

Malá Kopanina zřejmě byla kousek od Velké Kopaniny, kdesi v západní čtvrtce. V Západní čtvrtce také stála ves Novosedla, Ouškov a Rozcestí, kde sídlili Šarkanovi muži. Důležitými sídly byla Bralova Vráž a hlavně hlavní město celého Bralska - Bralův Městec. Zde se také nacházely Velké Pelouchy, obrovitý podzemní labyrint, sídlo Bralů. Nechal je roku 2683 Třetího věku vybudovat Isengrim Bral. Byl zde třeba pokoj Starého Gerontia Brala, kde se od jeho smrti s ničím nehnulo, nic se nezměnilo. Právě starobylost a zatuchlost pokoje Pipinovi připomněl Fanghornský les, když jím se Smíškem utíkali před skřety. Na počátku Čtvrtého věku se ve Velkých Pelouších nacházela obrovská knihovna, pojednávající i o Elendilovi a jeho synech či o historii Númenoru a porážce Saurona. Zde byl také uchováván nejznámější opis Červené knihy. A Smělmír tady sestavil Letopis. Někde v Bralsku také ležela Bílá Studně, vesnice, kde měl statek Paladin, otec Peregrina Brala. Na samé západní hranici Kraje ležela v Dalekých vrších ves Zelený Chlumek. Odtud pocházel Elanořin manžel Fastred. A posledními známými usedlostmi jsou Záhoří za Kopcem, Hobitín a Povodí. V Záhoří bydlel pan Bulík, co zaměstnával Samova bratrance Jindru, který chodil na lov do Severní čtvrtky a na rašeliništi prý viděl chodící jilm. Hobitín, snad nejznámější vesnice Kraje. No kdo by neznal Hobitín a Dno Pytle v Pytlové, později Nové ulici (nebo, jak ji začali povodští nazývat, v Šarkanově konci), čí číslo 3, kde bydleli Křepelkovi a v domě vedle nich jejich soused, Taťka Dvounožka, který rád se starým Peckou Křepelkou zašel na pivo. Byly zde nory, ale i domečky z cihel, dřeva nebo kamene. Stál zde Pískařův mlýn a na západní straně stará sýpka, kterou ovšem Šarkanovi muži zbořili. Cesta na Kopec původně lemovaly kaštany a na louce stál Oslavový strom, místo kterého zde Sam později zasadil mallorn, jediný mallorn na západ od hor. Hobitín měl také vlastní poštu.

V Povodí se nacházela známá hospoda U Zeleného draka a bydlela tu také rodina sedláka Chaloupky a starého Nouny, štamgasta u Zeleného draka. Nacházelo se zde Povodské jezírko. Na severní straně stály hobití nory se zahrádkami, sbíhajícími k vodě. A byla zde i alej stromů dokud nepřišel Saruman a nesrovnal vše se zemí. Povodí se stalo velmi důležitým kvůli významné Bitvě o Povodí, která se zde odehrála na počátku Čtvrtého věku.

V Jižní čtvrtce leželo, alespoň co víme, jen několik málo vesnic. Náprstkov byla ves na úpatí Zelených Kopečků. Dolany, ležící zřejmě v údolí, byly domovem rodiny Troubilů, kteří zde také začali pěstovat dýmkové koření. Kamenný Brod byla zřejmě ves, rozhodně ale brod na samých jižních hranicích Kraje. Brod byl střežen hraničáři až do osudného 22. září, kdy byli odehnáni Černými jezdci. A nakonec Sáčkov, sídlo jedné z nejbohatších rodin v Kraji - rodiny Sáčkovských. Sáčkovští zřejmě vlastnili i velké plantáže listí, které po smrti poslední dědičky rodiny - Kamélie - zdědil její syn Oto Sáčkovský - Pytlík a po něm jeho syn nechvalně proslulý Loto. A v Jižní čtvrtce měl také své špehy Saruman, kterému se nelíbil Gandalfův přehnaný zájem o Kraj.

Severní čtvrtka zřejmě byla nejřidčeji obydlená část Kraje. S určitostí víme, že zde ležela vesnice Ovesný Dvůr. Zřejmě zde také ležela vesnice zvaná Tvrdolín. Domov rodiny Kšandičků, odkud mimo jiné pocházela také Lobelie, která se sem, po skončení Války o prsten, vrátila, když Dno Pytle přenechala Frodovi. A nakonec Dlouhá stráň, domov Severních Bralů, potomků Bučivoje Brala. Odtud pocházela manželka Peregrina Brala, Diamanta z Dlouhé Stráně.

Východní čtvrtka je snad nejvíce zmapované území. Nachází se tam vesnice Jezevčiny u Zjizvených kopců. Zde zřejmě byly rozlehlé tunely a skrýše, odkud Cvali Bulva vodil povstalce, než byli vykouření Šarkanovi muži. Vedle Jezevčin ležela vesnice Zjizvené kopce, která dala jméno celému tomu území. A nakonec Lomec, odkazující na lomy na kámen, které se ve Zjizvených kopcích nacházely. A na severu pak Bludov. Na Východní cestě ležely Žabovřesky, kde stála hospoda Plovoucí kláda. Za Šarkanovy vlády byla hospoda uzavřena. Na konci vesnice pak byl dům Krajníků. Brodek byl sídlem významné rodiny Bulvů. Poslední vesnicí na Východní cestě byla pak Bělobrázda. Pařezov se vyznačoval hospodou Zlaté bidýlko, ve které bylo nejlepší pivo ve Východní čtvrtce, alespoň dle Peregrina. Těsně u řeky stál Rádohrabský přívoz. Bylo tam široké prkenné přístaviště. U vody stály bílé uvazovací kůly a dvě vysoké lampy. Rákosiny stály na území Blat. Dle významu jména se zřejmě jednalo o ostrůvek pevné země uprostřed blat - rákosin. Na kraji Záříčních blat stála Hluboč. A na soutuku Krajánky a Čemejříku ves Jivina. A v Zálesí nakonec ves Lesany, u které Frodo a společnost potkali Gildorovi elfy.

A nakonec Rádovsko, Východní marka Kraje. Hlavní město Rádovska byly Rádohraby. Na břehu Brandyvíny se rozprostíral Rádovský kopec, v němž se nacházel Brandov - sídlo Brandorádů, kopec s vykutanými chodbičkami a labyrintem propojených nor. Se stovkou oken, blikajících nad řekou. Se třemi hlavními dveřmi. Vybudovat ho dal Gorhendad Starorád, hobit který jako první převedl svůj lid přes Brandyvínu a usídlil se v Rádovsku. Jak se jeho rodina rozrůstala, rozrůstalo se i sídlo Brandorádů, až zaujímalo celý kopec. Dále se tu nacházela vesnice Novohraby. A samozřejmě Studánky, které Brandorádi postavili pro hosty nebo pro členy rodiny, kteří chtěli uniknout z přelidněného Brandova. Jednalo se o staromodní venkovský domek, podobný hobití noře. Byl dlouhý a nízký, měl drnovou střechu, kulatá okna a velké kulaté dveře. Více na jih se nacházela ves Elfín a úplně na dolním cípu Koneckřoví. Hobiti zde si byli zřejmě dobře vědomí nebezpečí a byli obezřetnější a opatrnější než půlčíci ve zbytku Kraje. U Koneckřoví se nacházela i vesnice anglicky zvaná Breredon, což znamená v překladu něco jako šípkový kopec - takže možná Šípkov.

V nově připojené Západní marce - území západně od Kraje, mezi Krajem a Věžovými kopci se nacházela jen jedna známá obec - Podvěží, kam se přestěhovala Elanor se svým manželem Fastredem a zložila zde rod Hezounků z Podvěží, hejtmanů Západní marky. Právě zde se také nacházela známá Červená kniha Západní marky. Na Věžových kopcích se také nacházely Tři elfské věže. Nejvyšší a nejzápadnější z nich se nazývala Elostirion a byl zde uložen jeden z palantírů, ten který hleděl k ostrovu Tol-Eressea

Dále víme o existenci několika vesnic, u kterých ale netušíme, kde přesně se nacházely. Jedná se třeba o Obůrku. Tam se asi dvěstě let před Válkou o Prsten přestěhoval, či "byl odstěhován" Mudroch Křepeláků a založil linii Křepelků - provazníků. Byl tu Hop Křepelák Provazník, zvaný Starý Křepelák nebo Hopů, tedy Provazník Křepelka. A také Andověd, Provazník z Obůrky. Sam ostatně mluví o tom, že se v provaznickém řemesle vyzná, že jeho strejda Andy měl léta provaznictví v Obůrce. Jedním z Tolkienových jazykových žertů je, termín rope-walk, tedy provaznictví, může ale evokovat i představu provazového mostu. A Křepelákov, ves ze které pocházel Samův předek Peckoslav z Křepelákova. Ves byla zřejmě také známá výrobou provazů.